Přestože jsou tu hry už od nepaměti, tato chvíle v historii je něčím výjimečná. Neustále s videohrami experimentujeme a ukazujeme, co tu uměleckou formu tvoří. Zkoumají hranice herní mechaniky. Hry jsou nádherně sestavené zážitky, které nicméně vyžadují účast publika. Myslím, že to je neuvěřitelné. Žádný jiný umělecký prostředek to nedokáže. Nový význam her Hry nás doprovází už tisíce let.

Patří mezi nejstarší formy lidského designu, komunikace, interakce a vyjádření. Řekl bych, že vstupujeme do hravé doby, do doby her. Problémy, kterým dnešní svět čelí, čím dál víc vyžadují hluboké porozumění komplexním systémům. Abyste mohli například hrát šachy, musíte se zapojit do jejích systému, rozumět jejich pravidlům, zpětně analyzovat, jestli to byl dobrý nebo špatný tah, co udělá váš protivník, mluvit jazykem šachů s vaším protivníkem v prostoru, kde musíte zároveň spolupracovat i soupeřit.

Každá hra, kterou hrajete, je jako laboratoř, kde se učíte, jak fungují systémy. To proto podle mě mají hry značný význam pro dobu, ve které žijeme. Mezi roky 1980 a 2005 jsme věděli, co videohry jsou. Věděli jsme, že aby se nové videohry prodávaly, budou muset mít lepší grafiku než předchozí generace videoher.

Také jsme věděli, že videohry jsou komplikované a že když je hrajete, musíte u nich sedět hodiny. Věděli jsme, že videohry jsou především pro mladé muže. V roce 2005 se objevily nové herní konzole jako Wii, které se neprodávaly kvůli tomu, že měly lepší grafiku než předchozí generace. Mohli jsme si vybírat z her všech možných velikostí a kanálů.

Najednou jste mohli prodávat hry, které měly úplně odlišnou vizuální estetiku, které ve srovnání s tradičními velkými videohrami byly vyrobeny levně. Minecraft je příkladem hry, která se nesnaží o skvělou, realistickou grafiku. Je jasně vidět, že je z malých kvádrů a částí. Jasně vidíte pixely, je technologická. Účelem hry je, aby si lidé sami vymýšleli, co chtějí tvořit a jak ten svět chtějí využít.

Existuje verze Tetrisu, verze Ztracených, verze Simpsonových. Hráč si sám může říct, co v tom světě chce dělat. Sám se může rozhodnout, jak ho chce používat. Myslím, že hry by měly nadále rozvíjet zážitky, které lidem mohou poskytnout prostřednictvím interaktivity. Mám ráda hry, které vás nutí být součástí příběhu a prožívat věci, které jsou na něm dobré i špatné.

BioShock vám dává možnost prozkoumat tamní svět a dává vám na výběr, jak násilně se chcete chovat, jak usmrtíte útočníky a jestli kvůli vaší misi necháte trpět nevinné. To vy se rozhodnete, jestli zmáčknete spoušť a pak se z toho budete muset zodpovídat. Portal rozvrátil koncept tréninkového levelu. Co když té hře nemůžete věřit?

Co když ten konejšivý hlas, který vás hrou provádí, je ve skutečností součástí příběhu? Pokud kvůli žízni pocítíte slabost, nevadí když omdlíte. Ta hra vám začala nechávat malé nápovědy. V určitých chvílích můžete vystoupit z levelu, kde vidíte, co ti před vámi, kteří zešíleli, napsali po zdech. Začnete se zamýšlet nad tím, kdo vlastně jste a co tam děláte. I ta nejjednodušší hra je sérií mechanických rozhodnutí. To proto jsou hráči i designéři posedlí konceptem rozhodování se.

Chtějí, aby rozhodnutí měla význam, aby ovlivňovala, co se ve hře děje. Díky přídání prvku interaktivity může být příběh mnohem komplexnější a působivější, protože za něj cítíte zodpovědnost. Nezávislé hry To, co odlišuje nezávislé hry od ostatních, je jejich rozpočet. Tvůrci nezávislých her nemají žádné peníze. Žádné mít nemusí.

Jsou úplně svobodní. Můžou se zabývat věcmi, kterými se mainstreamové hry zabývat nemůžou. Cactus je mírně vyšinutá osoba, u které mnoho věcí vyvolává úzkost a nepříjemné pocity. Myslím, že to je vidět. Hlavní postavou hry Hot Throttle je muž, který si myslí, že je auto. Je nahý a začne vydávat zvuky aut. Závodíte na dráze s dalšími lidmi, kteří si myslí, že jsou auta. Ta hra i všechny její hlavní postavy vypadají dost vyšinutě.

Když ji začnete hrát, cítíte jistou úzkost. Jason Rohrer vytvořil hru Passage. Jeho práce je neuvěřitelná, protože je velmi osobní a týká se jeho rodiny. Začnete sám a jdete. Postupně stárnete, někoho si najdete a jdete dál. Nakonec váš partner zemře a pak zemřete i vy. Čerpá z mnoha emocí a mnoha osobních zážitků. To je něco, co se moc nevyskytuje ani v nezávislých hrách.

Navážete blízký vztah s tvůrcem a trochu ho tím poznáte. Snaží se pokoušet lidské vjemy a to, co se ve hrách považuje za normální. Takové hry jsou opakem toho, co vidíme v mainstreamu. K takovým hrám mě to táhne a považuju je za umění. Hry vypovídají hlavně o tom, že máme rádi dobrodružství a že rádi rosteme. To je podle mě umění. Vyprávět příběh o vašem životě a ukázat ho dalším lidem.

Hry jsou o tom, naučit se něco nového, strávit u toho čas a pochopit, jak to funguje. Lidé se při jistých příležitostech sejdou u hry. Hry vypovídají o tom, že neustále chceme nové výzvy a nová místa, která bychom mohli dobýt. Hledáte nějakou hru? Vyzkoušejte něco staršího. Tady je osm avantgardních her, které jste možná propásli.

Překlad: qetu www.videacesky.cz