Problém dnešní generace mileniálů

SIMON SINEK O PRACOVNÍM
UPLATNĚNÍ MILENIÁLŮ Překlad: BugHer0
www.videacesky.cz Jak je to s mileniály? Mileniálové jsou generací lidí,
kteří se narodili někdy po roce 1984. A těžko se vedou. Mají vysoké nároky. Jsou narcističtí a sebestřední. Nesoustředění.

Líní. Ale ty vysoké nároky jsou hlavní. A protože často prahnou po vedení, nadřízení se jich často ptají:
"Co byste chtěli?" A mileniálové odpovídají, že chtějí,
aby jejich práce měla smysl, což je super. Chtějí, aby měla jejich práce "dopad",
ať už to znamená cokoliv. A taky chtějí jídlo zdarma a sedací vaky. Takhle to někdo formuloval.

Jídla zdarma máme,
sedací vaky taky, ale mileniálové nejsou
kupodivu pořád spokojení. Důvodem je to,
že jim pořád něco chybí. Z vlastní zkušenosti vím,
že jde o jakési čtyři pilíře. Čtyři věci, čtyři charakteristiky. Jsou jimi výchova, technologie, netrpělivost a pracovní prostředí. Spousta lidí z generace
oněch mileniálů byla v dětství...

dle jejich vlastních slov... nevhodně vychována. Rodiče jim pořád opakovali,
že jsou výjimeční a že když budou chtít,
mohou mít, co si zamanou. Říkali jim... Někteří z nich se dostali do výběrových tříd
jen proto, že si jejich rodiče stěžovali, nebo dostávali jedničky jen proto,
aby dali jejich rodiče učitelům pokoj. Někteří obdrželi medaile za účast.


Medaile za to, že byli poslední. Tím ale samozřejmě ztrácí hodnotu
medaile těch, kteří si ji zasloužili, a člověk, co skončil poslední,
se cítí trapně, protože ví, že si ji nezasloužil, Takže se nakonec cítí hůř. Tihle lidi obvykle dostudují,
nastoupí do práce, vyrazí do skutečného světa,
a najednou zjistí, že nejsou výjimeční, že máma jim povýšení nevydupe... že za poslední místo nic nedostanou a že nemůžou mít, co si zamanou.

A najednou se nestačí divit. Tahle generace má tudíž mnohem
nižší sebevědomí než generace předchozí. Dalším problémem je, že žijeme
ve světě Facebooků a Instagramů. Umíme skvěle vybírat filtry. Umíme lidem ukazovat,
jak se máme skvěle, i když jsme na dně. Takže každý zní hrozně drsně.
Jako by měl život těžce na háku. Ale ve skutečnosti ti lidi drsní nejsou
a mají spoustu problémů. A když se ti služebně
starší zeptají: "Co máme dělat?"

zní to jako: "Dělejte tohle!" Ale oni to nechápou. Takže tu máme generaci s mnohem
nižším sebevědomím než generace předchozí. A ti lidi za to nemůžou,
není to jejich vina. Byly jim rozdány špatné karty. A teď přidáme technologie. Moc dobře víme, že interakce
se sociálními médii a mobilními telefony uvolňuje chemikálii zvanou dopamin.

Proto máte radost,
když vám přijde zpráva. Každému je někdy smutno
a připadá si osamělý. Stačí napsat deseti kámošům. "Čau. "Čau."
"Čau." "Čau." "Čau." A když odpovědí, máte radost. Proto si počítáme lajky,
proto se desetkrát vracíme a studujeme, jestli nám sledující
na Instagramu nepřibývají moc pomalu. "Kde jsem udělal chybu?"


"To už mě nemají rádi?" Mladí lidi se děsí toho,
že si je někdo odebere z přátel. Protože nám všem
dělá dobře ten dopamin. Proto to máme rádi
a pořád se k tomu vracíme. Dopamin nám ale dělá stejně tak dobře, když kouříme,
pijeme alkohol nebo hazardujeme. Je tedy vysoce návykový. U kouření, hazardu a alkoholu
máme stanovenou minimální věkovou hranici. Ale u sociálních médií a mobilů
nic takového neexistuje.

Přitom je to to samé, jako bychom
před teenagery postavili flašku a řekli: "Hele, kdyby vás ty
dospělácký problémy štvaly..." Takhle to je.
Je to v podstatě to samé. Máme tu celou generaci lidí,
kteří jsou vystaveni neustálému otupování... dopaminem ze sociálních médií a mobilů,
protože nezvládají stres dospělosti. To je důležité. Téměř každý alkoholik
objevil alkohol v pubertě. Když jsme mladí,
stačí nám svolení rodičů.

A v adolescenci se pak situace mění
a stojíme o souhlas vrstevníků. Pro rodiče je to frustrující,
pro nás důležité, protože se tak postupně
začleňujeme do společnosti. Je to velmi náročné
období našeho života, během kterého bychom se měli
naučit spoléhat se na své přátele. Někteří lidé nechtěně objeví
alkohol a otupující účinky dopaminu, protože jim pomáhají překonat
stresy a úzkosti adolescence. To se jim zapíše do mozku
a po celý zbytek života, kdykoliv budou vystaveni stresu,
obrátí se místo člověka k láhvi.

