Panoptikum monsterAxolot

Vlkodlaci, kyklopové, chiméry… Ať už jsou výplodem fantazie nebo přírody, monstra nás fascinují od dávnověku. Ztělesňují určitou odchylku, krok vedle ve světě, který by měl být dokonale uspořádán. Svým zjevem v nás vyvolávají pochyby o našem vztahu s jinakostí a stanovují hranice toho, co nazýváme normálností. Abychom mohli tato témata prozkoumat, muzeum v Grenoblu a La Casemate v roce 2016 společně připravily výstavu, výmluvně nazvanou Monstrózní.

Následujte mě a slibuju, že se nebudete bát. I když, možná trošku jo. VĚDA, PODIVNOSTI, MOZEK, ZÁŽITKY, ZVLÁŠTNOSTI, NEOBYČEJNOSTI, PŘÍRODA, DĚJINY, ZÁHADY, HÁDANKY AXOLOT ZDROJ ÚDIVU Poprvé se s monstry setkáme už v dětství, když kontrolujeme, že se žádné neschovává pod postelí nebo ve skříni.

Příšery jsou projekcí všeho, čeho se bojíme, neurčitou hrozbou, na kterou se dospělí nebojí odkázat, když nechceme dojíst polévku. Ale paradoxně dětská literatura a kreslené filmy udělaly z monster i laskavá stvoření, která nám pomáhají růst a učí nás nesoudit podle zevnějšku. To je dvojznačnost, kterou se dá popsat i samotné lidstvo.

Ve starověku byla monstra často synonymy násilí, hrůzy a smrti. Zlomyslné bytosti, které čekaly na poutníky na pomezí probádaného světa, na druhém břehu moří jako kyklopové nebo sirény. Mohla taktéž ztělesňovat smrtící zkoušku jako sfinga a její hádanky nebo Mínotaurus, čekající na Thésea v labyrintu. V tomto pojetí nebyla monstra jen zosobněním našich dětských hrůz, ale strachu člověka jako takového, vystaveného přírodním silám, které ho převyšují.

Nicméně v mnohých kulturách taktéž existovala představa dobrého monstra jako bohové s hlavami zvířat u Egypťanů nebo božstva s vícero hlavami a rukama v hinduistické mytologii. V těchto případech nestvůrný vzhled vyjadřuje formu převahy, která je vyšším stvořením vlastní. Vzhledem k bohatství starověkého bestiáře jedna otázka zůstává: Jsou dávná monstra jen výplody fantazie, nebo v sobě skrývají kapku pravdy?

Například mořské panny si námořníci spletli s kapustňáky nebo dugongy. Ne náhodou se tito vodní savci řadí do řádu sirén. Podobně chybná pozorování mohla být zveličena povídačkami, které z nosorožce udělaly jednorožce nebo ze skupiny jezdců na koních kentaury. Ale je možné, že některá mytická monstra opravdu existovala, než zmizela? Nebo že by se stále pohybovala mezi námi, aniž bychom o tom věděli?

Tato otázka vedla ke zrodu celé disciplíny, kryptozoologie, což doslova znamená „věda o skrytých zvířatech“. Mezi nejslavnějšími představiteli kryptozoologického bestiáře najdeme samozřejmě lochnesskou příšeru, yettiho nebo krakena. Ale tato moderní mytologie zahrnuje i další zvířata, jejichž hypotetická existence živí městské legendy. Do této trhliny mezi mýtem a realitou proklouzl umělec Camille Renversade, aby stvořil svou výjimečnou sbírku chimér.

Ale i když se lidské fantazii povedlo stvořit pestrý bestiář, nikdy nezajde tak daleko jako příroda samotná. Obzvlášť dna moří schovávají stvoření pozoruhodnější než všechny chiméry dohromady. Vezměte si například mořského ďasa nebo žraloka šotka nebo tohoto neuvěřitelného kalmara s dlouhými chapadly, natočeného v roce 2007 v Mexickém zálivu, o němž vědci stále skoro nic nevědí.

Pokud taková stvoření obývají skutečný svět, je opravdu nutné vymýšlet další? Možná nám připadají děsivá, ale v rámci svých druhů jsou pořád v normě. Nejedná se o monstra ve vědeckém slova smyslu, na rozdíl od těch, o kterých se budeme bavit nyní. Napříč dějinami biologická monstra vzbuzovala tolik fascinací a obav jako jejich smyšlené protějšky.

Ve starověku byly vrozené vady považovány za božská varování, odchylky od přírodních zákonů, které nemohly věstit nic dobrého. Ve středověku byly znetvořené děti považovány za plod ďábelské lásky. Až v 18. století spatří světlo světa skutečné vědecké studium monster: teratologie. Od té chvíle pověry postupně vystřídá analýza. Pochopíme, že monstra jsou plodem biologických, naprosto přirozených nehod a že jejich deformace může být zařazena do kategorií.

