Hari Kondabolu o snášenlivosti

Díky, díky moc. Takže, vyrostl jsem v Queensu. Díky. A vždycky když přiletím domů, táta mě vyzvedne na letišti. Což je od něho fakt hezký. A tohle se stalo před pár lety: Přistaneme na letišti, vezmu tašky, jdu k autu a nějaká cizí ženská mě předeběhne a sedne si na zadní sedadlo našeho auta.

Což je samozřejmě divný, protože tohle se stávat nemá. Takže jsem otevřel dveře a řekl: "Promiňte, paní," a než jsem to stihl dokončit, řekla: "Hele, je mi to líto, ale byla jsem tu první." "Možná byste měl chodit rychleji." V tu chvíli je jasný, že si myslí, že je v taxíku a můj táta je řidič. Protože je to taková rasistka, že se podívá na barvu řidiče, místo na barvu auta.

Očividně. Očividně je součástí sloužící třídy. "Odvez mě." Ona si uvědomila co se stalo asi tak pět vteřin po mně. Poznal jsem, že to pochopila, protože přelezla na levé sedadlo, otevřela dveře a utekla. A já byl naštvaný - nejen kvůli té situaci, ale kvůli mé reakci.

Prošvihl jsem úžasnou příležitost. Měl jsem otevřít dveře a měl jsem říct: "Promiňte slečno, chcete se rozdělit o jízdu?" Protože kdybychom tím "taxíkem" jeli spolu, naskytla by se spousta fascinujících možností. Fascinující otázky. Například: Je to únos, když ji vezmeme tam, kam chtěla jet? Je to výkupný, pokud za tu jízdu zaplatí slušnou částku? Nelíbí se mi, jak se o imigrantech v týhle zemi mluví.

Koukal jsem se na CNN - moje chyba, mluvili se ženou z Arizony, která je proti imigraci. A řekla: "Hele, my chceme, aby tahle země byla taková, jaká bývala." Jaká bývala. Dámo, jsi v Arizoně. Bývalo to Mexiko. Nechápu to.

Nechápu všechen ten anti-imigrantský přístup v téhle zemi, protože tahle země o sobě prohlašuje, že je nejúžasnější na světě. Jsme nejlepší. Jsme jedničky. Pak jsme naštvaný, když sem někdo vážně přijde. Ale když na něco děláte takovou reklamu, občas to někdo koupí. Tak to funguje.

Nesnáším tu nesnášenlivost. Ani nechápu, proč se bavíme o snášenlivosti. Je rok 2014, měli bychom mluvit o uznání a lásce. Co má být tohle snášení? Co snášíte? Bolest zad? "Snáším bolest zad. A toho teplýho Jihoameričana v práci." To je pro lidskost docela nízká laťka. Ale tahle země se mění a lidi z toho šílí. A šílí proto, protože se ve zprávách pořád mluví o roce 2042. Pro ty, co o tom nevědí, podle sčítání lidu bude rok 2042 rokem, kdy se z bělochů stane v téhle zemi menšina.

Bude jich 49 % a lidi z toho šílí. Nešilte, běloši. Byli jste menšinou, když jste sem přišli. A nakonec vám to vyšlo. Ale důležitější je tohle: 49 % bělochů z vás nedělá menšinu. Takhle matika nefunguje.

49 % je menšina jen pokud je zbylých 51 % naprosto stejných. 49 % bělochů a 51 % "vás druhých". Jedině tak to může fungovat. Těch 51 % není spojená skupina. A na to přijdete jednoduše. Jen se zeptejte černocha a Korejce, co se stane, když černoch vejde do obchodu toho Korejce. Ten rozhovor nemusí být zrovna příjemný. Nebude to: "Čau parťáku!"

"Jak to jde parťáku?" "Jsem nadšenej, co ty?" "2042, co?" Tak to asi nebude. Existuje nějaká minulost. Někteří z vás říkají: "Hari, tvrdíš, že 51 % není stejných, ale předpokládáš, že všichni běloši jsou stejní." Ano.

Ne. Ne, dělám si srandu. Protože "bílá" neexistuje. Rasa neexistuje, je to výmysl společnosti, způsob jak nás rozdělit, není to skutečná věc, menšiny v téhle místnosti vědí, že to tak je. Když se bělocha zeptáte na jejich původ, nikdy neřeknou: "Běloch." Řeknou vám matematickou rovnici. "Jsem ze třetiny Němec, ze čtvrtiny Ir, z šestnáctiny Velšan, ze čtyřicátiny Indián - pro přihlášky na vysokou."

Do háje Steve, celou dobu jsem si myslel, že jsi jen běloch. Děkuju vám. Překlad: Agnes www.videacesky.cz