Mortal Kombat Mythologies: Sub-ZeroAngry Video Game Nerd

Vánoce už jsou zase skoro tady. Začíná studený počasí, sníh, led. Bude pěkná kosa, možná dokonce pod nulou. Což mi připomíná... Ano, boční štítky Nintenda 64, největší vynález všech dob. Když Nintendo klopýtne, fanoušci ho podrží. Tady to máme, Mortal Kombat Mythologies: Sub-Zero. Tenhle Mortal Kombat jsem nikdy předtím nehrál.

Jak je to možný? Byla to jedna z mých oblíbených herních sérií. Pojď sem! Jo, v devadesátkách byl pro nás Mortal Kombat jako cecky! Každej jím byl posedlej! Když přišlo na bojový hry, byly Street Fighter 2 a Mortal Kombat stejnou nutností jako jídlo a voda. Nikdy nezapomenu, jak jsem poprvé viděl původní hru na automatech.

Jasně si pamatuju, jak jsem ji zahlídl mezi většíma děckama namačkanýma okolo. Zapůsobila na mě grafika, realistický lidský postavy a šokovala mě ta spousta krve a násilí. Bylo to boží! Byla to jedna z her, která podnítila vznik systému hodnocení. Když přišla na domácí konzole, nikdo nevěděl, co dělat. Verze na Genesis měla kód k odemčení krve, zatímco verze na Super Nintendo ji neměla vůbec. Ale od Mortal Kombatu II tu byla krev pro všechny!

Jak provést dorážecí údery a jak odemknout skrytý postavy, patřilo mezi každodenní konverzace v autobuse a na obědě. Mohli jste být ten největší geek a podivín na škole, ale jakmile jste se ukázali s kódy do Mortal Kombatu, byli jste ten největší frajer. Ty hry měly svoji mystiku. Bylo to samý tajemství a fámy jako kód pro nadávání a kód pro nahotu. Jednou někdo vytiskl seznam úderů, kterej získal díky připojení počítače k telefonní lince.

Bylo to jak nějaká hovadina ze sci-fi, ale ukázalo se, že jde o ranou formu něčeho většího než samotný život. Říkalo se tomu internet. Pamatuju si, že polovina devadesátek byla vrcholem horečky Mortal Kombat, která v roce 1996 vedla k Mortal Kombat Trilogy. Ta kombinovala všechno, co jste od prvních tří her chtěli. S novou generací konzolí jako PlayStation a N64 se hry přibližovaly k automatové kvalitě.

A to jsme všichni chtěli – mít možnost hrát automaty u sebe doma. A pak v roce 1997 přišlo Mythologies: Sub-Zero. Proč jsem tenhle díl nikdy nehrál? Mohlo to být tím, že mě rozptýlil Mortal Kombat 4, který vyšel zhruba ve stejnou dobu? Nebo proto, že jsem slyšel, že je hodně jinej než všechny ostatní díly? Po celý ty roky jsem se snažil si ho zahrát, protože cokoliv souvisejícího s Mortal Kombatem si musíte zahrát.

Přece to nemůže být tak špatný. Počkat, počkat. Co to kurva? Bože! Dobře, k otočení musíte zmáčknout B. Ve všech ostatních dílech jste automaticky otočeni k protivníkovi, ale tady když skočíte na druhou stranu, musíte zmáčknout jedno tlačítko navíc. Je to jako ta hovadina z Karate Champ.

Dokážu pochopit, proč je to asi nutný, protože na rozdíl od ostatních dílů, kde bojujete s jedním protivníkem, tady bojujete s několika nepřáteli, takže pokud se ocitnete mezi nimi, můžete se potřebovat otočit. Někdy se to otáčí automaticky. Jo, nikdy nevíte. Takže po skoku zmáčknete tlačítko, jen abyste zjistili, že jste se otočili opačně.

No, to kazí celou hru. Je to sračka. Případ uzavřen. Měl bych prostě teď ukončit video? Nebo by ta hra mohla být ještě horší? Samozřejmě hrajete za Sub-Zera. Pokud by se hra chytila, asi by vznikla celá série Mythologies s mnoha různými postavami. A myslím, že to vážně měli v úmyslu.

No, jsem rád, že neodešli ze svý hlavní práce. Tou mám na mysli pravej Mortal Kombat. Je tu pár RPG prvků. Když bojujete s nepřáteli, získáváte zkušenosti, sbíráte předměty a učíte se speciální útoky jako Sub-Zerův ikonický ledový projektil. Ale pokud dobře znáte ostatní díly, připadne vám to spíš jako škádlení, že ho nemáte už od začátku. A teď začnou dělat tyhle hovna!