Naturalista Étienne Geoffroy Saint-Hilaire položí základy této klasifikace, následován svým synem Isidorem. V 30. letech 20. století se jejich prací inspiruje anatom François-Xavier Lesbre a rozdělí monstra do dvou skupin: monstra jednoduchá z jedné části a monstra sestavená z vícero, vytvořená splynutím vícero dvojčat. Ale i přes vědecký pokrok se náhled tehdejšího lidu na monstra moc nemění, jsou pro lidi tím, jak vypadají, jak potvrzuje i etymologie termínu.

Za renesance byly lidské „zrůdy“ vystavovány na poutích po celé Evropě a v 19. století panoptika kočovala s celými davy kuriozit. Takové zneužívání odchylek nachází jeden z nejtragičtějších příkladů v postavě Josepha Merricka, známějšího jako Sloní muž. Narozen v roce 1862 v Anglii, Merrick trpěl malformacemi tak omezujícími, že nemohl pracovat. Aby si vydělal na živobytí, neměl jinou možnost, než vystupovat na poutích, navzdory bystré mysli a smyslu pro umění.

V roce 1885 byly výstavy lidských monster konečně zakázány a Merrick strávil zbytek života v londýnské nemocnici, kde o 5 let později zemřel. 60. léta 20. století byly bodem zlomu v našem chápání monster. Manipulací zvířecích embryí dokázal francouzský biolog Etienne Wolff stanovit souvislost mezi některými malformacemi a tím, co je způsobuje, což může být radiace, nedostatek živin nebo vystavení některým chemikáliím.

Tehdy byla započata nová éra: od té doby je věda schopná vytvářet monstra záměrně. Moc manipulovat s živými tvory se s technologickým pokrokem posiluje, čímž dává průchod mnohým etickým otázkám, přičemž můžeme odkázat na nejznámější knižní monstrum: Může si člověk jen tak hrát na dr. Frankensteina? Dějiny nám ukazují, že v této citlivé oblasti máme tendenci přehodnocovat limity na základě potřeb doby.

V roce 2007 Velká Británie povolila vytvoření hybridních embryí, zčásti s lidskou a zvířecí DNA, aby se uspíšil výzkum o degenerativních chorobách. Rozhodnutí, které, jak si asi dokážeme představit, vzbudilo mnoho kontroverzí. Ne tak dávno, v říjnu 2016 použili čínští lékaři techniku CRISPR/Cas9 poprvé na člověku. Tato revoluční metoda umožňuje upravit genetickou informaci s nevídanou přesností díky takovému molekulárnímu Ctrl+C/Ctrl+V.

Když takovou pomůcku zkombinujeme s neustálým pokrokem bionických protéz, lidstvo se nachází blíž než kdy dřív pokušení, které představuje možnost vlastní přeměny. Zesílené smysly, zdesetinásobené fyzické schopnosti, zrušení smrtelnosti, napadají nás všechny výmysly ze science fiction. A nemůžeme mluvit o sci-fi bez zmínky o robotech.

Nejdřív byli určeni na práci v průmyslu, ale stala se z nich stvoření mnohem složitější a inteligentnější. Postupně se vymanili z role nástroje, aby se stali opravdovým společníkem, který nám je podobný. Je těžké s nimi nesoucítit, když vidíte roboty z firmy Boston Dynamics, jak se snaží udržet si rovnováhu. Paradoxně, čím více se nám roboti podobají, tím více nás znepokojují.

Chceme, aby vypadali jako lidé, abychom se s nimi mohli ztotožnit, ale pokud vypadají až moc realisticky, nakonec se nám zdají jako… monstra. To je příklad geminoida profesora Hiroši Išigura. Tento robot měl zastupovat svého pána na dálku, a pokud vám běhá mráz po zádech, je to proto, že se mu podobá jako vejce vejci. Robotik Masahiro Mari tento pocit znepokojení nazval „tísnivé údolí“.

V tomto rozporu mezi fascinací a odporem poznáváme náš vztah ke starým dobrým monstrům z přírody. Jako starověcí bohové jsme nyní schopní vytváření své vlastní chiméry, stejně jako bytosti k obrazu svému. Díky genetickým manipulacím, bionickým implantátům a všem tělesným transformacím, které na nás čekají, můžeme přetvořit náš druh a určit, co bude normální, a co ne.

Pokud se takto díváme na věc, vytane nám na mysli podstatná otázka. Pokud se zítřejší normou stanou 4 ruce, 3 oči nebo 2 hlavy, jak bude vypadat příšera ze skříně? Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz