Chci vám z celého srdce poděkovat, ale ze všeho nejvíc musím poděkovat muži, který teď přijde. Chtěli jsme ho tady už loni, protože všichni víme, že je králem Conu a králem nerdů. Má tenhle víkend hodně nabitý rozvrh, je nám ctí ho tady uvítat a díky, že se vás tu sešlo tolik, bez dalších průtahů bych tu rád přivítal Josse Whedona.

Joss Whedon, dámy a pánové. Ještě pár maličkostí, než začneme. Můžete tady fotit s bleskem? Ne. - Můžete tady natáčet? - Ne. Dobře si to pamatujte. Joss Whedon. Než začneme, chci říct, že jsem musel abdikovat, byl tu převrat a už nejsem králem Conu.

Sjíždíme se tady už pěkných pár let a nikoho z nás nenapadlo udělat něco tak senzačního a užitečného jako Zacha, takže mluvím za hodně lidí, když řeknu, že máme nového krále. Nebo můžeme mít dva krále, jako Tenacious D. Krále a ne tak důležitého, ale pořád krále.

Vy jste tady platili vstupné, to mě trochu děsí. Mám totiž pocit, že nemůžu jen tak plácat, ale že se vážně budu muset snažit. Takže, jídlo v letadlech... Ne, nic takového neexistuje, takže si tady sednu, a občas z ničeho nic vstanu. Nebude to vadit kameře?

Nebo to okořením tímhle, abych vás občas překvapil. Tak se do toho pustíme. Zvedají ruce? Přesně tak. Celý panel stojí na vás, stačí se přihlásit a najde si vás dobrovolník. Budu zkoumat vaše nehty na rukou a na základě inspekce rozhodnu, jestli budete mluvit, ale nejdřív se musíte přihlásit. A támhle je první, Jossi. Tady jsem.

Oni mají mikrofony? Prohrávám, už teď přebírá moc. Jossi, jak to vypadá s pokračováním Dr. Horrible's Sing-Along Blogu? Dost dobře, díky za dotaz. Jak jsem vysvětloval včera během jiného panelu, den předtím, než jsme sem přiletěli, jsme dokončili Mnoho povyku pro nic. Z toho mám velkou radost. Nemůžu se dočkat toho, až uvídíte, jak talentovaní jsou moji přátelé. Vyslovují všechna ta vtipná slova ve správném pořadí a správným tónem.

Té noci jsme se sešli s Jedem, Maurissou a Zackem, to byla naše první vážná porada o realizaci Dr. Horribla, máme spoustu písniček, hodně plánů a teď se chystáme začít točit. Těšíme se na to. Nechci ale slyšet žádné otázky týkající se spoilerů nebo matematiky, ani základů matematiky. To by mě mohlo zabít. Stačí zvednout ruku. Zkuste to zakřičet, pěkně naplno.

Mám otázku ohledně psaní... slyšíte mě? Už ano, omlouvám se. Mám otázku ohledně psaní, když jsi zabraný do práce na scénáři, jak to probíhá? Nespíš a všechno to ze sebe dostaneš nebo dodržuješ nějaký rozvrh? Většinu času psaní nejde samo od sebe, v podstatě to má dvě fáze, první, kdy zvažuju nějaký nápad. To teď zrovna hodně dělám, mám na to teď konečně čas. Ne zrovna teď.

Přemýšlím při tom o věcech, které bych rád viděl, a všechno to vypadá úchvatně a jde to samo. Zahrnuje to hodně chození a sledování věcí, které chcete vykrást. Pak musíte přijít se strukturou, což je příšerný bolestivý proces, zahrnující nepopsanou tabuli, bolest a tolik přátel, kolik se jich jen nechá zadarmo zneužít. A pak je třetí fáze, ta nejlepší, kdy už máte všechno promyšlené a žijete s postavami.

Pro mě to znamená hodně přecházení kolem. Obvykle chodím v kruhu, a nevím, co jste viděli v televizi, ale nikdy neměníte směr. Jestli uvidíte někoho měnit směr, nic nepíše. Přehráváte si dialogy, já osobně nikdy nepíšu první náčrty scén. Nic nepíšu, dokud nepřestanou mluvit, takže v podstatě jen poslouchám, kam to vede.

Jsou skvělí, takže to pak napíšu. Tohle jde samo, zbytek je práce. Zajímalo by mě, kteří režiséři a scenáristé tě inspirovali ve tvojí práci. Kteří spisovatelé mě inspirovali? Myslím si, že mě k tomu, abych se stal scenáristou, inspirovala má vlastní lenost a ten problém s matematikou. Trochu jako Marilyn Monroe, co? Trochu nevhodné, omlouvám se. Skvělí spisovatelé, které rád čtu...

Co se děje? Aha. Zajišťujeme kompletní servis, lidi. To jsem rád, jinak bysme si tu všichni hráli na slaměné vdovce. Pochopitelně Dickens, nejen Stan Lee, ale všichni co píšou pro Marvel, lidé, kteří nejsou tak známí, třeba Steve Gerber a Roy Thomas, tvůrci ze 70. let jako Steve Long. Ti všichni mě hodně ovlivnili. Mám rád Shakespeara. Líbí se mi hodně věcí, ale musím přiznat...

moji rodiče. Můj otec je scenarista a má matka učitelka, ale když zrovna neučila, trávila všechen čas psaním románů. Ty nikdy nevyšly, ale zvuk jejího psacího stroje je jednou z mých nejdrahocennějších vzpomínek. Dobře si to pamatuju, protože když jsme ten zvuk slyšeli, nikdo nesměl vydat ani hlásku, jinak by nás zabila. V konečném důsledku... pořád četli, psali, byl jsem obklopený spisovateli. Vychovala mě skupina spisovatelů. Jsem jako Tarzan, jen ne tak kulturní.

