Třicetiletá válka: Druhý jezdecExtra Credits

Když Beránek rozlomil druhou pečeť, slyšel jsem, jak druhá z těch bytostí řekla: „Pojď!“ A vyjel druhý kůň, ohnivý, a jeho jezdec obdržel moc odejmout zemi mír, aby se všichni navzájem vraždili; byl mu dán veliký meč. Magdeburg, Svatá říše římská 20. května 1631 Obležení prolomeno, město v plamenech. Po měsících nelítostného boje vtrhla Tillyho říšská armáda do protestantského města.

Vojsko Katolické ligy založilo požár v naději, že to posádku města odláká od hradeb. Poté však vítr z deseti hořících budov udělal sto. Teď už to byly spíše plameny, ne vojáci, co pustošilo Magdeburg. Tisíce civilistů se schovávaly ve sklepech, aby hrůze unikly. Místo toho se tam udusili nebo uhořeli. Tisíc šťastnějších se shromáždilo v katedrále, byli si jistí, že ji katolíci nezapálí.

Místo toho byli z relativního bezpečí nuceni sledovat, jak skupinky vojáků okrádají, mučí a vraždí obyvatele. Pouze 200 z původních 1 700 budov ve městě přežilo. 20 tisíc mužů, žen a dětí zemřelo při výjevu jako vytrženém z pekel. Velké díky patří CuriosityStream, které tento příběh pomohlo vyprávět. Roku 1619 Praha tak rychle padla také proto, že její pokus přidat se k alianci protestantských států Německa nefungoval.

Bez ohledu na názor protestantů v říši získal katolík Ferdinand II. místo českého krále spravedlivě a většina německých luteránů nepodporovala povstání a zničení politického systému, jen aby kalvinista Fridrich V. získal korunu. Lepší by bylo počkat a zvolit nového krále po Ferdinandově smrti. Kdyby byl Ferdinand opatrný, mohlo to tak být a zůstat jen místním konfliktem.

Pak se ale pustil do typicky habsburského koníčka, budování říše. Než se stal rebelským králem Čech, Fridrich býval a technicky vzato stále byl kurfiřtem Rýnské Falce, mohl tedy volit císaře Svaté říše římské. Jelikož však vlastně byl povstalcem a zrádcem, Ferdinand se rozhodl Rýnskou Falc obsadit, zbavit Fridricha možnosti hlasovat a dát ji svému švagrovi, Maxmiliánovi Bavorskému.

Ferdinand měl během povstání na své straně mnoho luteránů, ale tohle bylo jasné porušení zásad říše. Když tedy katolická armáda včetně Španělů napochodovala do Rýnské Falce s Maxmiliánem v čele, věci se daly do pohybu a začaly se angažovat další země. Nizozemsko, které se předtím postavilo Španělsku a získalo nezávislost, vidělo, že válka znovu začala a přidalo se ke konfliktu.

Zemi válčící s habsburským Španělskem se najednou vyhnaný kalvinista Fridrich V. zalíbil a rozhodla se financovat jeho válku s Ferdinandem a habsburským Rakouskem. Mezitím anglický král Jakub I., jehož dcera byla za Fridricha vdaná, vyhrožoval španělské flotile, pokud jeho zeť nedostane tituly zpět. Španělsko bylo připravené vyjednávat, nechtělo totiž být k Ferdinandovi tak štědré. Přišli tedy s kompromisem, který mohl válce zabránit.

Fridrich měl dostat část půdy zpět a hlas by místo něj dostal jeho syn, jenže Fridrich i Ferdinand odmítli a válka skutečně začala. Hele, chápu, že to byla spousta faktů, ale tady je důvod, proč jdeme do detailů. Takhle to přerostlo z ústavní krize ve Svaté říši římské v černou díru, která pohltila vojáky z celé Evropy. A pokud se vám zdá, že to začíná znít jako rok 1914, kdy místní konflikt vtáhl celou Evropu, pak nejste sami.

Vojáci v první světové válce si vlastně mysleli totéž. Tady do toho vstoupila politika, protože zatímco používáme jména jako Španělsko, Rakousko a Velká Británie, vlastenectví bylo v 17. století stále ještě v plenkách. Náboženství, ideologie rodina nebo peníze často znamenaly více než vlastenectví. Spíše než země samotné pomáhá brát v potaz vládnoucí rody v jednotlivých zemích.

Stuartovci ve Velké Británii, Bourboni ve Francii a samozřejmě španělští a rakouští Habsburkové. A další věc o Habsburcích. Nebyli moc oblíbení. Vládli ve Španělsku i Svaté říši římské, obklopovali tudíž Francii, a i když byli Bourboni katolíci, byli největším nepřítelem Habsburků.

