Důvod protestů v Hongkongu

Ahoj, Johne, minulou neděli desetitisíce lidí vyrazili do ulic Hongkongu, aby demonstrovali. Policejní zásah byl překvapivě prudký, což k demonstracím přitáhlo ještě více lidí. Toto vysvětlíme jedině tehdy, když pochopíme, co to Hongkong je, proč lidé protestují a co k tomu motivuje Čínu. Rychlý kurz historie.

1847, Hongkong, řídce osídlený ostrov na jihovýchodě Číny, je po opiové válce připojen ke Spojenému království. 1888, Čína se Hongkongem dohodla, že po 99 let bude britskou kolonií. 99 let. To je spousta času na vyřešení problémů. Ne! Vládci Hongkongu byli dosazováni a ne voleni, proto se v 90. letech začalo mluvit o tom, že demokracie by byla fajn. Je to vtipný názor po 150 letech koloniální nadvlády. Číně to nepřišlo vtipné, spíš hodně nepříjemné, protože by si ráda ukousla z podstatného hongkongského ekonomického koláče.

1997, po 150 letech britské nadvlády, se Hongkong stává součástí Číny. Tak trochu. Po 150 letech má Hongkong vlastní dialekt, soudnictví, daně, poštu, peníze i kulturu. Obyvatelé Hongkongu jsou etnicky Číňané a cítí se s nimi spříznění. Jen se nepovažují za Číňany. Tento rozdíl poznáte, pokud cestujete z Číny do Číny, ale přes hongkongskou hranici.

Dostanete razítko do pasu a musíte přes kontrolu. Jde to až tak daleko, že na Olympiádě v Pekingu měli Čína i Hongkong své vlastní týmy. Je to stejná země... Jde o to, že současný Hongkong se Číně hodí. Bylo by velmi obtížné Hongkongu vládnout stejně jako Číně. Bylo by to naprosto v rozporu s hongkongskou kulturou.

Číně by to taky neprospělo. Ona chce přesně takovýto Hongkong. Kapitalistickou velmoc, která je mostem mezi Čínou a kapitalistickým světem. V Hongkongu je třetí největší burza na světě a hongkongský dolar je osmou nejobchodovanější měnou. Podle toho se takový Hongkong Číně moc nehodí. Svobodný. Je to jeden stát, ale dva systémy. Tohle může být těžší na pochopení.

Když si v USA děláme z politiků v televizi legraci, není to jen bezvýznamná sranda. Pokud se s tím politici dokáží popasovat, je to pro ně dobře, zdají se více mocní. V Číně, kde je vše přísně kontrolováno, by taková kritika ukazovala na slabost. V čínské kultuře není přípustná žádná kritika nebo domnělá slabost. Šílenosti vlády.

Tento týden se uskutečnil Čínský národní den a na náměstí Nebeského klidu vypustili 10 000 holubic. Každé holubici udělali vyšetření tělních dutin, aby se ujistili, že v nich nejsou výbušniny. Ano, těch dutin. Přístup čínské vlády je směsicí pýchy nad tím, co dokázali, a zranitelnosti. Mají strach z toho, že se vše rozpadne.

Tyto obavy jsou oprávněné, protože mnoho částí Číny nechce být součástí Číny. Jak ekonomika slábne, počet protestů se zvyšuje a politici se bojí destabilizace. Stabilitu zbožňují. Navíc se současný prezident Číny Si Ťin-pching musí vypořádávat s obří korupcí. Díky tomu si udělal hodně nepřátel mezi úředníky, kteří z ní těží.

Vláda v Pekingu se snaží tvářit, že má vše pod kontrolou a že není slabá. Takže si rozhodně nechtějí připouštět důvody protestů ani nechtějí jejich pokračování. Samotné protesty Pekingu ubližují, i když ne tolik, jak si myslí. Obyvatelé Číny a Hongkongu spolu už déle moc dobře nevycházejí z důvodů, mezi které patří třeba zájezdy za nakupováním.

Zatím jsem ale neřekl, proč v neděli lidé začali protestovat. S těmito znalostmi o vzájemných vztazích se to zdá nevyhnutelné. Je to něco, co se musí stát. Jde o tohle. Hongkongu pod čínskou nadvládou nevládne guvernér nebo starosta, ale šéf administrativy. To je samo o sobě dost kapitalistické. Šéf administrativy je volen podivným sněmem, který je tvořen především obchodními magnáty, kteří reprezentují ústavní práva.

Především práva jejich společností. Ústava Hongkongu, která není skutečnou ústavou, umožňuje volbu šéfa administrativy i za pomoci voleb a ne sněmu 1200 lidí, kteří mají stejné zájmy jako Peking. Ale Peking si to právo vykládá jinak. Tvrdí, že si obyvatelé Hongkongu mohou volit šéfa administrativy, ale musí si vybírat z kandidátů, které pro ně vybere Peking. To ale není demokracie.

Ba co víc, po masakru na náměstí Nebeského klidu roku 1991 si Hongkong vybudoval dlouhou tradici v demonstracích. Intenzivní policejní reakce byla pro obyvatele Hongkongu děsivější, než to, že si nebudou moci volit své vůdce. Nemohli si nikdy volit své vůdce, ale mohli volně protestovat. Někteří lidé doufali, že Hongkong je pokusem o čínský kapitalismus. Mohl by být i pokusem o čínskou demokracii.

Kulturní rozdíl mezi čínskou nadvládou a svobodou Hongkongu je možná až příliš velký. Protesty neprospívají reputaci čínských vládců, ale jejich potlačení by nebylo dobré pro rostoucí prosperitu Hongkongu. Demonstranti vědí, že Peking nesmějí moc provokovat, proto svou snahu zaměřují na volbu šéfa administrativy. Čínská média informují o protestech v Hongkongu, stejně jako informovala o Arabském jaře.

Stejně jako u něj se soustředí na ten chaos a problémy, které protesty přináší. Čína potřebuje držet pospolu a být stabilní! Hurá stabilitě! A protože demonstranti protestují klidně, zřejmě asi souhlasí s tím, že stabilita je nutná. Mnoho lidí by bylo rádo, kdyby se Hongkong od Číny odtrhl. Možná se bojí dalších kulturních změn, které mohou nastat.

Ale Hongkong chce být Hongkongem. Jedinečným místem, ve kterém se děje spousta věcí. Ideálně Hongkongem, který má osud alespoň trochu ve svých rukou. Poprvé ve svých dějinách. Ale to, že by v zemi, kde kontrolují holubí zadky kvůli výbušninám, měla existovat oblast se 7 miliony obyvatel, kteří nejsou kontrolováni centrální vládou...

Možná je to ani neděsí, spíš je to pro ně úplně cizí. Ale když Čína našla způsob, jak u svých hranicích dovolit vznik kapitalismu, možná by mohla dovolit, aby jim u hranic vznikla demokracie. To by bylo úžasné. Bylo by to úžasné rozuzlení tohoto podivného příběhu. Uvidíme. Johne, uvidíme se ve čtvrtek. Překlad: Mithril www.videacesky.cz