Společenský, finanční či pracovní stres –
to jsou hlavní příčiny alkoholismu. Nám je dnes umožněn neomezený přístup
k zařízením a médiím produkujícím dopamin, takže jsme na to zvyklí
a spousta mileniálů v dospělosti neumí navázat
hlubší, hodnotné vztahy. Opět jejich slova. Sami přiznávají,
že spousta jejich přátelství je umělých. Přiznávají, že se na své
přátele nemohou spolehnout. Je s nimi sice zábava, ale moc dobře vědí, že se na ně
ti přátelé velmi snadno vykašlou.

Chybí jim hlubší vztahy,
protože nemají praxi v jejich navazování. A ještě k tomu se neumějí
vypořádávat se stresem. Jakmile na ně začne
doléhat nadměrný stres, neobracejí se k člověku,
ale k zařízení nebo k sociálním médiím. A ta jim poskytují dočasnou úlevu. Moc dobře víme, že lidé,
kteří tráví na Facebooku více času, trpí depresemi více než lidé,
kteří jsou na Facebooku méně.

Chce to rovnováhu. Alkohol vám neublíží,
pokud to s ním nepřeženete. Gambling je sranda,
pokud to s ním nepřeženete. Sociální média a mobily jsou fajn,
ale v rozumné míře. Pokud sedíte u večeře s přáteli
a píšete někomu, kdo s vámi nesedí u stolu... máte problém, jste závislí. Pokud sedíte na pracovní schůzi
a mobil si položíte před sebe na stůl – a je jedno,
jestli displejem nahoru, nebo dolů – dáváte tím všem ostatním
v místnosti najevo, že je neberete vážně.

Tak to je. Pokud ten mobil
nemůžete odložit, jste závislí. Pokud koukáte na mobil dřív, než popřejete
partnerovi nebo partnerce dobré ráno, jste závislí a každá závislost vám
časem začne narušovat vztahy, bude vás stát spoustu času a peněz
a pošle váš život do kytek. Takže tu máme generaci lidí
s nízkým sebevědomím, kteří se neumějí vypořádávat
s nadměrným stresem. Teď přidáme netrpělivost, protože vyrůstali
ve světě okamžitého uspokojení.

Když si chceš něco koupit,
zítra to máš doma. Když si chceš pustit film,
prostě si ho pustíš. Když si chceš pustit seriál, pustíš si ho,
aniž bys musel týden čekat na další díl. Znám lidi, kteří záměrně čekají,
až vyjde celé řada, aby ji sjeli naráz. Okamžité uspokojení.
Chceš jít na rande? Dneska si nemusíš procházet
takovým tím: "Ahooooj..." Nemusíš se učit bořit ledy. Nemusíš být nesvůj a přemýšlet,
kdy ano znamená ano a kdy ne.

Swajpnu doprava a jsem kanec! Nemusíš se ty společenské
dovednosti vůbec učit. Všechno můžeš mít hned. Cokoliv chceš.
Okamžité uspokojení. Až na dobrý pocit z práce
a dlouhodobého vztahu. Na to žádná appka není. To trvá dlouho, je to vyčerpávající,
nepříjemné a náročné. Neustále potkávám úžasné,
inteligentní, tvrdě pracující idealisty, kteří zrovna dodělali školu
a jsou v prvním zaměstnání, a když se jich zeptám: "Jak to jde?"


řeknou mi: "Asi brzo skončím." "Proč?" "Tady nic nezměním." "Vždyť tu pracuješ osm měsíců." Jako by stáli u úpatí hory. V hlavě mají abstraktní koncept
zvaný "dopad na okolní svět", což je vrchol,
jenže oni nevidí tu horu.

Mně je jedno, jestli vyjdeš tu horu
pomalu, nebo rychle. Pořád jsi ji vyšel. Tahle generace se musí naučit být trpělivá, protože některé nesmírně
důležité věci – jako je láska naplňující práce, radost, životní láska, sebevědomí,
dovednosti – nic z toho nepřijde hned. Občas dosáhneme dílčích úspěchů,
ale celá ta životní cesta je úmorná, dlouhá a náročná. A pokud nepožádáte o pomoc
a nenaučíte se, jak se to dělá, čeká vás pád.

A nejhorší možný scénář.
Nejhorší možný scénář. Už teď se s tím setkávám. Stoupá počet sebevražd –
aspoň u lidí z této generace. Stoupá počet úmrtí
na předávkování drogami. Stoupá počet mladých,
kteří nedostudují, protože trpí depresemi. Neskutečné. Je to hodně špatné. Nejlepší možný scénář.

