Povstání v SowetuSlavné fotografie

Zákon v zemi byl takový, že jsme nesměli fotit nic, co policie dělala. Věděl jsem tedy, že riskuji svůj život. Poslední snímek, který jsem tímto fotoaparátem pořídil, byl snímek Hectora Pietersona z 16. června 1976. POVSTÁNÍ V SOWETU Příběh fotografie Sama Nzimy Když jsme vyrůstali, i když jsme o apartheidu slyšeli, nedával nám smysl, protože v Sowetu nebyli žádní běloši. Jediní běloši, které jsme vídali, byli dozorci, policisté.

Nechápali jsme tedy, co apartheid je. Kolem roku 1976 nám sdělili, že se ve škole bude vyučovat v afrikánštině. Takže předměty, se kterými jsme bojovali i v angličtině, budeme muset absolvovat v afrikánštině. To nedávalo smysl. Černoši se léta učili angličtinu, když se tedy měli vše učit v afrikánštině, bylo to pro studenty náročné. Upřednostňovali jsme studium v angličtině, protože jsme ji považovali za mezinárodní jazyk.

Měli jsme pocit, že si naši utlačovatelé myslí, že uděláme cokoliv, co nám řeknou, protože se jich bojíme. Rozhodli jsme se tedy, že budeme demonstrovat. Někdo ze studentů předal informaci novinám World. Řekli nám, že zítra budou studenti protestovat proti afrikánštině. 16. června 1976 byli lidé opravdu nadšení. Bylo to jako školní výlet.

Byl to pro ně pochod plný radosti. Zpěv, skandování. Cítili jsme se svobodní. Překvapivě se na pochodu sešlo celé Soweto. Asi 10 000 studentů. Když jsem pochodoval se studenty, trochu jsem se od nich vzdálil, protože jsem nevěděl, jak se to stane. Věděl jsem ale, že budou zatčeni, nebo po nich bude policie dokonce střílet. Policie zabarikádovala některé ulice, naši vůdci nám řekli, že na cestě jsou další školy.

Vůdce studentů vylezl na strom a řekl jim, že se jedná o poklidný pochod. Já byl mezi policií a studenty. Nasadil jsem si na ruku pásku, na které byl nápis „Tisk“, aby policie věděla, že jsem novinář, a ne student. Když jsme čekali na další studenty, najednou se ozval výstřel. Policisté náhodně stříleli do davu.

Studenti se rozprchli. Myslím si, že policisty vyprovokoval zpěv písně, která byla v Jižní Africe zakázaná a která je dnes státní hymnou. Všichni jsme zmateně prchali a hledali úkryt, ani jsem netušila, že tam je můj mladší bratr, protože nám řekli, že se účastní jen starší žáci a středoškoláci. Pak jsem bratra zahlédla na opačné straně ulice. Byl moc malý na to, aby pochopil, co se děje.

Jen jsem mu řekla, ať zůstane se mnou a já přijdu na to, jak se dostaneme domů. Když jsem na něj mluvila, padl další výstřel a my se rozdělili. Byl jsem blízko místu, odkud policisté stříleli. Viděl jsem někoho upadnout na zem, ale nečekal jsem, že uvidím, jak policie zastřelila třináctiletého chlapce. Když jsem se dostala zpět na chodník, nikde jsem ho nemohla najít. Když jsem pořídil ten snímek, Mbuyisa Makhubu jej zvedl, aby Hectora Pietersona dostal do nemocnice.

Rychle jsem přiběhla a začala vysvětlovat, že je to můj mladší bratr. Kam ho bere? Ten muž nic neřekl. Podívala jsem se na bratra, z koutku úst mu tekla krev. Když ho chtěl položit do auta, řekl mi, že je mrtvý. Co začalo jako poklidný protest, se zvrhlo v řádění a přerostlo v krvavé střety. Soweto bylo v plamenech.

Žádný novinář až do rána nezamhouřil oko. Nad Sowetem ležel oblak kouře. Hořely domy a autobusy. Bylo to ošklivé. Věděl jsem, že mě policie donutí otevřít všechny fotoaparáty. Rychle jsem tedy vyndal film a schoval si ho do ponožky. Když fotoaparáty otevřeli, všechny filmy byly vystavené světlu kromě těch se snímky Hectora Pietersona. V novinách World probíhala velká diskuze.

