Memento moriAxolot

Thumbnail play icon
Přidat do sledovaných sérií 10
96 %
Tvoje hodnocení
Počet hodnocení:192
Počet zobrazení:6 058

S jakými pohřebními rituály se můžete setkat ve světě? A jaké kariérní možnosti vás čekají, až vám tělo doslouží? Následující video z kanálu Axolot vás provede světem mumií a dalšími fascinujícími příběhy o smrti. Pozn.: V posledním záběru můžete vidět François Theurela, který provozuje YouTube kanál Le Fossoyeur de films (v překladu Filmový hrobník), kde se svou věrnou lopatou vykopává filmové informace všeho druhu.

Přepis titulků

Jsme v obci Saint-Bonnet-le-Château v departementu Loire, která leží asi 100 kilometrů od Lyonu. Tato středověká vesnice se nachází v nadmořské výšce 870 metrů a nabízí nádherný rozhled. Já jsem sem ale zavítal kvůli neuvěřitelnému tajemství, které se ukrývá pod tímto kolegiátním kostelem. Kostel v Saint-Bonnet-le-Château se pyšní skvostnou nástěnnou malbou, která pochází z 15.

století, a pozoruhodnou sbírkou starodávných rukopisů. Jeho nejpůsobivější poklad se ale nachází v podzemí. Říká se mu hrobka mumií. Těla, která se v této hrobce nacházejí, byla náhodně objevena v roce 1837. Striktně řečeno se nejedná o mumie, ale arsen a kamenec v půdě je zachovaly ve velmi dobrém stavu. Hrobka z důvodu ochrany není přístupná veřejnosti. Nám byla pro vstup udělena výjimka.

Pokud ale kostel v Saint-Bonnet navštívíte, uvidíte mumie za sklem. Důvod jejich přítomnosti je záhadou. Dříve se mělo za to, že se jedná o oběti černé smrti nebo panstvo zazděné zaživa za kruté vlády barona z Les Adrets, který vesnici vyvraždil v roce 1562. Uhlíková metoda datování ale odhalila, že těla pocházejí ze 17. století. Dodnes nevíme, co jsou tito lidé zač, jak zemřeli, ani proč tu vlastně jsou.

Toto místo jsem vám chtěl ukázat nejen kvůli jeho nevšední a neznámé povaze, ale také proto, že vás skvěle uvede do tématu tohoto dílu. Překlad: qetu www.videacesky.cz Na západě máme ke smrti poměrně sterilní přístup. Od těl si držíme odstup a chráníme se před přímým pohledem na nebožtíka, dokud ho předem nepřipraví a nenalíčí. V jistých kulturách ale převládá mnohem radikálnější přístup. Vezměte si například nebeský pohřeb.

Tento tibetský zvyk spočívá v tom, že se tělo vynese na horu, aby se o něj postarali supi. Tato tradice může z našeho pohledu vypadat neuctivě a krutě. Z buddhistické perspektivy ale jde o smysluplný akt. Duše se reinkarnuje a z těla zbude jen prázdná schránka. Nejlepším způsobem, jak s ní naložit, je podpořit další formu života, v tomto případě supy. Dalším úžasným rituálem je famadihana neboli obracení kostí. Madagaskarské kmeny, které tento zvyk praktikují, vykopou své mrtvé, zabalí je do bílé látky a pak s nimi tančí kolem hrobu.

Zesnulé po skončení slavností opět pohřbí a celé to opakují za sedm let. Obřad má duši pomoct přejít do posmrtného života, k čemuž podle malgašské víry může dojít, až když se tělo zcela rozloží. Indonézští Torajové v otázce družnosti zašli ještě dál. Při obřadu ma'nene, který se koná každoročně v srpnu, rodiny Torajů exhumují těla, aby je omyly, učesaly a oblékly do nových šatů. Mrtví jsou poté pronášeni vesnicí jako v exotické verzi Živých mrtvých.

Torajové tak dávají najevo svou náklonnost k zesnulým, kteří jsou stále plnohodnotnými členy rodiny. Pohřební obřady jsou důležitou součástí kultury Torajů a nesou s sebou další pozoruhodné zvláštnosti. Rakve například mohou viset na úbočí útesu. Tento působivý zvyk je vlastní jihovýchodní Asii, ale můžeme ho najít i na Filipínách, nebo na jihu Číny. Nejcharakterističtější hroby Torajů jsou ale vytesány přímo do skály.

Na jejich balkoncích stojí panenky znázorňující zesnulé. Říká se jim tau tau a jejich nesnadnou úlohou je představovat mrtvé, hlídat jejich rakve a chránit živé. Torajové navíc unikátním zvykem uctívají děti, které zemřely v raném věku. Vkládají je do kmene stromu. Těla dětí splynou se stromem a jejich duše odvane vítr. Rituál, o kterém vám povím teď, může znít jako z italského hororu ze 70.

let. Je ale skutečný. Členové kmene Anga na Papui-Nové Guineji praktikují unikátní metodu mumifikace. Své mrtvé udí. Ano, jako šunku. Toto privilegium je vyhrazeno těm nejudatnějším válečníkům. Jeho proces je totiž zdlouhavý a složitý. Nejdříve je třeba dutým bambusovým stonkem odsát tuk a zapečetit všechny tělní otvory. Zesnulého pak udí na velkém ohni a pomažou rudou hlínou. Mumie kmenu Anga se od tradičních mumií liší i tím, že vůbec nejsou ukládány do hrobů.

Místo toho sedí ve velkém dřevěném koši na úbočí hory. Válečníci tak mohou i po smrti strážit vesnici pod sebou a chránit její obyvatele. Proces je tak účinný, že některé mumie jsou na stráži už přes 200 let. Co se týče mumií, existuje tak nevšední a ohromující praktika, že v dějinách najdeme pouhé dvě desítky případů. Sokušinbutsu jsou buddhističtí mniši, kteří dobrovolně podstoupili mumifikaci, aby dosáhli osvícení.

Tuto praktiku najdete pouze na severu Japonska a týká se výhradně vyznavačů buddhismu Šingon. Aby se mniši stali sokušinbutsu, začali dodržovat přísný režim. Několik let se živili hlavně semínky, kůrou nebo borovicovým jehličím, aby tělo zbavili tuku. Pak se nechali pohřbít zaživa do kamenné hrobky s bambusovou trubičkou, aby mohli dýchat, a zvonkem, na který denně zvonili, aby se vědělo, že jsou naživu. Když zvonek utichl, hrobka byla zapečetěna a otevřena byla až o tři roky později, aby se ověřilo, zda proces uspěl.

Většinou to skončilo neúspěchem a hrobka byla nadobro uzavřena. V několika vzácných případech ale u mnichů došlo k přirozené mumifikaci a byli vystavováni a uctíváni jako buddhové. Mezi 12. a 20. stoletím bylo napočítáno pouhých 24 sokušinbutsu. Dnes je můžeme vidět v jistých chrámech v prefektuře Jamagata. Abychom tuto ponurou tématiku odlehčili, zvu vás na menší procházku po hřbitově. Na některých skotských hřbitovech můžeme na hrobech vidět zvláštní klece.

Jedna legenda praví, že tam jsou ze strachu, že z rakví povstanou upíři. Skutečnost je ale možná ještě děsivější. Britské školy medicíny v 18. století trpěly nedostatkem těl pro hodiny anatomie a začaly najímat zloděje těl, aby je zásobovali. Úřady před tím zavíraly oči, protože cílem byl pokrok vědy. Se zvyšujícím se počtem škol se z hanobení hrobů stal vzkvétající byznys. Lidé hledali řešení, jak své mrtvé chránit, a v roce 1816 byl vynalezen první mortsafe, těžká železná klec připevněná ke hrobu.

Byla odstraněna po několika týdnech, když se tělo dostatečně rozložilo. Některé na hrobech zůstaly dodnes. Můžeme je vidět například na hřbitově Greyfriars v Edinburghu. Na hřbitově Neptune Memorial Reef na Floridě by taková ochrana byla zbytečná. Jedná se totiž o jediný podvodní hřbitov na světě. Byl otevřen v roce 2007 a navržen umělcem Kimem Brandellem. Tato zaplavená nekropole leží v hloubce 12 metrů. Najdeme v ní velkolepé oblouky, sloupy nebo lvy, do nichž byl přimíchán popel zesnulých.

Je to zároveň památník, který mohou prozkoumat potápěči a jehož cílem je stát se svatyní pro zesnulé i pro podmořský život. Memorial Reef je se svou rozlohou šesti hektarů největším umělým útesem na světě. Hřbitov Evergreen ve Vermontu je mnohem typičtější, ale pyšní se alespoň jedním překvapivým hrobem. Hrobem Timothyho Clarka Smithe, lékaře, který zemřel v 19.

století a který trpěl tafefobií, strachem z toho, že bude pohřben zaživa. Aby se jeho noční můra nenaplnila, nechal si v hrobě udělat dva metry od tváře průzor, aby ostatní mohli ověřit, že je skutečně mrtvý. Nakonec byl bez problémů pohřben v roce 1893. Dnes se můžeme průzorem stále ujistit, že se Smith neprobudil. Kvůli orosenému a starému sklu ale vidíme jen temnotu hrobu. Hrob Florence Irene Ford na hřbitově Nachez v Mississippi skrývá podobný, ale mnohem tragičtější příběh.