Teď jsem mluvil o špatných. Nejlepším možným scénářem je to,
že všichni tihle lidé dospějí a prožijí život,
aniž by kdy pocítili radost. Nikdy se nedočkají toho naplňujícího
pocitu ze zaměstnání nebo života. Prostě životem tak nějak proplují. "V pohodě." "Jak to jde v práci?"
"V pohodě. Jako vždycky." "Co přítelkyně?"


"V pohodě." To je nejlepší možný scénář. A tím se dostávám
k pracovnímu prostředí. My totiž vezmeme tuhle
skupinu úžasných, mladých lidí, kterým byly rozdány špatné karty
a kteří za nic z toho nemůžou, a dáme je do korporátního prostředí, kde každému záleží víc
na počtech než na jednotlivcích. Firmy vidí jen krátkodobý zisk,
a nezajímá je život těchhle mladých lidí. Víc nás zajímá rok než století.

Takže je začleňujeme do korporátního
prostředí, které jim nedodá sebevědomí, které je nenaučí,
jak spolupracovat v týmu, které je nenaučí překonávat překážky
digitálního světa a najít rovnováhu, které je nenaučí zbavit se
potřeby okamžitého uspokojení a užívat si radost a pocit naplnění z tvrdé práce na něčem,
co nebude hotové za měsíc nebo rok. My do nich vkládáme důvěru,
a oni si myslí, že je chyba v nich. Viní sami sebe.

Myslí si, že na to nemají. A tím je to celé ještě horší.
Já jim chci říct, že za to nemůžou. Na vině je to korporátní prostředí a trestuhodný nedostatek kvalitního vedení. Proto se cítí tak, jak se cítí. Byly jim rozdány špatné karty
a nerad to říkám, ale to firmy se musí změnit. "Mrzí nás, že jste to
zrovna vy, ale nemáme na výběr." Tak to prostě je.

Mrzí mě, že společnost
nebo jejich rodiče neudělali víc, ale my s nimi teď musíme pracovat
a musíme je srovnat do latě. Musíme se ze všech sil snažit
vrátit jim sebevědomí. Musíme se ze všech sil snažit naučit je
sociální dovednosti, které neovládají. Mobily v zasedačkách bych úplně zakázal. Úplně. Nadobro. Nemyslím, když někdo
venku čeká s mobilem v ruce, ale když se čeká,
než začne porada, děláme momentálně všichni tohle.

"Už začínáme? Dobře."
A porada začne. Ne, takhle se nenavazují vztahy.
Jde totiž o maličkosti. Vztahy se navazují,
když čekáme na poradu a zeptáme se: "Co táta?
Prý je v nemocnici." "Už je mu líp. Díky za optání.
Odvezli jsme ho domů." "To jsem rád, že tak rychle." "Jo, už jsem se bál..." Takhle se navazují vztahy.

"Hele, už máš hotovou tu zprávu?"
"Sakra, ještě ne." "Klidně ti s tím píchnu."
"Vážně?" Takhle se buduje důvěra. Důvěra se nezjeví ze dne na den. Ani v období krize
nevznikne důvěra za jeden den. Je to pomalý a postupný proces. Musíme si sami vytvořit
mechanismy, které nám umožní realizovat tyhle zdánlivě
nepodstatné interakce.

Jenže my mobily
v zasedačkách povolujeme. Porada začne a nejlepší je,
když máš mobil před sebou a děláš... Zazvoní a ty... "Teď to zvedat nebudu." Ó, jak šlechetné... Když jdete na večeři s přáteli, s přáteli to třeba děláme tak,
že když nás jde víc, necháme mobily doma.


Komu bychom volali? Nebo si vezme mobil jeden z nás,
kdybychom potřebovali Uber... nebo si vyfotit večeři. To snad ne. No tak! Nejsem...
Jsem idealista, ale nejsem blázen. Ta večeře byla famózní. Jeden mobil stačí. Alkoholik si
s sebou taky vezme flašku ve chvíli, kdy nevěří, že se udrží.

Ale když to pokušení odstraníš, dost si tím usnadníš situaci. Když řekneš: "Žádný koukání na mobily,"
všichni budou nervózní. Za chvíli někdo půjde na záchod
a co jako první udělá? Vytáhne mobil. Přece nebudu
jen tak koukat kolem sebe. Ale když s sebou ten mobil nemáš, tak nějak si všechno
kolem víc vychutnáváš. A tehdy přicházejí nápady.

Když nemáš chvíli klidu,
nepřijdeš s ničím převratným. Nápady přicházejí, když máš čas přemýšlet
nebo se na něco zadíváš a řekneš si: "To by možná šlo..."
Tomu se říká inovace. Jenže my se o tyhle okamžiky ochuzujeme. Nikdo z nás by si neměl
nabíjet mobil u postele. Měli bychom je nechávat v obýváku. Zbavte se pokušení.
Najednou se o půlnoci vzbudíte? Tak se prostě na ten mobil nepodíváte.

Když je v obýváku, jste v klidu a netrápí vás to. "Ale já ho mám jako budík." Tak si kup budík. Stojí pár stovek. "Klidně ti ho koupím."