To si takhle jedu v noci do obchoďáku, jedu a vidím jelena. A já nenávidím jeleny! Nesnáším je, protože jsou všude. Kdysi jsem žil ve městě a tenkrát jsem miloval jeleny, protože jsem byl liberál žijící ve městě a když jsem potkal jelena, však víte, když jedete k přátelům na venkov a vidíte jelena, a všichni říkají: "Vypni to, vypni to auto!

Nevystrašte toho jelena. Podívejte, jak je nádhernej!" "Koukejte, jak se rozhlíží! Oh, je tak tajemný a nádherný!" "Bůh nám seslal dar, všichni si teď užijte ten pohled na nádherného jelena." Ale kde teď žiju, jsou jeleni na mojí zahradě každý den. A jsou na úplně na prd. Jsou to prostě jenom krysy s rohama. Jsou k ničemu! Klíšťata z nich přenášejí Lymskou boreliózu a taky všude serou. A dělají zvuky. Věděli jste to? Dělají: "Gchchaaa!" Jsou to debilové. Jsou úplně k hovnu.

Každé ráno jdu ven a házím na ně kameny. A vážně se snažím... je zasáhnout do hlavy kamenem. A jim je to jedno. Jenom dál dělají: "Pfff, Gchchcaaa!" Je jim to jedno! Sice nemám zbraň, ale kdybych měl, střelil bych malýho jelena do držky a nic necítil. Necítil bych vůbec nic. Jenom bych řekl: "Podívejte, je mrtvej, to je zajímavý." "Takhle to asi vypadá, když je střelíte do držky." Udělal bych cokoliv, abych mohl zabít jelena.

Klidně bych vykouřil 20 chlapů v s krvácejícíma pérama, abych chytil AIDS, a pak vojel jelena a zabil ho s ním! Udělal bych to hned. Myslím to vážně. Myslím to vážně. A tak vidím jelena, a tohle ukazuje, jak blbé je to zvíře. Osvítím ho světly a on udělá jenom: "Bhaaa!" A pak prostě nejde dál, jako by říkal: "Můžu, můžu jít, můžu?" A já říkám: "Do hajzlu jdi!

Jdi!" "Prostě padej!" A pak se ho snažím objet a koukám na něj, on mě vidí a... on zpanikaří a rozběhne se. Přísahám, že se rozběhl a narazil svým vlastním tělem do mého auta! Prostě *bum*. Zničil mi zrcátko, úplně ho roztřískal, zlomil si krk, slyšel jsem ho zlomit si svůj vlastní krk. A pak jenom odtáhl svoje stupidní tělo do lesa a tam chcípnul.

A já jsem rád, že je mrtvej. Byl jsem rád hned na místě. Vylez jsem z auta a zakřičel za ním: "Jsem rád, žes chcípnul, ty podělanej idiote!" "Doufám, že tě najde tvá jelení manželka a umře žalem!" "Doufám, že tvoje jelení dítě chcípne hladem!" "Zničil jsi mi zrcátko, ty teplej černej zkurvenej jelene!" Tak jsem dojel do Kauflandu. Prostě jsem jel dál.

Musím pořád nakupovat léky, protože mám děti. Děti jsou jako kyblíky plný nemocí, co žijou ve vašem domě. A nakazí vás skoro pokaždé. Minulý týden jsem měl chřipku, kterou jsem chytil tak, že mi má dcera nakašlala do pusy. Prostě: "Ehm!", přesně do krku. Říkal jsem: "Díky zlato, už teď jsem nemocnej." Mimochodem, udělala to, protože se mi snažila říct tajemství. A ona si myslí, že se tajemství říkají lidem do pusy.

Dělá to takhle: "Musím ti, ehm, musím ti říct tajemství!" Což lze považovat za pěkně retardované chování. A mimochodem, je jí pět. Pět let stará. Jaká tajemství asi může mít, že bych je opravdu potřeboval slyšet? Jako kdyby by měla říct tajemství a já bych na to řek: "Do prdele, myslíš to vážně?" "Bože můj!"

"Zlato, nikomu to nepovím, ale to je pěkně v prdeli. Vážně?" "Potratila na Štědrý den? Panebože!" Je jí pět. Pět let stará. Víte, co to znamená? Na ničem z toho, co říká, nezáleží. Nikdy neřekla nic opravdu důležitého za celý svůj život. Mohl bych doslova prošvihnout každé slovo, co tohle podělaný dítě řeklo, a nic by se nezměnilo!