Florence byla dívenka, která se bála blesků a která v roce 1871 ve věku deseti let zemřela na žlutou zimnici. Její zarmoucená matka nechala do rakve své dcery udělat průzor na úrovni hlavy. Nechala také vedle rakve vybudovat malý prostor i se schody, aby svou dceru mohla utěšit za bouřlivých nocí. Nad schody byl připevněn poklop, který matku chránil před deštěm a který se dá dodnes otevřít.

Rakev Florence už ale k vidění není. V 50. letech ji zakryla zeď, aby zvědavci nerušili odpočinek holčičky. Oddanost její matky je ohromující. Jistý Jonathan Reed ale zašel ještě dál. Když v roce 1893 zemřela jeho žena Mary, rozhodl se s ní nastěhovat do hrobu. Reed se nastěhoval do hrobky, ve které ležela rakev jeho ženy. Přinesl si s sebou nábytek, kamna, obrazy, karty, a dokonce i rodinného papouška.

Když se zvěst rozšířila, začali se hrnout zvědavci. Odhaduje se, že od prvního roku Jonathana navštívilo asi 7 000 lidí. Jonathan podle svědků nevěřil, že jeho žena skutečně zemřela, a pravidelně s ní rozmlouval v přesvědčení, že rozumí všemu, co říká. V květnu roku 1905 byl nalezen na podlaze hrobky v bezvědomí a dodnes odpočívá po boku své milované. Záhada, o které vám povím teď, se také možná pojí s milostným příběhem. Na starém hřbitově v německém Freiburgu můžeme vidět pozoruhodný hrob mladé ženy, které zemřela v roce 1867, Caroline Christine Walter.

Když ve věku 17 let zemřela na tuberkulózu, sestra jí nechala vytesat nádherný náhrobek, na kterém spí s knihou v ruce. Její sestra si časem všimla, že hrob někdo pravidelně zdobí květinami. Roky plynuly a na hrob stále přibývaly květiny, aniž by se vědělo od koho. Podle jedné z teorií se do Caroline bláznivě zamiloval jeden z učitelů, který po zbytek života držel smutek. Záhada se ale prohlubuje. Caroline zemřela před více než 140 lety a někdo její hrob nadále zdobí květinami.

Požádal tajemný návštěvník své potomky, aby v jeho úsilí pokračovali? Záhada zůstává nevyřešena. Ať už prší nebo sněží, hrob Caroline Christine Walter každé ráno zdobí květina. V tématu smrti se těžko vyhneme tomu, co po ní následuje. Thomas Lynn Bradford chtěl tuto otázku v roce 1921 jednou provždy vyřešit. Tento náruživý okultista byl přesvědčen, že existenci posmrtného života prokáže věda. Rozhodl se přispět tím nejradikálnějším způsobem. Zavřel se ve svém bytě v Detroitu a zapnul plyn.

Sebevražda ale byla jen prvním krokem. Ještě bylo třeba se o své zážitky ze záhrobí podělit se světem živých. Bradford se několik týdnů před sebevraždou dohodl s jistou Ruth Doran, kterou si najal přes inzerát. Pokud by posmrtný život existoval, udělal by vše pro to, aby o něm Doran informoval. Několik dní po Bradfordově smrti New York Times bohužel vyšly s titulkem „Mrtvý spiritista mlčí“. I když otázka posmrtného života zůstává nezodpovězena, určitě po smrti můžete prozkoumat nové kariérní možnosti.

Můžete například pomáhat řešit případy FBI. Ano. Stačí se přidat k farmě mrtvol. První farma mrtvol byla založena doktorem Williamem Bassem v roce 1980 za účelem studia rozkladu těl. Jedná se o oplocený prostor poblíž University of Tennessee, na kterém můžeme najít desítky těl v různém stavu rozkladu a v různých situacích. Není to ideální místo na piknik.