A tohle prostředí mě ovlivnilo víc než jakýkoliv konkrétní spisovatel, ale musím dodat... Frank Herbert. Víš o tom, že si Loki získal na svou stranu spoustu fanoušků? A čekal jsi to, když jsi psal Avengers? Cože jestli jsem čekal? Omlouvám se, ale špatně tady slyším. - Můžeš to zopakovat? - Fanoušci Lokiho. Naznačuješ, že si někdo myslí, že je Loki sexy? Já ho objal.

Bylo to divné a moc dlouhé. Je to něco konkrétního, mimo to, že Tom Hiddleston je borec a že hraje hustýho záporňáka? Poprvé jsem Toma viděl v Othellovi Chiwetela Ejiofora pár let předtím, než hrál Lokiho. Hrál Cassia, což je neuvěřitelně nezapamatování hodná role, alespoň většinou. Tady všichni chtěli vědět, kdo ho hrál.

Zaprvé.... asi tak... jako jeřáb a zanechá dojem. Takže ne, nepřekvapilo mě, když tu roli dostal, nepřekvapilo mě, když skvěle zahrál všechno, co jsem mu dal, a nepřekvapilo mě, že dámy chtějí víc Lokiho. Nejen na plátně. - Á, už to funguje. - ...mikrofon, takže... Ráda bych věděla, když píšeš všechny ty postavy, jestli si je někdy chceš i sám zahrát?

A odnést si domů jejich kostýmy? Tohle by se mohlo snadno zvrtnout. - Dívají se na tohle děti? Jen chci... - Jasně. Vynecháme tu část o odnášení kostýmů domů a přejdeme přímo k tomu, že bych rád hrál každou postavu. Vždycky chci hrát každou postavu. Jsem ten nějvětší rádoby...

na světě. A věřím, že tohle je hodně důležité jak pro scenáristu, tak pro režiséra. Pro scenáristu... když jste rádoby herec... a existují důvody, proč jsem si vybral psát a ne hrát pro živobytí. Vlasním zrcadlo a... a mám strach z lidí. Takže... psaní... Psaní je taky nejzábavnější. Ale když jste rádoby herec, tak opravdu pronášíte tu řeč, jen to nenapíšete a neřeknete: "A teď to přečti."

Zní vám to v hlavě, posloucháte to, přehráváte... já jsem si všechny ty postavy zahrál. Bez kostýmů, musel bych trochu shodit, ale všechny jsem si zahrál, protože jsem musel. A na tom je skvělé a strašně užitečné, že říkáte jejich repliky, a dokonce když... když píšu pro televizi, občas strávím víkend ve studiu a píšu tam.

Vím, jak dlouho trvá přejít z bodu A do bodu B a kolik slov se při přesunu mezi nimi stihne říct. Můžu psát strašně konkrétně. Když píšu rvačku, dost často sebou švihnu o zem. Když píšu smutnou scénu, musím si dát po 90 minutách pauzu, protože strašně brečím. Strašně se do toho vžijete a když to pak dáte hercům... často je tam strašně moc hlášek, které skvěle zní, ale nejdou člověku přes jazyk.

Rytmicky to nejde a nesedí to tam. Ale jestliže jste si ten text pořád dokola v duchu opakovali, nebo nahlas v kostýmu, je to pak pro herce obvykle mnohem snazší. Co se týče režírování, to rádoby... se netýká jen hraní. Myslím si, že každý režisér by si měl tajně přát, aby mohl dělat práci lidí kolem. Nemyslet si, že je v tom lepší, ale přát si, aby to mohl dělat. Chci dětal kostýmy, chci navrhovat rekvizity, chci být kaskadér... Chci to dělat všechno!

Protože pokud nechcete jejich práci, tak vás nezajímá, co vlastně dělají. A to se vždycky pozná a ostatní si toho všimnou. Takže jo, rozhodně bych si některé rád zahrál. Rád bych byl Spike... nebo jak mu dnes říkáme, Loki. Marcia z weekendnovelist.com. Mám otázku ohledně Dr. Horribla 2. Bude to jako film, webseriál, nebo se ještě neví?

Uvažujeme o akrylové malbě. Mám rád výzvu. Nevíme, opravdu nevíme, ale určitě chceme zachovat původní charakter, takže jsme to nejdřív chtěli točit a distribuovat stejně jako předtím. Tak jsem si to představovali, ale nepreferujeme jedno médium a roli hraje rozpočet a okolnosti. Momentálně tvoříme...

chceme mít kvalitní písničky, zajímavý příběh, herci musí mít čas a tak dále. A pak budeme rozhodovat o formátu. Ale chceme stát za tím, co to znamenalo, nevzniklo to jen pro pobavení. Ten projekt vznikl během stávky a jeho významem bylo ukázat, že k práci nepotřebujeme korporace, které se snaží vymýtit odbory, a to je důležité poselství. A byl tam okamžik, kdy...

protože jsem dostatečně neznali techniku a celý ten svět... kdy jsme se v tom málem utopili a málem jsme přistoupili na tradičnější způsob uvedení Dr. Horribla. Naštěstí jsme ale měli Feliciu Day, která nám připomněla, o co se vlastně snažíme, a protože se vyzná ve všem... protože je to robot z budoucnosti... vytrhla nám trn z paty.

Takže ať to shrnu... ještě nevíme jak to bude, ale pořád by to mělo nést určité poselství. Poselství, které se samotnému Dr. Horriblovi nedařilo předat. Ahoj. - Tady jsem! - Ahoj. Gratuluju k Avengers. Děkuju. Ale hlavně chci poděkovat za Buffy.

Za tu budu navždycky vděčná. Promiň, já brečím často. Nemůžu uvěřit... Takhle se ztrapňuju! Včera jsem četla, že není jisté, že se vrátíš k Avengers 2. Na čem to závisí? Ráda bych to totiž viděla. Na co ses ptala? Na čem závisí, jestli natočíš Avengers? Bez tebe by to nebylo ono. - Avengers 2.

