Toto video sponzoruje Dashlane. Chraňte se na internetu s Dashlane zdarma na stránce dashlane.com/wendover. Stanout na vrcholu Everestu znamená dobýt svět. Je to střecha světa, nejvyšší místo na naší planetě. Snad žádný úspěch se neřadí výše než dobytí Mount Everestu. Považuje se to za úspěch všech úspěchů. Za vrchol toho, čeho jsou lidé schopní. Ale Everest není tou nejnáročnější horou na světě.

Nepleťte se, není to snadné, ale i K2, druhá nejvyšší hora na světě, je považována za těžší a nebezpečnější horu. I nižší hory jsou nebezpečnější než Everest. Na nepálské Annapurně I na každou stovku lidí, kteří se dostali na vrchol, připadá 34 mrtvých horolezců, kteří se ji snažili zdolat. Se 4 úmrtími na každých 100 horolezců se dá Everest skoro považovat za bezpečný. Rozdíl je v tom, že výstup na Everest je běžnou komerční akcí.

Většina horolezců platí obří částky organizátorům, kteří jim poskytují co nejlepší šanci na zdolání vrcholu. Bez ohledu na to, kolik zaplatíte, zdolání vrcholu vyžaduje značnou fyzickou i psychickou odolnost. Ale pro ty, co to zvládnou, se Everest stává logistickým problémem. Rozdíl mezi průvodci, kteří vás na vrchol dovedou živé a kteří ne, je v tom, jak dobře umí plánovat a připravovat strategie. Tohle je Everest.

Dosahuje výšky 8 848 metrů a leží na hranici Nepálu a Číny. Horolezci vystupují na vrchol z obou stran, ale většina z nich volí nepálskou stranu. Na pár měsíců v roce se základní tábor pod Everestem stává stanovým městem. Během zimy vanou větry, které na vrcholu dosahují rychlosti až 160 km/h, zatímco v létě během monzunů napadne obří množství sněhu, takže existuje jen krátký čas mezi těmito obdobími, kdy je bezpečné horu zdolávat. S neuvěřitelnou pravidelností nastává tato příležitost mezi 15.

a 25. květnem. Cesty musí být vytyčeny, tábory musí být postaveny a horolezci musí být aklimatizováni, než nastane 15. květen. To znamená, že někdy v březnu pod Everest dorazí první Šerpové, aby rozbili základní tábor. Šerpa není povolání, je to etnická skupina. Šerpové žijí v okolí Everestu a geneticky se adaptovali, například větší kapacitou plic, takže v těchto nadmořských výškách podávají lepší výkony.

Navíc se narodili a vyrostli v Himálajích, takže jsou to jedni z nejzkušenějších horolezců na světě a mnoho lezeckých rekordů drží právě oni. Jeden Šerpa drží rekord za to, že Everest zdolal 21krát. Šerpové jsou najímáni, aby odvedli tu nejtěžší práci. Každá komerční výprava si najme vlastní skupinu Šerpů, kteří do táborů dopraví zásoby a dovedou horolezce.

Každý březen dříve, než v Nepálu vůbec přistanou zahraniční horolezci a průvodci, první Šerpové postaví v základním táboře stany pro svou expedici. Každý horolezec běžně zaplatí za svou expedici 40 tisíc dolarů, některé společnosti si účtují až 130 tisíc dolarů. Díky tomu není základní tábor nějakým zastaralým táborem. Dražší společnosti poskytují horolezcům propojené stany, jídelní stany, vlastního lékaře, horké sprchy, elektřinu nebo i wifi. Je domovem pro tisíce lidí na dva až tři měsíce, takže musí být pohodlný.

Zbytek hory není tak příjemný. Na Everestu se dá zemřít mnoha způsoby. Pády, laviny, infarkty, padající led nebo umrznutí. Není to pohostinné místo. Asi nejčastějším zabijákem je akutní výšková nemoc. Je to zastřešující termín pro mnoho smrtících stavů, například plicní edém nebo edém mozku. Tyto stavy jsou způsobeny nižším množstvím kyslíku v těchto výškách.

Mírná výšková nemoc se může projevit už v nižších výškách, nebezpečná začíná být ve výšce nad 3 500 metrů, kde je jen 65 % kyslíku co v úrovni moře. Nad 5 500 metrů, kde je jen 50 % kyslíku, není možné trvalé lidské osídlení, protože začnou probíhat změny v mozku a v dalších orgánech. Nad 7 600 metrů je nemožné, aby se lidé aklimatizovali, proto zde mohou zůstat jen pár hodin, než jejich těla začnou vypovídat službu.

