Jordan Peterson – Nedělejte za ostatní to, co zvládnou sami
Proč o někoho nepečovat více, než je nutné? Dnešní video je o posilování samostatnosti.
Přepis titulků
Soucitem můžete lidi bez problému i zabít. To je Freudova oidipovská situace. Přemýšlejte o práci v pečovatelském domě. Je tam jedno obecné pravidlo, které používám pro řízení mých interakcí s dětmi, také s mými klienty a řekl bych s lidmi obecně: „Nedělej za nikoho to, co může udělat sám.“ Prostě mu to ukradnete. Představte si, že pracujete s postaršími lidmi.
Mají Alzheimera, takže je velice snadné za ně něco udělat. Ne doopravdy, protože to je opravdu náročná práce. Ale mohlo by být lehčí za ně něco udělat, než je nechat se tím probojovat. Tím jejich skon jen urychlíte, když jim vezmete poslední zbytky jejich nezávislosti. To samé dělejte s dětmi: „Probojuj se tím, kámo.“ Viděli jste film Moje levá noha? Je to skvělý film. Je to o autorovi, jehož jméno mi teď uniká – vynikající film.
Člověk, který hrál hlavní roli, Daniel Day-Lewis. Myslím, že za to získal Oskara. Je to o irském spisovateli… Myslím, že měl mozkovou obrnu a to jediné, co mohl dělat, bylo používat svou levou nohu. To bylo vše, zbytek jeho těla byl postižený obrnou a neovladatelný. Ale věděl o sobě, byl velice inteligentní. A jeho otec mu vůbec nepomáhal. Musel se sám vláčet do schodů pomocí svojí levé nohy, on mu prostě nepomohl.
A došlo k tomu, že se naučil, jak žít – mohl fungovat. Kniha i film se jmenují Moje levá noha a v obou je to krásně vykresleno. Ale musíte být pořádně nelítostný hajzl, abyste opakovaně nechali svého syna plazit se do schodů pomocí levé nohy. Přemýšlejte o tom. Co jiného ale dělat? Pokud by… A on to v té knize vysvětluje. Pokud by byl opečovávaný, skončil by tak, jak byste čekali, že skončí někdo, kdo byl vždy opečovávaný.
Takže je to velice hezká lekce o triumfu budování samostatnosti nad příliš ležérním soucitem. Představte si, že máte dítě, které je trošku neurotické, takže víc prožívá negativní emoce. A možná je také trochu stonavé, má různé drobné zdravotní obtíže. A pro rodiče to znamená… Teď například pro matku, protože chci použít oidipovský příklad. Celou dobu se musíte rozhodovat, jak přesně s tím dítětem budete zacházet.
Jedno rozhodnutí je: Dnes nemusíš do školy, necítíš se dobře. Fajn, ale rozhodnete se tak i zítra? A rozhodnete se stejně i další den? Představme si, že umožníte dítěti vyhnout se zodpovědnosti kvůli jeho nemoci. To pro to dítě nebude příliš dobré. Pravidlo pro stonavé dítě musí být něco jako: „Budu tě tlačit, co jen to půjde.“ Protože jak jinak má člověk zjistit, čeho je schopen? A pokud nezjistí, čeho jsou schopni, nebudou si vůbec umět razit cestu životem.
A pak se to zamotá ještě víc, pokud si nejste zcela jistí, že chcete, aby si razili cestu životem. Možná byste byli radši, kdyby vaše dítě bylo s vámi, protože pak byste neseděli doma sami. A možná byste byli radši, kdyby nikdy nedospělo. Protože pak by nikdy neodešlo. A možná je to proto, že máte strašné manželství a jste osamělí. Možná je váš muž tyran a odehnal všechny vaše přátele.
A tak vám nic nezbylo, možná proto, že jste se za sebe neuměla postavit. Když opominu to, že on byl v jádru tyran. Všechny tyhle malé pokroucené úvahy ve vaší psychice se projeví na pozadí každého takového rozhodnutí. Moje dcera byla hodně nemocná, když dospívala, velmi vážně nemocná. A bylo těžké vymyslet, co s ní dělat, protože klasická pravidla se nedala použít.
A my jsme pořád museli řešit… když nám sdělovala své symptomy, jak moc vážně je máme brát. A odpověď zněla: Co nejméně vážně, jak to jen jde. Protože my jsme potřebovali vědět a i ona potřebovala vědět, co dokáže navzdory svým problémům. A jedna z věcí, kterou jsem se jí opravdu snažil vštípit – a myslím, že to fungovalo – byla: „Nikdy nechceš použít svou nemoc jako výmluvu pro neudělání něčeho.“ Ne vědomě.
Někdy to nemusíte vědět: „Necítím se dobře, co můžu udělat?“ Nevíte, protože někdy, když se necítíte dobře, můžete udělat víc, než si myslíte, jindy naopak. Není to očividné, ale někdy to očividné je. Malé pokušení poletuje vaší myslí a vy si řeknete: „Opravdu to nechci dnes dělat a necítím se dobře, takže to nemusím dělat.“ Uděláte to stokrát a pak už ani sami nevíte, jak moc jste nemocní. Potom máte skutečně problém, protože nejenže jste nemocní, ale už ani nevidíte situaci jasně.
A tak máte oba problémy: Jednak jste nemocní a zároveň jste zradili sami sebe tím, že jste to použili jako výmluvu pro ignorování vašich povinností. Pokud se vám obě tyto věci stanou naráz, jste opravdu v průšvihu. A je opravdu těžké se tomu vyhnout.