- Ano, Avengers 2. Musel bych mít nějaké Avengery, s kupou Defenderů nebo X-Menů by to bylo divný. Upřímně řečeno, musel bych mít další příběh. Nemělo by se spěchat s datem premiéry, musí to stát za to. A mělo by to být lepší. Protože pokud se nechcete zlepšovat, tak proč vůbec začínat? A ještě jsem ani...

je to dost... pro vás je to pár měsíců od premiéry, pro mě je to jako mrknutí oka, zatím si úplně neuvědomuju, kde jsem a co dělám. Možná mám noční můru... jsem nahý nebo jsou tu nějaké moje bývalky? Jen se přiznejte. Vážně nevím, ale nejdůležitější pro mě je, abychom měli dál co vyprávět.

Protože pokud nemáte co sdělit, tak je to strašná dřina. A pokud nic nesdělujete, tak je to jen nudná jednotvárná dřina. Neponoříte se do toho a není to zábava. Ahoj, Bree. Ráda bych věděla, jestli máš nějaké nové nápady třeba na televizní seriál... Nemyslím, že bys zrovna znala mou práci, ale myslím, že z komiksů, filmů a dalších věcí je jasné, že já jen doháním staré nápady do hrobu.

No dobře, mám. A všechny ti je teď řeknu. Ne, jen později těm bejvalkám... Teď vázně, opravdu mám. Jenže mi chybí to: "Hollywood konečně dává pozor, tady je scénář." To nemám. Mám jen spoustu nápadů, které jsou v počátečních stádiích, kdy všechny vypadají strašně senzačně, ale nevím, z čeho se něco vyklube, což je skvělé.

Ale dělám na tom, přímo odsud letím do Londýna za Warrenem Ellisem, abychom vážně zapracovali na projektu Wastelanders, taky se chystá Dr. Horrible, ale kromě toho mám kupu nápadů. A všechny jsou skvělé, ale detaily vám neřeknu. Musíte mi prostě důvěřovat. Tobě věříme vždycky. Tady.

Ahoj, když už se mluví o nových nápadech... uvažuješ o návratu k sitcomům? K sitcomům? Ne. Sitcomy mají v mé rodině dlouhou tradici. Můj otec je psal a před ním je psal jeho otec. A já opravdu... Co se mi na sitcomech líbí, na těch natáčených na více kamer, je to, že nemusíte detailně vypisovat pohyb herců.

Stačí napsat vtipy a můžete jít domů. Až tak moc jsem líný. Myslím, že mi víc vyhovuje delší forma vyprávění. Tolik splynuly. Vyrůstal jsem v době, kdy se začínaly natáčet na jednu kameru, točily se seriály Molly Dodd a Slap Maxwell, byly dobré, ale nebyly z nich hity. Původní seriál Parenthood, na kterém jsem pracoval, měl perfektní obsazení i scenáristy, ale nikdo nevěřil, že by půlhodinový seriál točený na jedinou kameru mohl mít úspěch.

Teď už se to moc neřeší, takže by to mohla být sranda, ale překvapilo by mě, kdybych nějaký sitcom vytvořil, protože mám rád trochu víc fantastické věci. Nemám dost životních zkušeností na to, abych mohl psát o opravdových věcech, takže potřebuju okřídlené tvory, raketoplány a podobné věci...

Ahoj. Rozsah tvojí práce je naprosto úžasný... Díky, snažím se na sobě pracovat. - Mám tady dolarovku... - Asi jsem se přeslechl. Chci se zeptat, preferuješ nějaký žánr? Dělals dokumenty, sci-fi, akční věci... Je něco, čemu by ses rád víc věnoval nebo co tě při práci překvapilo?

Podle mě jsem nešel až tak daleko, protože jsem zatím nenatočil... Odpověď by totiž byla - všechno, takže si vyberu sen, který jsem ještě nerealizoval, a to je tanec. To bych opravdu... ne můj tanec! To už dávno ovládám, ale natočit muzikálový film, který by opravdu stál na tanci. Trochu doufám, že se dostanu k sérii Let's Dance, třeba k sedmému dílu. Let's Dance do domova důchodců, upadnu a nemůžu tančit.

Takže to by byla odpověď, mám velkou slabost pro muzikál, takže to bych opravdu rád natočil, alespoň momentálně. Ahoj, jaký superhrdinský příběh tě momentálně nejvíc inspiruje? - Jaký mě teď inspiruje? - Ano. Tím myslíš nějaký současný příběh? Jakýkoliv superhrdinský příběh. Jakýkoliv superhrdinský příběh.

Tak tím se to zjednodušilo. Asi bych měl říct Odyssea, protože to by bylo hlubokomyslné, jenže byste se mohli ptát dál a zjistili byste, že jsem to nečetl, takže... Těžký výběr, ale zase musím říct... Kitty Pryde, protože ta byla "Avatarem" pro mnohem víc lidí, než kolik to přizná. A já bych to neměl přiznávat tak často. - Jossi?

Tady nalevo. - Ahoj... - Díky, že tu dnes jsi... Připadám si jako první Batman, úplně bez periferního vidění. Jsem Batman! Nebo Robocop, nevím, co se mi to děje. Četla jsem, že první sestřih Avengers měl asi 3 hodiny a jsem zvědavá, jestli to někdy uvidíme, třeba na Blu-Rayi? A jak jsi to zvládl sestříhat o 40 minut? Když jsem natáčel, netušil jsem, že skončím s tříhodinovým filmem. Omlouvám se, musím se napít, protože zním vážně strašně.