V těchto výškách trpí mozek i těch nejlepších horolezců. Z tohoto důvodu je tato oblast na Everestu zvaná zónou smrti. Kdyby lidé žijící na úrovni moře byli okamžitě přeneseni do výšky 8 848 metrů, kde je jen 33 % kyslíku, zemřeli by do 30 minut na hypoxii. Z tohoto důvodu nikdo nemůže dorazit k Everestu a hned zamířit na vrchol. Předtím musí horolezci podstoupit týdny aklimatizace, při které se tělo přizpůsobí nižší hladině kyslíku.

Na začátku dubna horolezci přiletí do Káthmándú, setkají se s průvodcem, pak doletí do Lukly, malého města bez příjezdových cest, odkud vyrazí na 10denní cestu do základního tábora ve výšce 5 330 metrů. Když Šerpové založí základní tábor, začnou připravovat cestu na Everest. První část práce odvedou ledopádoví doktoři. Je to skupina nejzkušenějších Šerpů, kteří mají velmi náročnou práci zajistit cestu přes ledopád Khumbu.

Tento ledovec je známý hlubokými trhlinami, a protože je to ledopád, pohybuje se rychlostí až 120 cm za den. To znamená, že každou vteřinou může vzniknout nová trhlina, může se utrhnout led nebo se z okolí může přiřítit lavina. Proto je tato část, přestože leží hned u základního tábora, nejnebezpečnější ze všech. Další části cesty jsou nebezpečné, pokud jedinec udělá chybu nebo onemocní, ale ledopád Khumbu je nebezpečný sám o sobě.

Záleží na štěstí, zda ho lidé přejdou. K překonání trhlin Šerpové pokládají žebříky a lana, čímž vytvoří cestu k táboru I. Pracovat jako Šerpa na Everestu patří k nejnebezpečnějším povoláním na světě. Horolezci ledopád Khumbu za sezónu překonají třikrát, Šerpové ho mohou překonávat až dvacetkrát. Úmrtnost Šerpů je mnohem vyšší než úmrtnost amerických vojáků v Iráku. Desetkrát vyšší, abych byl přesný.

Na západní standardy nevydělávají zase tolik peněz. Nepál je 25. nejchudší zemí na světě a třetí nejchudší v Asii. Průměrný Nepálec vydělá 835 dolarů ročně. Ale Šerpové si za tři měsíce práce mohou vydělat 5 000 dolarů. Je to mnohem víc než kdokoliv jiný, a to bez vysokoškolského vzdělání. Ale není to zadarmo. V roce 2014 obří lavina na ledopádu Khumbu zabila 16 Šerpů. V roce 2015 dalších 11 zemřelo po lavině způsobené zemětřesením.

Většina z 53 mrtvých, kteří od roku 2014 na Everestu zemřeli, byli nepálští Šerpové, což vyvolalo etické otázky ohledně toho, že si bohatí horolezci na nejtěžší práci najímají chudé Šerpy. Mnoho společností a horolezců odpovědělo založením nadací, které zlepšují vzdělání v oblasti, takže Šerpové mohou snáze najít uplatnění, které nezahrnuje rizika Everestu. Ale i přesto práce pokračují.

Po vytyčení cesty přes ledopád Khumbu na konci března nebo začátku dubna Šerpové založí tábor I. Krátce poté založí tábor II a III, včetně cesty k nim. Mezitím po pár dnech odpočinku v základním táboře se v půlce dubna horolezci vydají přes ledopád Khumbu k táboru I. Je to aklimatizační cesta, při které se tělo přizpůsobí nadmořské výšce. Po přenocování pokračují přes rovné Údolí ticha do tábora II, kde zůstanou několik dní, protože výška 6 507 metrů je perfektní pro aklimatizaci.

Platí, že čím výše tábor je, tím méně komfortu poskytuje, ale v táboře II stále dostanete teplé jídlo. Horolezci během této cesty často zdolají část úbočí Lhoce, ale pak se vrátí do základního tábora. Šerpové mezitím pokračují vytvářením cesty k táboru III a IV. Vše důležité nesou Šerpové na zádech. Základní tábor lze zásobovat jaky, cesta k dalším táborům je ale tak těžká, že to zvířata ani stroje nezvládnou.

Nejde je zásobovat ani helikoptérou. Základní tábor je dosažitelný helikoptérou, ale čím výše jste, tím řidší je vzduch a tím menší vztlak listy rotoru tvoří. To znamená, že při letu do tábora I nemůžete nést příliš velkou zátěž. Záchranný let do tábora I se občas uskuteční, ale lety do tábora II jsou velice vzácné. Pro piloty je příliš riskantní létat tak vysoko nad ledopád Khumbu, pokud se nejedná o stav nouze.

Záchranné lety nad tábor II jsou víceméně nemožné. Jeden pilot přistál na vrcholu Everestu, ale měl silnou helikoptéru, perfektní počasí a očesal ji o vše, co nebylo k letu nutné. Nezdá se pravděpodobné, že by to někdo dokázal zopakovat se zraněným pasažérem. Dá se říct, že pokud jde o vynášení a snášení vybavení z Everestu, expedice spoléhají pouze na lidskou sílu.