Redaktor byl názoru, že ten obrázek nemůžeme otisknout, protože v Jižní Africe rozpoutá občanskou válku. Nakonec ale sám došel k rozhodnutí. Ať se stane cokoliv, ten snímek vydat musíme. Do budovy redakce přišla policie. Neměli radost, že noviny zveřejní, co má vláda na svědomí. Snímek byl samozřejmě v Jižní Africe zakázaný. Netušil jsem, že bude mít tak ohromný dopad.

Několik týdnů po zveřejnění snímku Hectora Pietersona Mbuyisa Makhubu zmizel. Gwendolyn Nontsikelelo, sestra Mbuyisy Makhubu Když můj bratr Mbuyisa přišel domů, bylo asi devět nebo deset hodin večer. Byl zraněný a zmatený. Mrzelo ho, že Hector zemřel. Chtěl ho zachránit. Pořád jsme mu říkali, že když má někdo zemřít, zemře. Není to tvoje chyba. Ten den ho ale změnil.

Už nebyl takový, jakého jsme ho znali. Udělalo to s ním něco, čemu jsme nerozuměli. A nikdy o tom s námi nemluvil. Policii se snímek nelíbil. Tvrdili, že pro něj pózoval, aby ukázal světu, co se v naší zemi dělo. Nemohl zůstat doma, kdyby ho našli, byl by zatčen. Myslím si, že ho to psychicky narušilo. Probíhal na něj policejní hon, proto opustil zemi a odešel do exilu.

Nikdo dodnes neví, kde skončil. Policie přišla i za mnou a ptala se, proč jsem pořídil ten snímek. Řekl jsem, že jsem tam byl poslán pracovně. Na to mi řekli: „Same, vyber si mezi svou prací a životem. Dostali jsme poslední rozkaz, nemáme tě zatknout. Máme tě zastřelit.“ Kvůli tomu jsem svou práci v novinách opustil. Už jsem nechtěl žít v Johannesburgu, už jsem nechtěl být novinářem.

Odjel jsem do Lilydale, do svého úkrytu, kde žiji i teď. Rok a sedm měsíců jsem měl nařízené domácí vězení. Během té doby jsem skončil v práci v novinách World. Ani mi pak neřekli, že můj trest skončil. Prostě jen zmizeli. Léta jsem litoval, že jsem pořídil snímek Hectora Pietersona, protože zničil mou budoucnost v žurnalistice. Už toho ale nelituji, protože když Mandela odhalil památník Hectora Pietersona, řekl: „Když jsme viděli tento snímek, řekli jsme si, že toho bylo dost.“ Po tolika letech jsou lidé v Jižní Africe svobodní a to mi poskytuje útěchu.

Ve jménu míru, demokracie a svobody pro všechny. Když tu fotku vidím, připomíná mi to, co se v ten den stalo. Ale ta fotografie nám nejen změnila životy, ale byla zlomovým okamžikem pro všechny v Jižní Africe, nezávisle na barvě jejich kůže.

Ta fotka nám každý den přináší více a více smutku, protože můj bratr prostě zmizel ze zemského povrchu. Po všech těch letech si ale uvědomuji, že to není jen snímek, ale něco opravdu velkého. Udělal pro tuto zemi něco dobrého. Bratra jsme pohřbili 3.

července. Nejtěžší na tom byla otázka, proč policisté začali střílet. Nedávalo nám to žádný smysl. Byli jsme studenti, neměli jsme žádné zbraně. Ta fotografie to říká všechno. Byli tam i nejmladší, cítili, že ten útlak není v pořádku. A podívejte, co se stalo. I ti nejmladší byli zabiti. Pro mě ten snímek mluví o všech těch rodinách, kterým se stala podobná věc, protože vím, že jsme nebyli jediní.

Antoinette Sithole je průvodkyní v muzeu Hectora Pietersona v Sowetu. Uvědomuji si, že když něco chcete, musíte na tom tvrdě pracovat. Víte, naše svoboda, mladí v Jižní Africe si jí neváží. Vše za ně udělali jiní. Mnoho lidí zahynulo, protože chtěli ukázat, že v naší zemi nepodporujeme apartheid.

Muzeum Hectora Pietersona je místem smíření. Díky těm, co zemřeli, máme dnes lepší život. A vím, že můj bratr nezemřel zbytečně. Snímek změnil jihoafrický apartheid, protože svět si uvědomil, že už toho bylo dost.