Zatím se nějak zabavte. Nedali jste mi nějakou falešnou vodu? Zase vodka. Tak znova, jak zněla otázka? Jasně, tři hodiny. V podstatě tam byly věci, které jsem považoval za nezbytné, ale zjistili jsme, že nezbytné nejsou. Většina z toho byla perspektiva normálních lidí, ne Avengerů, na události a jejich vedlejší dějové linie.

A taky problém Steva Rogerse s jeho odtažitostí od světa. Když jsem to psal, tak jsem jasně cítil že je to potřeba k udržení lidské perspektivy. Nemyslel jsem si totiž, že ji budou schopni přinést Avengers, ale když jsme se na to pak dívali, tak to fungovalo. Odráželo se v nich utrpení lidstva, se kterým se diváci mohli ztotožnit. Takže tohle se vystříhalo, taky původní prolog s Mariou Hill, který jsem natočil, protože jsem od začátku chtěl, aby to byl válečný film.

Od chvíle, kdy jsem na to kývnul, jsem to pojímal jako válečný film. Nevystačíte si jen s kupou sebelepších superhrdinů, to by bylo moc jednoduché, a navíc jsem měl moc superhrdinů, a jediná věc větší než oni je válka. Takže o tom jsem chtěl točit a chtěl jsem k tomu použít sérii flashbacků. Stalo se něco strašného a my nevíme, co přesně. U válečných filmů totiž nikdy nevíte, jestli hrdinové přežijí, ale víte, že byla válka, že se stalo něco strašného.

Věděl jsem, že se budou delší dobu dávat dohromady jako tým, a chtěl jsem, aby bylo od začátku jasné, že se staně něco příšerného. Ukázalo se ale, že to není potřeba a že diváci chtějí vidět Avengery co nejdřív. Všechno, co jsme vystříhali, pro mě hodně znamenalo a strašně se mi to při natáčení líbilo, ale nevystřihli jsme nic, co jsme vystřihnout neměli.

Musím teď přiznat Marvelu, že vás nikam netlačí. Většina studií bude tlačit a budou se chtít zbavit všech "malých lidských momentů", které ve filmu najdou. To víte, musí to přece odpovídat žánru a být co nejnabušenější akcí. Takže jsem čekal, že budu muset stříhat i jiné věci, než o kterých jsem mluvil, které nakonec nebyly nutné pro příběh, ale nikdo mě k ničemu nenutil.

Díval jsem se na to a viděl jsem, jak je to u filmu vždycky, že něco z toho vážně nepotřebujete a něco, co jste si mysleli, že nepotřebujete, musíte dotočit. Chci ještě jednou poděkovat, že ses zastavil, když jsme stanovali před vchodem na Firefly panel. Díky, vážíme si toho. Má potřeba být středem pozornosti je obrovská. Ne, vážně, kempovali jste tam přes noc a toho si vážím, díky.

Mám otázku ohledně filmu Mnoho povyku pro nic. Proč sis z celého obrovského Shakespearova díla vybral ke zfilmování zrovna Mnoho povyku pro nic? Těch důvodů bylo víc... je to snadno pochopitelné, což jsem si na začátku ani neuvědomil, ale je to na svou dobu moderní a divák se do toho snadno vžije, protože je to předchůdce všech romantických komedií, i když je to místy i temnější.

A další důvody? Chtěl jsem něco... odlehčenějšího, celé se to odehrává na jednom místě, takže jsme mohli točit u mě doma a já nemusel hledat lokace. Ale hlavní důvod, kromě toho, že jsme věděl co a jak chci říct, byl ten, že jsme už před lety četli Shakespeara u mě na zahradě a Amy a Alexis četli tyhle postavy a já věděl, že jestli něco natočím, budou to oni dva.

Ahoj, tady vzadu. Vzadu. Ahoj, vím, že by asi nešlo natočit pokračování Chaty v lesích, ale co třeba chronologicky předcházející film? - A taky... - Nebo paralelní, zároveň se odehrávající film. A taky jsem zvědavý, co momentálně čteš nebo na co se díváš, co se ti líbí. Jen tak pro radost jsem nečetl ani neviděl kompletní díl něčeho už strašně dlouho.

Ale občas, když nemůžu usnout, zapnu Archera. Je v tom tolik životních lekcí, myslím, že jsou to Báječná léta naší generace. Ne, vážně, snažím se najít si čas na spoustu věcí, ale zatím neúspěšně. Třeba The Wire - Špína Baltimoru, je v podstatě novodobá Vojna a mír, obrovský svazek na polici, ke kterému se chcete dostat, protože vám to všichni doporučují a je to klasika, ale bude trvat se tím prokousat a vy chcete každou chvíli začít.

Zmínil jsem se o tom přátelům a jejich reakce je: "Ale The Wire je skvělej!" a já na to: "Vojna a mír taky!" Musíte se jen odhodlat, ale tak je to se vším a je tolik seriálů, které bych rád viděl, ale nemám čas, mám jen Archera. Ahoj, Jossi, mám na tebe vlastně dvě otázky. Jak to probíhá, když pracuješ s vlastními bratry?

Zajímalo by mě, jestli jste si byli vždycky blízcí a spolupracovali jste, když jste vyrůstali. A zadruhé, co tě inspirovalo k natočení Chaty v lesích s Drewem? Jak tě to napadlo? Vypadá to totiž, že to pramení z hluboké lásky. Ano, je to plné lásky a mrzačení. Drew Goddard a já... Spojuje nás mírně dementní smysl pro humor, to on mi řekl o Archerovi. A když jsem to viděl poprvé, tak jsem mu řekl, že to vypadá jako něco, co se mu mohlo zdát.

Vypadá to jako něco z jeho podvědomí, což musí být děsivé, děsivé místo. Vůbec nevím, jak jsem s tím nápadem přišel. Najednou jsem prostě měl v hlavě celý film a věděl jsem, že Drew je jediný člověk, se kterým to můžu natočit, protože by jako jediný chápal, že tam musí být jednorožec... rozsévající smrt tím překrásným rohem.