Díky farmě mrtvol ale mimo jiné umíme mnohem přesněji odhadnout čas smrti. Ve Spojených státech dnes existuje pět podobných komplexů, které agenti FBI pravidelně navštěvují. Pokud máte rádi horský vzduch, můžete se stát orientačním bodem na Everestu. Nejvyšší vrchol světa je i jedním z nejnebezpečnějších. Při pokusu ho zdolat zemřelo přes 200 lidí. Nedostatek kyslíku, chlad, pád... Důvodů, proč zůstat, je mnoho, díky čemuž je dnes Everest posetý těly.

Jedné části se dokonce kvůli pestrobarevným kombinézám přezdívá Duhové údolí. Protože je nebezpečné a nákladné těla přepravit, zůstávají na místě, kde je dokonale zachovává horské klima. Některá tam jsou už desetiletí, jako anglický horolezec George Mallory, který zmizel v roce 1924 a byl nalezen při expedici v roce 1999. Jiná se stala orientačním bodem pro horolezce, jako Tsewang Paljor, lépe známý pod přezdívkou Green Boots. Tento indický horozelec se v roce 1997 ukryl v malé jeskyni.

Kvůli chladu ji už ale nikdy neopustil. Když horolezci vidí jeho ležící siluetu a slavné zelené boty, vědí, že k vrcholu nemají daleko. Pokud míříte ještě výš, mohli byste zvážit putování vesmírem. Společnost Celestis od roku 1997 nabízí několik druhů vesmírného pohřbu. Váš popel může být za několik tisíc dolarů vyslán na orbitu Země nebo Měsíce. Dobrodružnější z vás můžou dokonce navěky putovat vesmírem. U poslední možnosti máte malou šanci, že vás nalezne mimozemská civilizace, která by vás teoreticky mohla dát zase dohromady.

Vesmírný pohřeb si vysloužilo hned několik osob, jako tvůrce Star Treku Gene Roddenberry nebo ikona americké kontrakultury Timothy Leary. Nejpozoruhodnějším případem je ale bezesporu Clyde Tombaugh. Popel tohoto astronauta byl v roce 1997 vyslán směrem k Plutu na palubě sondy New Horizons. Tato sonda dorazí do cíle v červenci 2015 a Clyde Tombaugh se tak dostane na trpasličí planetu, kterou objevil v roce 1930, tedy před 85 lety.

Ze všech osob, na které přišla řeč, a ze všech lidských bytostí v dějinách je mezi těmi, kteří se dostali nejdál. Dnešní díl je u konce. Díky, že jste se mnou překročili řeku Styx. Využiju příležitosti, abych oznámil, že 5. dubna budu na konferenci Vulgarizators v Lyonu, 16. a 17. května na Neocastu ve Štrasburku, 5.

až 7. června na Geek Faeries a 27. a 28. června na Video City Paris. Je na čase vrátit se do světa živých. Brzy na viděnou.

Komentáře (12)

Zrušit a napsat nový komentář

Odpovědět

Naprostá paráda, tenhle borec má tady jedny z nejlepších a nejzajímavějších videí a to se nemusí bavit o smyslu života nebo kde končí vesmír. Víc ho!

101

Odpovědět

Hmm, ten záhadný cizinec co dává denně na hrob, starý 140let, květiny je kandidát na fotopast :-D

300

Odpovědět

Jen bych chtěl poukázat na chybu s popelem muže, který byl na palubě sondy New Horizons.

Tato sonda vyletěla do vesmíru roku 2007 a né roku 1997. :)

31

Odpovědět

Ve skutečnosti to bylo v lednu r. 2006, takže ani ty nemáš pravdu ;)

40

Odpovědět

Mně to připadá jako plýtvání dobrým jídlem.
Z takového dvacetiletého motorkáře by mohlo být dobrých třicet kilo kvalitního masa.

54

Odpovědět

Chtěl jsem napsat random hate na Obamu, ale pak jsem si uvědomil, že od toho mam profil na novinkách.

1117

Odpovědět

Co to meleš? Pokus o vtip?

33

Odpovědět

Jako celkem zajímavé video ale snažil jsem se hodně ale prostě s tou horznou francouštinou se to nedá dokoukat

337

Odpovědět

Trochu se divím, že nezmínili ten les v japonsku, kam chodí lidi páchat sebevraždy.

361

Odpovědět

Hrozně zajímavé video, víc podobných ! :)

140

Odpovědět

Kdyby to natáčel u nás, ten úvod by mohl natočit v kostnici v Kutné Hoře. Pokud to neznáte, najděte si to, je to fakt síla :-D

150

Odpovědět

až to skončí, vzbuďte mne

441