Všechno by bylo úplně stejný. Mám rád věci, co říká. Jsou nádherné, poetické, rád je poslouchám, ale nemusím poslouchat ani prd. A pokud jste rodič, prostě si to takhle zvyknete dělat, protože je nemůžete poslouchat celou dobu, protože mluví celou dobu. A oni mluví pořád, je jim to fuk, jestli je na to vhodná doba. Jsem v přestřelce s policajtama a ona mi říká všechny možný kraviny. Je jí to jedno, protože je jí 5.

Jsou to sobečtí lidé, neumí mlčet. Žádnej pětiletej člověk nikdy neřekne: "Ne, dokonči si to, já ti to řeknu pak." Oni prostě nemůžou. A někdy to vážně není možný. Tuhle jsem byl v New Yorku s dětmi. A to mám dvě tyhle podělaný věci, na to pamatujte. Mám dvě. A já jdu přecpanou ulicí. Tu dvouletou mám tady. Umí chodit, ale nechce. Je to sráč. Takže jí nesu. A ona váží jako 20 dětí. Je malá, ale má hustotu umírajícího Slunce.

Nechápu, jak může být takhle těžká. Jako kdybyste nesli mývala, co drží volejbalový míč. A ta bolest v mém rameni je intenzivní. A vysílá signály do mého mozku. Jako: "Nemiluješ ji, pusť ji, prostě ji nech zemřít." Takže s tím takhle bojuju. Tu pětiletou takhle táhnu. Doufám, že to je ona. Nekouknul jsem se asi hodinu. Prostě táhnu někoho malýho skrz zástupy cizích lidí.

Rohy kufrů jí naráží do hlavy, mně je to ukradený. Spěchám, protože mi vibruje kapsa - moje žena mi volá, kde jsem, i když mě poslala přesně tohle udělat. A já řvu na svojí kapsu, jako kdyby mě měla slyšet: "Dyť už do prdele jdu! Sklapni!" A tahle mluví celou tu dobu. Celou tu dobu! Malým hláskem dvě stopy nad zemí. To mám jako vážně poslouchat ty kecy, vážně?! Mám si kleknout každé dvě vteřiny?

"Copak zlatíčko, co potřebuješ?" "Promiňte pane, teď ne!" "Ano?" "Ano, někdy jsou psi hnědí, to máš naprostou pravdu." Jsem rád, že mi neunikly ty sračky, co tu furt plácáš. Co bych to byl za otce kdybych předstíral, že to poslouchám? Pamatuji si, když má dcera řekla poprvé sama celou větu. Nikdy předtím to neudělala. Jenom říkala slova.

Myl jsem nádobí a najednou za sebou slyším: "Tati, já nemám ráda kuře." Upustil jsem talíř. Začali jsme se se ženou plakat a objímat. Byl to velký okamžik. O týden později jsem dělal večeři. Ona povídá: "Tati, nemám ráda kuře." A já na to: "Budem jíst to podělaný kuře! Co to sakra meleš?!" "Nemám ráda kuře" - "A já nemám rád tebe, jasný? Nemám tě rád." "Nemám rád lidi, co si neváží věcí, které pro ně dělám." "Nemáš ráda kuře, co dělám?

Tak co do prdele chceš?!" "Zvedni se z tý podělaný stoličky a udělej si vlastní oběd!" "Cokoliv tak moc chceš." Prej: "Nemám ráda kuře." - "Nebudeš ho mít ráda, až ti ho narvu do prdele!" "Protože přesně tam půjde, jestli ho nesníš. Vážně." "Narvu to do kuchyňskýho robota a brčkem ti to fouknu do zadku." Musím jí krmit! Ona musí jíst! Když vaše dítě nechce jíst, prostě z toho šílíte.

Protože máte fyzickou potřebu je krmit. Je to instinkt. A když tam tak sedí a koukají na svoje jídlo, tak křičíte: "Prostě to do hajzlu sněz!" "Umřeš, ty idiote, sněz to jídlo!" "Nechutná mi to." - "To je jedno, strč si to do pusy!" "Mají tvoje otisky v nemocnici. Vědí, že tě mám." "Nemůžu tě nechat umřít, ty parchante. Sněz to!" "Máš svoje číslo pojištění. Sledujou tě. Jez!" "Když budeš vyhublá, půjdu do vězení, chápeš?!

Miluji svoje děti a zemřel bych pro ně, ale můj život je úplně na prd... Překlad: B-hold Korekce: scr00chy www.videacesky.cz