Když někoho takhle znáte, můžete začít točit. S mými bratry... mimochodem máme společného jen otce, Jed je o 11 let mladší, Zack je mladší o 15 let, vlastně jsem s nimi kdysi natáčel domácí videa. Přijel jsem domů z vysoké, postavil je před kameru a točil film noir a další věci, které jsem asi dělat neměl. Pak šli oba vlastní cestou a až do stávky jsem spolu nikdy nepracovali. A všichni jsme se dost báli, že se pozabíjíme nebo tak něco...

ale podobně jako u Drewa, je to tak přirozené, že je to skoro, jako bych psal sám. Až na to, že jsem občas hodně překvapený a vystrašený. Skvěle mezi sebou komunikujeme, což platí i pro Maurissu, Jedovu manželku a skvělou scenáristku, zkrátka... máme místnost plnou sobě rovných, kterým můžu velet. A to je... strávil jsem hodně času vybrušováním scenáristů, protože když budujete tým, tak jich vyzkoušíte hodně.

My se skvěle shodujeme, protože máme podobné zázemí a vkus, protože... zapomněl jsem zmínit někoho, kdo mě jako autora ovlivnil asi nejvíc, a to je Stephen Sondheim. My s Jedem spolu můžeme mluvit a lidi kolem vůbec nebudou tušit, o čem se to bavíme, a my tak složíme písničku. Takže je to přirozená věc a je to skvělé. Ahoj, á, kouzlo.

Věci od tebe se mi často líbí kvůli humoru. Chtěl bys na něčem pracovat s nějakým komikem nebo komediantem? Ano, jsou, a je jich hodně. Pro Mnoho povyku jsem zlanařil Riki Lindhome z Garfunkel & Oates... a Nicka s Brianem z BriTANicKu. V podstatě jsem škemral do telefonu: "Prosím vás, zahrajete mi ve filmu? Moc vám fandím." Což vedlo k mojí životní herecké roli "Instruktora kadění".

Hrdost nade vše. A do Domu loutek se mi podařilo obsadit Pattona Oswalta, za což jsem na sebe strašně hrdý, protože jsem ho nikdy neviděl hrát. Slyšel jsem jen jeho nahrávky a věděl jsem, že se na to hodí. Věděl jsem, že mu ta role bude sedět. A měl jsem pravdu, byl v tom naprosto senzační. Rád bych s ním pracoval znova. Viděl jsem ve čtvrtek jeho vystoupení tady v San Diegu a je prostě skvělý.

Bo Burnham a Mike Birbiglia, tyhle dva hodně poslouchám. Jako malý jsem hodně poslouchal komediální nahrávky, protože jsme tehdy neměli nic jiného, a teď se k tomu vracím. Tímto za tenhle návrat ke kořenům děkuju dopravní situaci v LA. Je to totiž to jediné, co mě dělí od vyvraždění všech lidí kolem, když jedu po dálnici 405. Zdravím.

Avengers v sobě v podstatě kombinují tři, možná čtyři různé filmy a očekávání bylo obrovské... Neměls občas pocit, ža je to až moc obrovské a že se to nedá zvládnout? Než jsem se do toho pustil, byl jsem ve stavu: "Páni, je to velké! Obří film! Obří film!" Viděl jsem, jak se ke mně vodou blíží ploutev. Uklidnila mě moje manželka, když mi řekla, že je to jen další příběh. A ze mě to najednou spadlo a od té doby - nikdy.

V konečném důsledku to totiž je jen další příběh. Měl jsem stejné problémy jako už mockrát předtím... herec daný den nemůže, nemáme kulisy, nemáme se tam jak dostat, támhleto nefunguje... během psaní, úprav, natáčení... Bylo to skoro jako natáčení seriálu. Když natáčíte seriál, tak vyprávíte minimálně osm příběhů zároveň, takže spojit to všechno dohromady je trochu těžší, ale je to podobné. Navíc jsem super odolný, i když přiznávám, že mám tendenci být jako: "Jsem úplně v pohodě."

A taky jsem v pohodě, všechno mám na háku a přesně vím, co dělám. Nemůžu spát a kompletně mi zatuhla pravá strana těla, ale jinak je všechno v pohodě, jede se dál. Takže moje tělo je tím vším k smrti vyděšené, ale já jsem v pohodě. Ahoj, chtěla bych vědět, jestli se ještě chystáš psát pro Runaways. - Psát pro?

- Pro Runaways. Momentálně nemám v plánu je psát, protože jsem na to moc unavený, ale jinak to pro mě byla skvělá a zajímavá zkušenost, už proto, že Brian K. Vaughan je prostě mistr, a když jsem to přebíral, tak byl prostě úžasný. Miluju ten komiks a jeho hrdiny. A taky mě strašně bavil ten historický výzkum, abych mohl vytvořil verzi marvelovského vesmíru v roce 1907. Někteří fantasy autoři dělají hodně výzkumu a občas je to vážně potřeba, ale většinou si to můžete vymyslet.

Je to rozmrzelý démon, ti všichni skáčou. Je to vaše, takže si vymýšlíte, ale když se ponoříte do historie, strašně moc jsem si tu práci užil, protože každičká postava toho vesmíru je založená na nějakém reálném základě, na historii, nějakém výrazu nebo náboženství. Všechny kromě té, kterou jsem právě vymyslel. A mrtvý George Pelham, to je jen zombie.

Ahoj, Harry Cluer. Kevin, Brian a já máme otázku: Vzhledem k tomu, že jsi mistr vypravěč, nechtěls někdy natočit Dunu? - Dunu? - Ano. Páni, to mě nikdy nenapadlo. Nejsem... a uvědomuju si, jak divně to zní od někoho, kdo pořád mění média, nejsem mistrem adaptací. Jednu jsem měl v hlavě, když jsem to v 15 přečetl na jeden zátah a jedl u toho skořicové sušenky.