Stejně tak Habsburky jejich striktní katolicismus postavil proti protestantským zemím a znepřátelil jim části vlastní říše. Byli také velkými zastánci absolutismu a vlády z milosti Boží, a to tak moc, že Ferdinandovým cílem bylo proměnit Svatou říši římskou ze svazu jednotlivých malých států, jež volily panovníka s omezenou mocí, v říši, kde by měl plnou moc a mohl nařídit náboženskou jednotnost. Jednoduše řečeno chtěl z říše udělat katolické území. Dokonce i papeži, od nějž byste asi čekali souhlas, z toho bylo těžko.

Byl koneckonců princem malého italského království a nechtěl mít extrémně silný absolutistický stát na sever od sebe. Během konfliktu tedy postupně čím dál více souzněl s Francií. Fridrich s finanční podporou Nizozemska a Velké Británie udržoval v německých zemích protestantismus naživu, přestože s Katolickou ligou neustále prohrával.

V roce 1625 se přidalo Dánsko, jeho král Kristián IV. přivedl do Německa 20 tisíc vojáků. Úspěch ale netrval dlouho a Dánsko po čtyřech letech válku opustilo. Potom přišel švédský král Gustav II. Adolf. Do války vstoupil s letáčky a proslovy a prohlašoval se za spasitele protestantské Evropy. Němci si to ale tak úplně nemysleli, zčásti proto, že si začali uvědomovat důsledky toho, že na jejich území vstupovalo a válčilo tolik armád.

Drancování, sexuální násilí, krádeže, vraždy a násilí na civilistech se během konfliktu staly běžnými. Zničení Magdeburgu, kterým tento díl začal, bylo nejznámějším příkladem. To se dalo čekat, ne?

Byla to náboženská válka, tudíž lze očekávat sektářské násilí a krveprolití. No, ne tak docela. Toto násilí se totiž týkalo skoro výhradně peněz. Většinu vojáků v této válce tvořili vojáci z povolání, kteří čekali, že dostanou zaplaceno. Ale opravdu jen čekali. Všechny země sice tvořily armády, brzy jim však došlo, že je nemůžou zásobovat ani platit.

Tento problém se s protahováním války jen zhoršoval. Dokonce ani Španělsko s přístupem k americkému stříbru to nezvládalo. Když nedostávali zaplaceno, vojáci si zkrátka začali věci brát, občas pod maskou legitimity. Kristián IV. například posílal městům žádost o výkupné, kterou buď zaplatí, nebo je zničí.

S oblibou také útočil na katolické kostely, kde vojáci před odchodem pobrali zlaté a stříbrné předměty. Sám Kristián rád zabavoval relikviáře s kostmi světců, otvíral je, kosti vrátil kostelu a schránku si odnesl. I tohle se dělo neoficiálně. Vojáci vtrhávali do měst a pustošili je, kradli veškeré cennosti a mučili obyvatele, aby našli jejich majetek.

Vojáci napadli také vesnice a kradli dobytek, když jim velitelé nedávali jídlo. Když město, které se odmítlo vzdát, padlo, vědělo se, že bude následovat dlouhé drancování. Jeden muž, který jako dítě přežil pád Magdeburgu, vzpomínal, jak jim do domu vtrhlo pět nebo šest skupin vojáků a chtěli peníze. Když jeho rodina přesvědčila katolického vojáka, aby je z města odvedl, spatřil osud těch, kteří neměli, co by plenitelům dali.

Nahá těla v ulicích, několik žen utopených s hlavou v sudu od piva. Když dorazili do nepřátelského tábora, vojákova manželka mu vynadala, že se vrátil s uprchlíky místo válečné kořisti.

Jistě, velitelé je od toho odrazovali. Jedno z nejstálejších uměleckých děl z tohoto období byl cyklus rytin zvaný Hrůzy války, který zobrazuje strom, na němž visí těla plenitelů. Ze strany generálů se však nejednalo o humanitární gesto. Vadilo jim, že drancování nabourávalo disciplínu a oslabovalo oddíly, když je muži opouštěli a chodili drancovat.

Bylo jedno, kolik lidí oběsili. Nic se neměnilo na tom, že vojáci na obou stranách často dostávali málo peněz i zásob a museli si poradit sami. Všechno to drancování, které se neustále opakovalo, jak přes země pochodovala různá vojska, způsobilo další problém. Když vojáci odešli a odnesli pytle s obilím, drůbež a prasata v době, kdy začala sklizeň a z oblohy se snesly první vločky sněhu, přišel čas, kdy přijel třetí jezdec, ten zatím nejsmrtelnější.

Hladomor. Přeložila: Marky98 www.videacesky.cz