Slídil – Vcítit se do antihrdinyLekce ze scénáře

Ahoj, já jsem Michael a toto jsou Lekce ze scénáře. Ve Slídilovi hraje Jake Gyllenhaal roli Loua Blooma, který narazí na svět místních televizních zpráv. Stane se externím redaktorem – natáčí ty nejžhavější události, často tragické a násilné, a nahrávky prodává televizním stanicím. Lou je motivovaný, vychytralý a... sociopat.

Co když můj problém není, že nerozumím lidem, ale že je nemám rád? Během filmu Loua nedostatek empatie a touha uspět doženou k podnikání stále více neomluvitelných činů. I tak nicméně zůstává hrdinou příběhu a my diváci se stále se zájmem díváme. Proč? Jak nezbytné je, aby byl hlavní hrdina sympatický? A co nám nabízí antihrdinové, co běžní hrdinové nedokážou?

Nahlédněme do světa Slídila. SCÉNÁŘ (POZOR, SPOILERY!) SYMPATICKÉ POSTAVY Když slyšíte spojení „sympatická postava“, většinou odkazuje na to, jak milá nám postava připadá. Zpravidla se nám líbí postavy, které mají obdivuhodné rysy. Ale přesvědčení, že hrdina musí být milý nebo morálně bezchybný, aby nám byl sympatický, je mylné.

Někteří z nejlepších protagonistů v dějinách filmu a televize byli hrubiáni s pochybnou morálkou. Ale mají jiné rysy, které z nich do určité míry dělají sympaťáky. Podívejme se, jak nás scenárista Dan Gilroy nutí s Louem sympatizovat. Zaprvé: Lou je obrovský dříč. Mé motto je: „Pokud chceš vyhrát v loterii, vydělej si peníze na los.“ To se ukazuje ve scénách, kde se Lou prvně učí, jak „slídit“. Udělá cokoliv proto, aby uspěl, a rychle mu to začne jít.

Jde o rysy, které jsou vnímány jako působivé a vážené. Páni, to je skvělá nahrávka! Pracovitost je příkladem sympatické vlastnosti, nezávislé na morálnosti. Lou má další rys, který je běžně spojován se sympatičností. Jsem začátečník, takže chvála od někoho jako vy... znamená hodně. Lou je zdvořilý. V inzerátu nebylo, co to je za práci.

Je to slušná příležitost pro jednoho šťastlivce. Ale brzy si všimneme, že na jeho zdvořilosti něco nesedí. - Slyšel jsi, že budu mít druhou dodávku? - Ne, neslyšel. Všechno změní. Když začne lidem vyhrožovat se stejně klidnými, slušnými způsoby, mrazivě nám to připomene jeho sociopatickou povahu. Chtěl bych tě popadnout za uši a zakřičet ti do obličeje: „Nemám kurva zájem.“ Toto zdůrazňuje potenciální problém se snahou tvořit sympatické hrdiny.

Jak říká Robert McKee ve Story: „Sympatičnost vám nezajistí divácký zájem; je to jen součást popisu postavy.“ Slušné chování je pouhé chování navenek a neznamená dobrotu i uvnitř. A to hluboko uvnitř postavy je to, na co se divák napojí. Při vytváření sympatické postavy snadno skončíte s jednorozměrnou sbírkou morálních, dobrých, nudných vlastností namísto skutečné postavy.

S postupem filmu se veškeré sympatie, které jsme pro Loua měli, rozplývají. Dopouští se stále krajnějších činů, až je zřejmé, že je nebezpečný a měl by být zastaven. Ale pokud jako diváci nechceme, aby Lou uspěl, proč se kromě morbidní zvědavosti pořád díváme? Proč se pořád o příběh zajímáme a jsme do něj s Louem jako hrdinou vtaženi? To nás přivádí k empatii.

Znovu, Robert McKee: „Emocionální zapojení diváka je drženo lepidlem empatie.“ Co je přesně empatie a jak ji pro své postavy vyvoláte? Definice empatie zní: „schopnost pochopit a sdílet pocity druhého.“ Klíč k jejímu vyvolání u vašich postav je v její definici. „Pochopit.“ Do postav se vcítíme, když chápeme motivy jejich činů. I když s jejich volbou nesouhlasíme, chápeme, proč byla učiněna.

