Zapruderův film, snímek 313: Atentát na KennedyhoSlavné fotografie

Následující video obsahuje záběry, které mohou některé diváky rozrušit. Každý novinář si píše vlastní nekrolog. A v tom mém bude stát: „Novinář časopisu LIFE, který získal nechvalně proslulý Zapruderův film, zachycující atentát na Kennedyho.“ Existovaly jiné snímky té kolony automobilů, ale Ab Zapruder to natočil od začátku do konce jako jediný.

V den, kdy jsem s ním vyjednával, vyjádřil zahanbení, že zrovna on, výrobce oděvů ve středních letech, natočil jediný videozáznam toho atentátu. Žádný světově známý fotograf sedící v autobusu pro novináře. Nikdy se přes to tak úplně nepřenesl. Zapruderův film, snímek 313 Jak už možná víte, došlo k pokusu o atentát na prezidenta Kennedyho.

22. listopadu 1963 jsem byl v kanceláři, viděl jsem věstníky s těmi titulky. Zvonily telefony, bylo to neskutečné. Prezident Kennedy zemřel v 1 hodinu odpoledne. Když jsem poprvé oslovil Abrahama Zaprudera, netušil jsem, kdo je. Věděl jsem jen, že na Dealey Plaza natáčel 8mm kamerou. Prostě jsem vzal telefonní seznam, našel si písmeno Z a našel jeho číslo.

Vytáčel jsem to číslo asi tak každých 15 minut. V 11 hodin to vzal muž s unaveným hlasem. Jak jsem předpokládal, pana Zaprudera kontaktovali jiní novináři. Poprosil je, ať přijdou do jeho kanceláře v 9. Já přišel v 8. Když jsem vstoupil, vzhlédl. Vypadal trochu naštvaně, ale řekl: „Když už jste tu, pojďte, ukážu ten film dvěma agentům.“ My tři jsme za ním tedy šli do místnosti vymalované na bílo.

Byl v ní starý, chatrný projektor. Zapruder se na nás obrátil: „Připraveni?“ Po pravdě, nikdo z nás nemohl být připraven na to, co mělo přijít. Zapnul to, objevil se ten známý záběr kolony, která se vynoří za rohem, odbočí ostře doleva, pak zmizela prezidentova limuzína za tou obrovskou cedulí.

Když znovu vyjela, tisknul si prezident obě pěsti pod bradu. To znamenalo, že ho poprvé trefila kulka, ta, která vyšla z hlavně jako druhá. A najednou jsme se dostali k tomu teď už slavnému záběru 313, na kterém v podstatě vybuchne lebka prezidenta Kennedyho. Když se to stalo, my tři, dva protřelí agenti a jeden méně protřelý novinář, jsme všichni udělali: Jako bychom všichni současně dostali pěstí do břicha.

Tu nahrávku jsem viděl za svůj život už asi stokrát. Ten efekt kupodivu nikdy nezmizel. Tahle chvíle byla z celé mé novinářské kariéry asi ta nejdramatičtější. Jak jsem tu nahrávku zhlédnul, pomyslel jsem si: „Nic na světě mě nezastaví, časopis LIFE tu nahrávku musí získat.“ Zapruder neustále opakoval, že nechce, aby byla ta nahrávka zneužita.

Ujistil jsem ho, že časopis LIFE tu nahrávku nezneužije. Věděl jsem, jakou reputaci LIFE má. To ho zřejmě uklidnilo. Ostatní novináři se zatím na chodbě chovali hrozně.

Řvali, bouchali na dveře, Zapruder byl čím dál rozrušenější. Myslím, že mu to vyjednávání nebylo příjemné. Nakonec jsme se dostali k částce 50 000 dolarů a já mu přiznal, že cokoli nad to budu muset konzultovat s kanceláří v New Yorku. Podíval se na mě a řekl: „Tak to tak uděláme.“ Posadil jsem se k jeho psacímu stroji, napsal jsem smlouvu v rozsahu 9 řádků a odešel zadními dveřmi s nejznámějším domácím videem v amerických dějinách.

Vydání časopisu LIFE pro ten týden už bylo v tiskárně, když došlo k atentátu. Udělali jsme černobílé kopie, protože na barevné už nebyl čas. Z úcty ke Kennedyho truchlící rodině jsme nezveřejnili přímo záběr zásahu, snímek 313.

Časopis LIFE ho zveřejnil později, ale ne v prvním vydání hned po atentátu. V mnoha směrech je ironické, že tu nahrávku získal časopis LIFE, takže k prvnímu zveřejnění došlo ve formě nehybných fotografií. Často mluvím o vznešenosti fotografie, nehybného obrazu. Osobně nemám nejmenší pochybnost, že tato nahrávka by nikdy neměla stejný dopad, kdyby byla poprvé zveřejněna ve formě videa.

Zveřejnili jsme to ve formě fotografií, které se vypálily do amerického vědomí. Jako novinář se často musíte rozhodovat, kdy na něco budete hodně tlačit, někdy i bezcitně, a kdy od toho upustíte. Aba Zaprudera celý život pronásledovalo, že tu nahrávku pořídil.

V mnoha ohledech to platí i o mně. Dva dny po původně přislíbených 50 000 dolarech získal časopis LIFE veškerá práva za dalších 100 000 dolarů. V roce 1976 prodal časopis LIFE práva zpět rodině Zapruderových za 1 dolar. V roce 1999 byla nahrávka oceněna na 16 milionů dolarů. Překlad: jesterka www.videacesky.cz