Koření! Bylo to, jako bych jedl koření. Viděl jsem film a moc mě nenadchnul, ale neříkal jsem si, že bych to musel natočit já. To se moc nestává. Podle mě totiž... trochu se to zlepšilo, ale podle mě podle skvělé knížky nenatočíte skvělý film. Pro skvělý film potřebujete něco jiného, takže jsem o tom nikdy nepřemýšlel a teď jsi mi nasadil brouka do hlavy a já o tom přemýšlím.

Hotovo. Ale odmítám přemýšlet o Ender's Game, protože netuším, jak to chtějí udělat. Rád se na to půjdu podívat, ale je to hodně ambiciózní. Ahoj Jossi, Brad. Loni na panelu k Dark Horse jsem se tě ptal, píšeš silné ženy, máš v díle i pár lesbiček, ptal jsem se, jestlis přemýšlel o napsání muže gaye a tys odpověděl, žes měl v jednu chvíli specifickou představu, ale nikdy se to nerealizovalo.

Vím, že máš rozdělaných milión projektů, jako třeba Avengers 2, ale myslíš, že to někdy zrealizuješ a ve světě Buffy se objeví muž gay? Ano. Pro upřesnění - otevřeně gay. - Cože?

- Otevřeně gay. Ano. Přemýšleli jsme nad příběhem, který se netýkal Buffy, ale taky nad něčím v jejím světě. Nechci nic prozrazovat, ale rozhodně to vypadá... Cože? Aha, myslel jsem, že mi naznačuješ, ať to zabalím. Vůbec ne, oceňuju, že na tom pracuješ. Aha, myslel jsem si, že děláš totéž, co Bill Conti s orchestrem na Oscarech: "A pryč s vámi, padejte!"

Problém je, že tohle je jen jeden element, potřebuju toho mít víc. Potřebuju zkrátka víc než... a nechci se nikoho dotknout, ale potřebuju víc než gender. Mělo by to vycházet z příběhu. A taky musím promyslet kostýmy. Ahoj Jossi, díky že jsi tady. Jen osobní poznámka, seznámil jsem se s přítelkyní v noční frontě na šestou sérii Buffy ve Walmartu.

Je skvělý, že ti to můžu říct a mám dva dotazy. Pokračování Avengers by bylo skvělý, ale víc tě vidím u filmového zpracování Guardians of the Galaxy. Nenapadá mě totiž nikdo jiný, kdo by byl schopný to ukočírovat. Hodně lidí jako Kevin Smith, tvůrci The Devil's Carnival a Repa se o distribuci jejich díla pokouší sami. Je možné, že v budoucnu zkusíš něco podobného třeba s Dr.

Horriblem 2? Promiň, vypadl mi zvuk, naposledy jsem slyšel Kevin Smith. Aha, promiň. Ptal jsem se, jestli uvažuješ o podobném způsobu produkce a distubuce filmů jako třeba Kevin Smith nebo tvůrci Repa. Přemýšleli jsme o tom pro případ, že se nám nepodaří najít distributora pro Mnoho povyku. Dneska se to dá dělat mnoha způsoby a "domácí pálenka" se mi momentálně hodně zamlouvá.

Nejvíc v životě jsem se bavil u Dr. Horribla a pak teď u Mnoha povyku. Tyhle věci a jejich distribuce mě vážně baví. Je to pro mě nové a... opravdu jsem vždycky pracoval se skvělými studii a taky s jednou televizní stanicí. A vadí mi jen to, že je s nimi všechno na dlouho. Jejich přístup je: "Tohle je ta nejskvělejší věc pod sluncem! Nemůžeme se dočkat, až to za tři roky ukážeme lidem."

Já jsem netrpělivý, takže se mi to takhle moc nelíbí, proto bych to taky rád vyzkoušel, ale ještě nevím co, kdy a jak. Díky. Rád bych se ještě na chvíli vrátil k Buffy, konkrétně k postavě Xandera. Jednou za čas se vždycky objevila jeho temnější stránka, třeba když o něčem neřekl Buffy, nebo v epizodě Ještě jednou a s citem, kdy mu beztrestně projde zabití asi čtyř lidí. Co si myslíš o téhle jeho temnější stránce?

Protože většinu času je to srandovní pohodář, ale jednou za čas má najednou temnější tón. Okamžik, kdy nepředal Buffy ten vzkaz, to bylo... bude to znít pitomě, ale bylo to pro mě jako zjevení. Protože nebyl zlý, nemyslel jsem si, že se zachoval špatně. Bylo to prostě... připadalo mi to... prostě lhal. Podstatné na tom je, že lhal svojí nejlepší kamarádce o něčem důležitém a moje reakce byla: "Páni!

Nevím, co si o tom mám myslet, ale připadám si skvěle." Ukázal tím totiž, že je jenom člověk a že jedná sám za sebe. Neexistuje totiž člověk, který by byl vždycky milý a usměvavý! Pokud je někdo až moc milý a usměvavý, tak vždycky čekáte, co se stane, až ta jeho bublina praskne. Xanderem se pro mě jako pro scenáristu odstartovalo něco, čeho se snažím držet, a to je, že tyhle věci jsou v pořádku, patří k životu.

Je to skvělý chlápek, kterému můžeme věřit, ale víte co? Občas prostě selžeme. A občas humor... občas, když si děláte legraci sám ze sebe, pramení to ze vzteku. Nevím, jestli jste si všimli... Ale myslím si, že to u něj bylo hodně vyvážené a v tomhle tématu u Xandera pokračujeme v deváte řadě komiksu.

