Mám přece psa. To se jako nepočítá? To mi nejde do hlavy. Svou fenu miluju. Hrozně moc mě toho naučila. Každej pes je hodnej, pokud není jeho páníček magor. Já osobně mám pitbula, což je taky skvělej pes, pokud nejste magoři. Jenže já magor jsem, protože mý feně asi posledního půl roku totálně hrabe. Netušil jsem, že psi přebíraj vaši náladu.

Když jste v klidu, jsou taky v klidu. Když spíte, taky spěj. Ale když jste magoři a řvete na rozhodčího v bedně: "Ty vole, to ses asi posral!" Nedošlo mi, že si moje fena říká: "Jo, tos ses asi posral. Sice nevím, co ho štve, ale já ho zbožňuju! Dává mi nažrat. Že by dveře? Štvou tě dveře?" Jo, vůbec jsem netušil, že hecuju svýho vlastního psa.

Byl jsem hroznej zabedněnec. Když se mi podělal komp, řval jsem: "Vážně? Vážně?!" A fena v rohu cupovala hračku... Nikdy jsem si nevšimnul, jak se v těchhle chvílích tváří. Ale jeden den jsem to nechtěně přepísknul. Šli jsme se projít ven, proti nám někdo šel a ona si řekla: "To je ten parchant!" Musel jsem si ji okamžitě přitáhnout.

"Promiň, kámo. Tohle ještě nikdy neudělala." Nechápal jsem, co blbne, a ona na mě koukala: "Dobře jsem si ho podala, viď?" "Zbožňuju tě. Dáváš mi nažrat. Jsme tým. Jak sis ho vůbec všimnul? Musíš mít lepší sluch než já. Nechápu!" Pak jsem byl ze svý vlastní feny nesvůj. Začal jsem si říkat, že pitbulové musej mít tu agresivitu fakt v krvi. To je ale další chyba, protože pes ty pochybnosti vycítí. Jdeme proti jinýmu týpkovi a já už si říkám: "Kurva, jebne jí zase?

Kurva, kurva!" A ona na mě: "Kurva co? Kurva co? On?" Vyjela po něm, tak jsem vzal za vodítko. "Moc se omlouvám!" Kouknu na fenu a ta by si se mnou nejradši plácnula. Jeden den dokonce málem sežrala zahradníka. Tak jsem si řek, že by se hodil nějakej výcvik. Naložil jsem ji do Priusu a jeli jsme ke cvičiteli. Jo, mám Prius. Jen do mě! Tohle miluju.

Když se vám lidi smějou za Prius. Jakmile má někdo obří káru, lidi říkaj: "Asi si kompenzuje malýho ptáka." Co když si kupuje obří káru, protože má ptáka až na zem a potřebuje víc místa? No ne? Podle týhle logiky bych měl mít velkýho ptáka. Ale kámoši si myslej, že jsem homouš. To je fuk... Jen se trochu otřu. Tak jsem vzal svou fenu ke cvičiteli.

Vyšel týpek s kšiltem dozadu, na nohách vytahaný kapsáče. Na první dobrou jasnej magor. Fena si ho hned měřila pohledem. Vypadalo to, že si s ní poradí. "Až mi ji budete předávat, hlavně mějte vodítko nakrátko. Ať po mně nevyjede." Samozřejmě jsem to posral a nechal ji moc na volno. Okamžitě vystartovala a šla mu po koulích. Jen těsně minula a měla plnou hubu jeho kapsáčů.

V tu ránu ji chytil a řval na mě: "Vypadněte! Padejte!" Chtěl jsem mu pomoct, ale on zařval: "Dejte si kurva odchod!" Nedošlo mi, že ta fena byla agresivní jen proto, že se mě před ním snažila chránit. Jakmile jsem zmizel, vůbec netušila, která bije. Jen tam seděla... "Já myslela, že tu zůstane se mnou.

Jsme totiž kámoši a ty jseš zlej, ale teď mi pláchnul a já se neumím sama nakrmit. Budeš můj kámoš?" Po čtyřech dnech jsem se vrátil a fena mu ležela u nohou. Drbal ji na břiše, ona mu šla packama po bradce. "Posaďte se." "Popište mi, jak vypadá váš běžný den." Hned mi bylo jasný, že jde do tuhýho. Copak za to můžu já?

Hned jsem se bránil. "Normálka. Každý ráno chodíme na procházku." "Super, super. A nějaké nezvyklé příhody?" "Nevím, občas se vysere, já to hovno seberu..." "Dobře. Klídek!" "Hrajete si s ní třeba?" "Jo. Za odměnu ji po návratu domů nechám vyběhnout schody. Řeknu jí, ať běží, ona vyběhne schody, pak běžím za ní, začnem se válet po zemi, chytnu ji, trochu se perem...

Ale vrtí při tom ocasem a nevrčí. To je přece dobře, ne?" "Ne, tohle je to nejhorší." "Proč?" "Protože jí každej den dáváte najevo, že jí ten dům patří a pak s ní o něj bojujete." "Není divu, že jde pošťákovi po kejháku." "Takže mi chcete říct, že si s ní nesmím hrát?" "Ne, hrajte si s ní. Jen ji musíte vždycky trochu uklidnit. Vy ji totiž neustále hecujete a vybízíte k agresivitě a jakmile vytáhnete paty z domu, ta fena má v podstatě klapky na očích a říká si: 'Na tohle jsme trénovali!

Jdem někomu natrhnout prdel!'" Takže se teď kvůli posranýmu pitbulovi snažím trochu krotit. Nevím, co mám dělat s mojí holkou. Chce se totiž usadit a já už nejspíš taky. Tohle je ta pravá. Vím, že to říkám už roky... Vím o tom, ale ona je skvělá.

Štve mě na ní jen to... Nedávno jsem si zmrzačil nohu při hraní na bicí. Snažil jsem se to rozjíždět ve stylu Johna Bonhama. Budu bubeník. Mně je 43 let, nejsem ženatej a nemám děti. Říkal jsem si, že to je něco pro mě. Tomuhle se teď chci věnovat. Vůbec nevím, co jsem udělal, ale po hodině hraní mi přišlo, jako by mě do chodidla bodali trpaslíci. Celou nohou mi projížděla ukrutná bolest. Ale jako správnej chlap jsem řek, že na nemocnici kašlu a vyspím se z toho.

Ráno to bylo ještě horší. Navíc jsem musel jít se psem. Ale nešlo to, tak jsem vzbudil přítelkyni. "Zlato, zlato, mohla bys s ní dneska jít ty? Vzala bys to za mě prosím? Já s ní zajdu odpoledne, ale teď to nezvládnu." A ona na to... "Včera jsem byla dlouho v práci, jsem mrtvá, mám před sebou náročnej den."

"Ser na to!" "Co ti je?" "Proč nemůžeš prostě říct ne? Proč musíš vždycky nejdřív půl hodiny kroužit kolem dokola, než mě konečně pošleš do prdele? Prostě řekni ne!" Kulhal jsem pryč. "V pohodě. Jdi spát. Máš před sebou náročnej den!" Lidi si museli myslet, že mám Touretta. "Kurva! Do hajzlu! Nasrat!" Fena vedle mě... Ale musím uznat, že jsem byl jak malej.

Občas to tak mívám. Přemejšlel jsem, jak to mezi sebou máme...