Dobře, počkej si, počkej si... Teď jsem na římse. Co tu mám dělat? Skočit? Jasně že ne. Prostě skočíte dolů a odrazíte se od té stříšky. Jo, dobře. Ty zkurvy... Ty zkurvy... Panebože, je jich moc!

Cože? Zase tohle? Dobře, dobře, pěkně pomalu. Jdi mi kurva z cesty! Jó! Viděli jste to? Rozdrtil jsem toho zmrda! Kurva! Běž, běž, běž! Kurva! Dobře, chce to strategii. Běž a stůj. Ne, ne, ne!

Nejde běžet, nejde jít, jde dělat velký hovno! Až se nějakým zázrakem dostanete na konec, utkáte se se Scorpionem. Je to zápas jeden na jednoho a vypadá úplně jako tradiční Mortal Kombat. Vypadá tak. Ale věřte mi, vůbec se tak nehraje. Kéž byste jen věděli, kéž byste jen teď mohli držet ovladač, věděli byste přesně, co tím myslím. Tady, berte.

Jo, já vím. Vzali byste ho, kdybyste mohli. Ale dejte na mě a nedělejte to. Kdybych skočil z mostu, udělali byste to taky? Ne. Tohle je skok z mostu. A nejsem z toho šťastnej. Potom se ukáže scéna. Tady bych měl zmínit, že hra vyšla i na PlayStation.

Je to hodně podobný, ale největší rozdíl je, že na N64 jsou scény jen nehybný obrázky a text, ale verze na PlayStation požívající CD disky mohla mít plnohodnotné video a audio. Já jsem Scorpion. Chladnokrevně jsi mě zabil! Radši zůstaňte u Mortal Kombat: Annihilation. Tak jo, co tu mám sakra dělat? Co to kurva?

Panebože, předběhl jsem obrazovku. Musím pochválit to 3D nebo spíš 2,5D pozadí. Další základní problém je, že ke skoku stisknete nahoru. V každým typickým Mortal Kombatu nebo v každé arénové bojovce je to normální. Ale v plošinové skákačce je nahoru pěkně na hovno. Někdy chcete udělat krok zpět, ale palec vám sklouzne přes šipku nahoru, a omylem skočíte! Celá druhá úroveň je o skákání po těchhle plošinách.

Tak pojď, ty zkurvysyne! Do hajzlu! Jdi mi z cesty, chci jen... Tak jo, tím se to usnadňuje. U mnoha z těchto skoků musíte počkat na proud větru. Nebo ne. Dobře, měl bych teda skočit? Někdy se proud větru hned objeví, ale jindy na něj musíte čekat.

A jindy pak musíte skočit naslepo, skok důvěry. A jindy zas... nemám vůbec ponětí. Jako by to nebylo už tak dost špatný, musíte pak skákat na tyhle lžíce. Nad svými skoky nemáte moc kontrolu. Vždy je to stejnej oblouk z místa, kde jste stáli. Jakmile jste ve vzduchu, už nemůžete nic dělat. Ve skutečnosti na těch lžících ani úplně nepřistanete.

Tak nějak jste k nim přitaženi jako magnet. A zbožňuju, jak náhle se objeví obrazovka pro pokračování. Sledujte. Vau. Vůbec neztráceli čas. Na rozdíl od Symphony of the Night, kde to trvá tři zasraný hodiny! Budete pohlceni bojem a najednou se ta obrazovka objeví, a omylem můžete zmáčknout "Ne".

Ale stejně na tom nezáleží, protože používám kódy pro přeskakování. A i tehdy je hra neskutečně těžká. Je to jedna laciná past za druhou. Ale no tak! To je ubohý. A je to fakt férovej boj, když jsou na obrazovce všechny tyhle sračky! Překážky v popředí, fakt stylový! Taky je to jedna z těch her typu "Kam mám kurva jít?"

. Jo, ten typ, co vás donutí říct: "Kam mám kurva jít?" Co takhle sem dolů? Ne, další slepá cesta. Dobře, co mám teď dělat? Co? Nesnáším to! Kam mám skočit? Kam mám skočit? Nemůžu ho kopnout!

Nemůžu... Kopnutí ze vzduchu takhle nikdy neselže! Kurva! Do hajzlu! Do píče! Nevěděl jsem, že je v té hře transformer! To je Blaster! Kurva! Nedivím se, že jsem to nikdy předtím nehrál! Je to anální šťáva! Doraz ho!

Překlad: Frix www.videacesky.cz