Někdy po jejich první aklimatizační cestě se každá expedice vydá na další cestu s přenocováním v táboře I, II a poprvé i v táboře III. Podle zbývajícího času některé expedice podniknou i třetí aklimatizační cestu, ale na začátku května všichni bedlivě sledují předpověď počasí. Hledají vhodný čas. Horolezci ke zdolání hory potřebují pět jasných a bezvětrných dní. Když se naskytne příležitost, zahájí se obří migrace k vrcholu hory.

Až 800 horolezců se snaží vrchol zdolat během 10 a méně dní, takže se to lidmi jen hemží. Expedice často přeskočí tábor I a přenocují v táboře II. Poté po úbočí Lotse zamíří do tábora III. Po přenocování si do batohu umístí kyslíkové nádoby a nastaví si regulátory, aby dýchali stlačený kyslík. To zvyšuje dobu, kterou přežijí v zóně smrti.

Vybraní horolezci se pokouší horu zdolat bez stlačeného kyslíku. Je to mnohem náročnější a nebezpečnější, takže se to povedlo jen asi 200 lidem. Podle některých je to skutečné horolezectví, podle jiných je to zbrklé. Ale většina lidí používá stlačený kyslík a postupuje rychle. Jedna láhev vystačí na 4 hodiny lezení a musí mít rezervu, takže potřebují 12 lahví. Každá expedice potřebuje až 200 lahví kyslíku v táborech III a IV, z nichž každou musí složitě vynést Šerpové.

Ale je to nutné, když chcete fungovat na této komerční úrovni. Během třetího dne cesty se skupiny přesunou z tábora III do tábora IV. V tomto nejzákladněji vybaveném táboře se horolezci pokusí jíst. Kyslíkové lahve snižují vliv výškové nemoci, ale úplně ji neodstraní. V této výšce se trávicí proces téměř úplně zastavuje. Během každého dne lezení spálili kolem 10 000 kalorií, takže musí sníst, co zvládnou, aby získali energii. Výška také téměř znemožňuje spánek, ale musí se o něj pokusit.

Snaží se usnout co nejdříve, protože po krátké noci je čas. Každá expedice se snaží na vrchol dostat co nejdříve, aby se vyhnula davům. Protože tuto cestu na vrchol denně využije kolem 200 lidí, vznikají tu zácpy. Pamatujte, že je to zóna smrti a zácpy tu zabíjí lidi. Lidem může dojít kyslík, mohou padnout vyčerpáním nebo umrznout, a to proto, že se nepohybují dostatečně rychle. Skupiny tábor opouští mezi 20:00 a 4:00 ráno.

Jak se blíží úsvit, postupně překročí Jižní vrchol a dostanou se k Hillaryho výšvihu. Tato část je technicky nejnáročnější a každému horolezci jeho zdolání trvá kolem 5 minut, takže zde se vše zpomaluje. Odtud je vrchol jen kousek a po zdolání relativně snadného posledního úseku se dostanou na vrchol Everestu, a na malou chvilku jsou výše než kdokoliv na Zemi.

Tohle je jejich chvíle slávy. O tohle se snažili měsíce a utratili za to desetitisíce dolarů. Po 30 minutách je po všem a zamíří zpátky dolů. Stále častěji se debatuje, zda se výstup na Everest nestal příliš dostupný. Místní čínské a nepálské společnosti začaly pořádat expedice za relativně nízkou částku kolem 20 000 dolarů. Everest se tak stává dostupnější méně zkušeným horolezcům.

Z 10 úmrtí v roce 2016 a 2017, se 7 z nich stalo na levných expedicích. Někteří zkušení průvodci nikoho neztratili ani po stovkách výstupů. Na Everestu platí, že dražší znamená bezpečnější. Ale i u nejlepších společností se na expedici přihlásíte za pár minut, pokud máte dostatek peněz. Na místě rozhodnou, zda máte na zdolání vrcholu, ale fakt, že si cestu na Everest, kde je úmrtnost 4 %, můžete zarezervovat stejně jako letenku, vede mnoho lidí k obavám, že se o zdolání mohou pokusit i nezkušení horolezci.

Každý další horolezec vytváří nebezpečí pro všechny ostatní, ale Čína i Nepál každý rok vydávají čím dál víc povolení, protože se jedná o zdroj financí. Everest se stává čím dál víc komerční, o tom není pochyb. Zda je to dobře, nebo ne, to se musí rozhodnout každý sám. Ale jak se zdolání nejvyšší hory světa stává bezpečnější a snazší, paradoxně to může vést k opaku.

Překlad: Mithril www.videacesky.cz