Mají Alzheimera, takže je velice snadné za ně něco udělat. Ne doopravdy, protože to je opravdu náročná práce. Ale mohlo by být lehčí za ně něco udělat, než je nechat se tím probojovat. Tím jejich skon jen urychlíte, když jim vezmete poslední zbytky jejich nezávislosti. To samé dělejte s dětmi: „Probojuj se tím, kámo.“ Viděli jste film Moje levá noha? Je to skvělý film. Je to o autorovi, jehož jméno mi teď uniká – vynikající film.
Člověk, který hrál hlavní roli, Daniel Day-Lewis. Myslím, že za to získal Oskara. Je to o irském spisovateli… Myslím, že měl mozkovou obrnu a to jediné, co mohl dělat, bylo používat svou levou nohu. To bylo vše, zbytek jeho těla byl postižený obrnou a neovladatelný. Ale věděl o sobě, byl velice inteligentní. A jeho otec mu vůbec nepomáhal. Musel se sám vláčet do schodů pomocí svojí levé nohy, on mu prostě nepomohl.
A došlo k tomu, že se naučil, jak žít – mohl fungovat. Kniha i film se jmenují Moje levá noha a v obou je to krásně vykresleno. Ale musíte být pořádně nelítostný hajzl, abyste opakovaně nechali svého syna plazit se do schodů pomocí levé nohy. Přemýšlejte o tom. Co jiného ale dělat? Pokud by… A on to v té knize vysvětluje. Pokud by byl opečovávaný, skončil by tak, jak byste čekali, že skončí někdo, kdo byl vždy opečovávaný.
Takže je to velice hezká lekce o triumfu budování samostatnosti nad příliš ležérním soucitem. Představte si, že máte dítě, které je trošku neurotické, takže víc prožívá negativní emoce. A možná je také trochu stonavé, má různé drobné zdravotní obtíže. A pro rodiče to znamená… Teď například pro matku, protože chci použít oidipovský příklad. Celou dobu se musíte rozhodovat, jak přesně s tím dítětem budete zacházet.
Jedno rozhodnutí je: Dnes nemusíš do školy, necítíš se dobře. Fajn, ale rozhodnete se tak i zítra? A rozhodnete se stejně i další den? Představme si, že umožníte dítěti vyhnout se zodpovědnosti kvůli jeho nemoci. To pro to dítě nebude příliš dobré. Pravidlo pro stonavé dítě musí být něco jako: „Budu tě tlačit, co jen to půjde.“ Protože jak jinak má člověk zjistit, čeho je schopen? A pokud nezjistí, čeho jsou schopni, nebudou si vůbec umět razit cestu životem.
A pak se to zamotá ještě víc, pokud si nejste zcela jistí, že chcete, aby si razili cestu životem. Možná byste byli radši, kdyby vaše dítě bylo s vámi, protože pak byste neseděli doma sami. A možná byste byli radši, kdyby nikdy nedospělo. Protože pak by nikdy neodešlo. A možná je to proto, že máte strašné manželství a jste osamělí. Možná je váš muž tyran a odehnal všechny vaše přátele.
A tak vám nic nezbylo, možná proto, že jste se za sebe neuměla postavit. Když opominu to, že on byl v jádru tyran. Všechny tyhle malé pokroucené úvahy ve vaší psychice se projeví na pozadí každého takového rozhodnutí. Moje dcera byla hodně nemocná, když dospívala, velmi vážně nemocná. A bylo těžké vymyslet, co s ní dělat, protože klasická pravidla se nedala použít.
A my jsme pořád museli řešit… když nám sdělovala své symptomy, jak moc vážně je máme brát. A odpověď zněla: Co nejméně vážně, jak to jen jde. Protože my jsme potřebovali vědět a i ona potřebovala vědět, co dokáže navzdory svým problémům. A jedna z věcí, kterou jsem se jí opravdu snažil vštípit – a myslím, že to fungovalo – byla: „Nikdy nechceš použít svou nemoc jako výmluvu pro neudělání něčeho.“ Ne vědomě.
Někdy to nemusíte vědět: „Necítím se dobře, co můžu udělat?“ Nevíte, protože někdy, když se necítíte dobře, můžete udělat víc, než si myslíte, jindy naopak. Není to očividné, ale někdy to očividné je. Malé pokušení poletuje vaší myslí a vy si řeknete: „Opravdu to nechci dnes dělat a necítím se dobře, takže to nemusím dělat.“ Uděláte to stokrát a pak už ani sami nevíte, jak moc jste nemocní. Potom máte skutečně problém, protože nejenže jste nemocní, ale už ani nevidíte situaci jasně.
A tak máte oba problémy: Jednak jste nemocní a zároveň jste zradili sami sebe tím, že jste to použili jako výmluvu pro ignorování vašich povinností. Pokud se vám obě tyto věci stanou naráz, jste opravdu v průšvihu. A je opravdu těžké se tomu vyhnout.
Komentáře (4)
Aidam (anonym)Odpovědět
29.03.2020 21:04:16
V blahobytu osobnost nevyroste. A ano, začíná to od rozmazlujících rodičů.
L (anonym)Odpovědět
31.03.2020 19:09:34
A znáš ten příběh, jak syn prominentního právníka stal nejbohatším mužem světa?