A mně se to moc líbí, protože je díky tomu bližší, je to jen člověk... a ten masakr? No a co?! Nebyl jsem přece namol, jen jsem tak jel a... no nic. Ahoj. Ahoj Jossi, moc děkuju, že tu jsi, je to skvělý zážitek. Povedlo se ti vyprávět hodně skvělých příběhů z mnoha úžasných světů a vím, že s Firefly pokračuješ formou komiksu, ale uvažovals někdy o vytvoření hry podle Firefly?

- Firefly...? - Videohry. Hodně jsem o tom přemýšlel. Shodou okolností jsem včera viděl Cliffa Bleszinskiho, takže to bylo: "Musíme udělat videohru podle Firefly! Nejsme úplně střízliví..." Dobrá otázka, protože podle mě je to pro hru ideální Hodně jsme mluvili o multiplayer designu... něčem vážně obrovském. Praly se o to dvě společnosti a dlouho jsem o tom s oběma jednal, a najednou to nějak vyšumělo do ztracena.

Netuším proč, protože ten vesmír je podle mě jako stvořený pro hraní. Je tam tolik věcí, světů, tolik lodí, spousta postav, kterými můžete být, a hromada věcí, které můžete dělat, kromě zabíjení. Plus spousta zabíjení! Takže do toho bych rozhodně rád šel.... podle mě by to byla skvělá kombinace. Ale nemám tolik peněz, takže čekám, až se objeví někdo, kdo je má a zavelí: "Jdeme do toho, vlastním práva!"

A bude chodit takhle, protože bude pocházet ze 30. let. Tehdy totiž takhle chodili. Vážně. Máme čas ještě na pár otázek. Tady vlevo máš jednu, Jossi. Ahoj Jossi. Než jste začali točit Mnoho povyku, měl jsi mít nějakou dobu volno. Co tě nutí neustále něco dělat a vytvářet?

Vypadá to totiž, že vůbec nemáš čas si vydechnout. Je srandovní, jak lidi milují označení "workoholik", ale nikdo nepoužívá termín "workoholismus". Kéž bych si dělal srandu. Když zrovna něco netvořím, připadám si jako na jehlách. Potřebuju na něčem pracovat, něco pilovat, zdokonalovat, učit se, ale nejvíc ze všeho potřebuju něco tvořit.

Teď jsem bez přestání pracoval na Avengers a víc než rok jsem žil v Albuquerque a nedělal jsem nic jiného, jen jsem pracoval. Měsíc a dva dny po poslední klapce jsme začali točit Mnoho povyku. To jsme točili deset dní v kuse a pak dva dny dotáčky a já se vrátil do práce, jako kdybych se dva týdny válel na pláži. Plný energie a připravený pracovat. Nabíjí mě to.

Nemůžu být v přítomnosti kreativní energie, jakou mají moji spolupracovníci, a necítit to. Nemůžete točit scénu s Reedem Diamondem a Clarkem Greggem a nic při tom necítít. Je v tom úžasná energie a úplně vás to pohltí. Ale je to i problém. Pojí se s tím to, že nechápu princip odpočinku a poskytování opory přátelům. Nejdřív se prý musíte spřátelit s lidmi a pak, když mají problém, měli byste jim být oporou.

Mám o tom knížku. Takže tohle je problém, protože máte trochu pokroucený přístup k světu, který je společný všem závislákům. Máte odstup, protože vy děláte to, co milujete. Naštěstí pro mě jsou škodlivější závislosti než tvorba. Ale občas mě napadá, že bych měl vyrazit do světa. Vyhrabat se z postele a zkusit třeba něco manuálního, ale zároveň chci zůstat ve svojí hlavě a vytvořit něco dalšího.

Očividně mám problém, protože o tom pořád mluvím. Další otázky? Ahoj Jossi. Jsi nechvalně proslulý zabíjením svých postav... A je to tady. ...takže když začněš psát, už víš, že někoho zabiješ, nebo se k tomu dostaneš až později? A jak rozhoduješ o tom, kdo umře?

Máš nějakou metodu, jaké postavy si k tomu vybíráš? Víš co? Miluju zabíjení, takže je mi jedno, jestli je to muzikál nebo vesmírná sága, prostě vím, že chci někoho zabít a vím, kdo to bude. Ne! Otevřeně přiznávám, že mě tahle otázka dost štve. Bez urážky. Protože, jak bych znovu rád zdůraznil, procento lidí, kteří umřou...

je vysoké. Myslím si, že jsou to skoro všichni. V porovnání s tím nezabíjím tolik lidí. Myslím, že příčinou mojí neblahé reputace v tomhle ohledu je to, že to dělám nečekaně, nebo zabiju někoho, ke komu si diváci vybudovali silný vztah. Což je pro mě právě důležité, protože... smrt nechodí na zavolanou, nemůžete...

smrt nás nezbavila Hitlera Smrt není otázkou příhodnosti, a když něčí smrt pociťujete jako ztrátu, truchlíte... teprve potom máte příběh zahrnující smrt. Je to úplně jiné než když hrdina řekne: "Nezabiju tě, nechám tě přemýšlet nad tím, co jsi udělal." A hrdina se otočí, načež padouch sáhne po svojí ukryté záložní zbrani, hrdina to postřehne a zastřelí ho. To je bezzubá filmová smrt. Fajn, padouch je mrtvý...

ale vůbec se to nepodobá prožitku smrti v reálném životě. Takže pokud mám tuhle reputaci, myslím si, že dělám něco správného. Ne skvělého, ale správného. Máme ještě trochu času, takže rychle otázky. Ptejte se. Ahoj Jossi, včera... Včera jsi mluvil o tom, jak důležitý byl Tim Minear pro napsání Firefly. Spolupracuješ s mnoha lidmi, jak si vybíráš spolupracovníky ke psaní a jak si dělíte práci?