Podívejme se na to, jak empatii získáme pro Loua. Když ho potkáme, vkrádá se na cizí pozemek, krade a napadá strážného. Ale v následující scéně poznáme jeho situaci, z čeho vychází. Sháním práci. Rozhodl jsem se najít tu, v rámci které se můžu učit a rozvíjet. Kdo jsem? Jsem dříč, mám vysoké cíle a bylo mi řečeno, že jsem vytrvalý. Co vy na to? Můžu začít zítra, nebo proč ne už dnes? Ne. Vidíme, že Lou potřebuje peníze, je tak trochu podivín a hledá naplnění.

Jak Lou říká ve své první replice scénáře: Jsem ztracenej. Protože tohle všechno o něm víme, chápeme, proč se pro „slídění“ tak nadchne. Televizní zpravodajství je možná něco, co mám rád a v čem jsem zároveň náhodou dobrý. Vcítíme se do toho, jaké to musí být najít dobře placenou práci, ve které jste dobrý a která vás zároveň naplňuje.

Tomu všichni rozumíme. S postupem příběhu nepřátelství na Loua vyvíjí stále větší tlak, na což reaguje stále extrémnějšími skutky. V jeden okamžik Lou dorazí na místo pozdě a jeho rival dostane exkluzivní záběr. Pět mrtvejch! Spadli z čistýho nebe. Mám to celý nasvícený hořícím keřem. Je to moje! Exkluzivně! Chápeme, jaké ponížení vzejde z porážky. Vítej v budoucnosti, kámo.

Protože jeho rival natočil exkluzivní video, Lou nemá nic, co by ukázal své šéfce Nině. To je všechno? - Ne, mám pobodání v Coroně. - Žádná Corona mě do prdele nezajímá! Nina mu vysvětlí, že to je nepřijatelné. A jasně mu řekne, že musí přijít s něčím velkolepým. Musíš se dostat zpátky do hry. Chci něco, od čeho se lidi nebudou moct odtrhnout. Chci to, cos mi do prdele slíbil!

Rozumíme studu, který přichází poté, co zklameme respektovanou autoritu. Je pod obrovským tlakem a ví, že jeho konkurence má navrch. Chápeme jeho frustraci. Takže když se Lou rozhodne poškodit jeho dodávku, což způsobí nehodu, která ho ohrozí na životě, víme, proč Lou dělá to, co dělá. Možná to neschvalujeme, ale pořád jsme vtaženi do příběhu. Ve Slídilovi příčiny zcela jasně vedou k následkům, což udržuje náš zájem a pomáhá nám to vcítit se do každé situace, ve které se Lou ocitne.

Poté, co jsme viděli několik způsobů, jak diváka vtáhnout do příběhu antihrdiny, chci prozkoumat, v čem je to výhodné. V případě Slídila nás to, že je naším hlavním hrdinou Lou, nutí nahlížet na náš svět jiným způsobem. Samotný film Loua nesoudí. Scenárista/režisér Dan Gilroy říká: Vždycky jsem v tom spatřoval příběh o úspěchu.

Je to příběh mladíka, který na začátku filmu zoufale shání práci a na konci filmu je majitelem prosperující firmy. Koneckonců, Lou svět „slídění“ nevymyslel. Svět TV zpravodajství pátrajícího po senzacích namísto rozumné osvěty. Jen na to narazil a dělá, co mu je řečeno. Naši diváci se více zajímají o městské zločiny, které se plíží na předměstí.

To znamená oběť nebo oběti, ideálně zaopatření běloši, napadené někým chudým nebo z menšinové populace. To, že Louovi jeho povaha pomáhá v takovém světě vynikat, jen vyzdvihuje skutečný problém. Skutečný problém není Lou, čímž se vracím k empatii vůči té postavě, podle mě je skutečný problém společnost, která takovou postavu stvoří a odměňuje. Protože se do Loua vcítíme a chápeme, proč dělá to, co dělá, částečně nám to dovoluje vytlačit morální hledisko.

Uvědomit si, že Lou prostě naplňuje potřebu, kterou si společnost žádá. To je síla vyprávění. Když se netradičně vcítíme do někoho, kdo nám ani není sympatický, a když spatříme svět skrze jejich hledisko, máme skvělou příležitost naučit se něco o nás samotných. Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz