Antonio Banderas o filmu Bolest a sláva

Nebyl jsi dobrým synem, synu. - Ne? - Ne. - Co tady děláš? - Chci s tebou mluvit. Myslel jsem, že mě zabijí. Že mě chytnou a zastřelí. Ale to si člověk myslí jen pár vteřin. Ihned poté… jsem se pustil do práce a snažil se pochopit, co přesně dělat. Ze všech úhlů pohledu.

Nejenom z pohledu herce, ale snažil jsem se dostat do jeho mysli a pochopit, co chce. Co chce dělat se světlem, s ostatními herci, se mnou… Vědět vše, abych tím mohl nasáknout. Pak detaily jako vlasy a košile, s tím se nedá moc dělat. Není tam co vymyslet, jen se pokusit vytvořit tu osobnost zevnitř ven. To byl pro mě nejtvrdší boj v tomto filmu. Trvalo mi 32 let, než jsem se s tím filmem smířil. - Pěkné.

Co je to za stromy? Smrky? - Borovice. Vysvětlíš mi konečně co tady děláš po 32 letech? Kinotéka obnovila film Chuť. Rozhodli, že se jedná o klasiku. Naprogramovali to na jeden filmový festival v Madridu. Zavolali mi, abychom ho představili společně. - Nevědí, že se spolu nebavíme? - O ničem se nezmínili. Všichni velcí tvůrci nejsou… známí svou skromností. A v tomto případě jsem poznal velkorysého Pedra se schopností udělat něco neobvyklého, jako je požádat o odpuštění.

Za věci z minulosti. Konkrétně ve světě filmu. Být velkorysý k herci. Odevzdat mu část svého života. Je to až symbolické. Je tam vidět rozdílný Pedro, který uzavírá část svého života. Bolestivou část svého života.

- Máš velkou fantazii. - Kdo si myslíš, že jsi? Řekl jsem pravdu. Film skončil a obecenstvo čeká. Volám ti a neodpovídáš. Myslím si, že být v 80. letech „chico Aldmodóvar“ bylo podobné jako být součástí rockové skupiny. V té době jsme byli jako Rolling Stones. V dnešní době už to je takový přežitek.

Protože už nejsem chlapec. Jsem starší pán, který spolupracuje s přítelem, kterým je Pedro Almodóvar. Velký tvůrce španělských filmů. Šťastnou cestu a velký dík za to, že jste přišli. Překlad: Pauli www.videacesky.cz