Jak si dělíme psaní? Každý tým... konkrétně u Firefly jsem měl Tima, Jaina a další lidi, se kterými jsem pracoval už dřív, a se zbytkem týmu jsem měl prostě kliku. Hodně brzy najdeš jejich silné stránky. Včera jsme mluvili o tom, že Jose je skvělý ve vytvoření struktury dílu. Mnohem lepší než my ostatní, což neznamená, že by neuměl psát emoce nebo postavy.

Prostě umí postavit základy, což je pro vyprávění příběhu nutné, ale ne každý to úplně zvládá. Když sedíme a píšeme, někteří lidé jsou prostě hvězdy jako můj bratr Jed, kterého jsem přibral k psaní Domu loutek v době, kdy jsem si ještě nebyl jistý, o čem to bude. A najednou vidím, že jde Minearimu po krku, což jsem nikdy předtím neviděl.

Neskutečný! Takovýhle lidé jsou při psaní neskuteční a jiní neřeknou ani slovo, ale když odevzdají první verzi scénáře, tak brečíte, protože je to senzační. Takže prostě musím všechny vyzkoušet. Je to podobné jako s herci. Pokud zjistím, že je někdo skvělý komik, ale nemá to ve scénáři, tak mu tam něco připíšu, další umí zpívat, tak proč to nevyužít? Prostě najdeš, co jim sedí.

Navíc se to většinou protřídí, třeba u Buffy moc lidí nevydrželo dlouho. Na začátku to s nimi vypadalo dobře, ale... nicméně jádro týmu tohle hodně posílilo. A navíc rád pracuju pořád se stejnými lidmi, pokud tedy mají o spolupráci zájem. Pak se totiž nemusím seznamovat s novými lidmi, s čímž, jak už jsem zmínil, mám problém. Tak, poslední otázka.

Vůbec se nebojte. Ale musí být nejlepší. Kdo má mikrofon? Ahoj Jossi, moje otázka se týká Avengers. Jak jsi po dvou víceméně průměrných filmech dokázal z Hulka udělat nejlepší postavu v Avengers? To není nejhorší otázka. Moc děkuju za ocenění, roli v tom hrálo hodně dřiny, během mého prvního setkání s Markem, kdy jsme mluvili o roli, a jestli by o ni měl zájem, jsme hodně diskutovali o vzteku, co pro nás znamená.

Scény s Hulkem byly dokončeny úplně poslední a tomu všemu předcházel proces, kdy jsme se snažili najít tu správnou polohu. Museli jsme vyladit jeho herecký projev, ujasnit si, kdo je Bruce Banner, na čemž jsme se oba shodli: "Jedině Bill Bixby!" Pomáhá ostatním, ale sám se musí skrývat a občas trochu vyroste.

A důležité bylo, že se tolik nezaobírá svými vlastními problémy. Mark je neuvěřitelný herec i člověk, na plátně pro vás krvácí a vy to prostě musíte cítit, ale když chce vypadat rozzuřeně... prostě nahání hrůzu. Což je skvělé, protože to jen hraje, alespoň myslím, že by mě nechtěl opravdu zabít. Dokonce jsem s ním mohl i zápasit!

Přinesli jsme si pár žíněnek a zápasili, abychom zjistili, jak by asi Hulk bojoval. Byla to sranda. Potom, co jsme měli hotové caption performance, jsem taky hodně spolupracoval s animátory, abychom to doladili a aby diváci při sledování Hulka měli ten ikonický pocit. První film podle mě nevypadá na svou dobu špatně, ale není tam dořešená otázka motivace. Co ho naštvalo tentokrát? Chybí tam stupňování intenzity a to mu ubírá na dojmu.

U druhého filmu... tam se mi jevil jako surfař. Svaly, dlouhé vlasy... Hulk útočí! Jsi vážně opovržení hodný. Ale problém s Hulkem... Omlouvám se, už to zabalím. Ne, ne, ne, klidně si dej na čas, tady to nikomu vadit nebude. Dobře. U Hulka není problém jen jeho fyzická stránka, problém je, že není superhrdinou, ale spíš chodícím hororem.

Je to vlkodlak, ale taky patří k Avengerům. Dává to smysl? Ne. Dáválo to smysl v roce 1963? Nedávalo. To, že nic nedává smysl, je důvodem, proč byla taková sranda to točit. Byla to sranda! Hulkovo představení ve filmu bylo vytvořeno hodně specificky, protože dřív dělali: "Pomoc!

Začínám se měnit, když je kolem tlupa lumpů, kteří si zaslouží umřít." Co se asi stane? "Prosím, nechci se změnit!" A tak je to chlápek, který se od Hulka distancuje, a to je otravné a alibistické. Proto jsme Hulka představili v sekvenci laděné do hororu, konkrétně je tam dáma v nesnázích, na které nám záleží a kterou se on snaží zabít a je na ni naštvaný ještě předtím, než se změní v Hulka.

To bylo hodně důležité a podruhé... když je tam za hrdinu, bylo zase důležité to, že se sám rozhodl změnit, dovolil si to. A další věc, kterou podle mě předchozí filmy nezvládly ztvárnit tak, jak bych to rád viděl, je ta nesmírá radost. Ta neskutečná radost, kterou musel cítit, protože vztek... přináší strašné potěšení, když si dovolíte ho naplno prožít, je to neuvěřitelný pocit.

Potom se stydíte a připadáte si provinile, a navíc se kolem válí obrovské rozervané fialové kalhoty, což je vážně divné, protože ani nemám rád fialovou... Ale během toho, a proto máme Hulka tak rádi, si ten záchvat tak trochu užíváte spolu s ním. Je osvobozující se pořádně nasrat. A ještě k tomu podle mě přispěla...

ta scéna s Lokim. Nechci se tady vytahovat, ale tohle bylo k popukání! Dámy a pánové, loučí se s vámi Joss Whedon. Moc vám všem děkuju. Děkuju. Prosím tě, můžeme se ještě nakonec uklonit na jevišti? Překlad: SolamBee www.videacesky.cz