Srdce bylo až do počátku 20. století vnímáno jako spirituální čidlo těla a zkoumání jeho úlohy a léčby zůstávalo tabu. Při resuscitaci neexistoval žádný spolehlivý způsob, jak podat léky. Tehdejší metoda spočívala v injekci naslepo skrz hrudní stěnu. Pak ale na scénu vstoupil Dr. Werner Forssmann, který se celou záležitost rozhodl vzít do vlastních rukou. A srdce. V roce 1929 našel inspiraci v nákresu v učebnici fyziologie, na kterém byla do hrdelní žíly koně vsunuta úzká trubička, která pak byla zavedena do srdce zvířete.

Přestože mu odmítli udělit povolení tento postup vyzkoušet na člověku, tajně ve svém plánu pokračoval. Forssmann provedl řez na vnitřní straně loktu a pomalu do žíly vsunul katetr. Skrz biceps, přes rameno a pak dolů směrem k srdci. Když Forssmann nabyl domnění, že experiment uspěl, s katetrem stále v paži prošel chodbou a vystoupal dvě poschodí do oddělení radiologie, kde si jako fotografický důkaz vyžádal rentgen.

Konec katetru ale podle rentgenu stále ještě nedorazil do cíle a Forssmann musel trubičku vtlačit ještě dál, dokud nevnikla do srdeční dutiny. Forssmann dostal navzdory významnosti experimentu padáka a v lékařských kruzích ho odepsali jako blázna. Jeho i jeho práci ignorovali téměř tři desetiletí. Forssmannovy úspěchy byly uznány až v roce 1956, kdy mu byla udělena Nobelova cena za lékařství.

Miliony pacientů po celém světě, kteří tento typ léčby dnes podstupují, za vše vděčí Dr. Forssmannovi, který nasadil vlastní krk. Nebo v jeho případě, paži. Překlad: qetu www.videacesky.cz