Zajímavé exponáty v Louvru

Louvre je muzeem superlativů. Jde o největší, nejnavštěvovanější a bezpochyby nejslavnější muzeum. Většina z devíti milionů každoročních návštěvníků chce samozřejmě vidět především toto, tohle a... tohle. Ale v kilometrech zdejších muzejních galerií můžeme najít i několik velmi zajímavých exponátů a určitá díla skrývající podivuhodná tajemství. Pokud jste tedy připraveni prozkoumat Louvre z neobvyklého úhlu pohledu, pokračujte s námi.

Sbírky muzea Louvre čítají více než 460 000 uměleckých děl, z nichž je vystavováno asi 38 000. Jsou rozděleny do osmi sekcí pokrývajících několik období, technik a civilizací. Naše návštěva začne v oddělení památek starověkého Egypta. Tato sekce obsahuje jednu z nejproslulejších egyptologických sbírek na světě a jejím prvním kurátorem nebyl nikdo jiný než sám Champollion, který rozluštil hieroglyfy.

Nalezneme zde mnoho mistrovských děl, například slavného sedícího písaře, který udivuje realistickým zpracováním a jemnými rysy. Ale mezi nejvíce fascinující exponáty v tomto oddělení samozřejmě patří mumie. Konkrétně tato mumie, vystavená v sále 15. Jde o mumii neznámého muže, který žil asi před 2 300 lety, v éře posledních faraonů. Jeho tělo je zabaleno ve lněných obvazech a přikryto ozdobnými prvky, na kterých můžete vidět různé symboly a božstva.

Ale co na nás zapůsobí nejvíce je způsob, jakým je ovinutý jeho obličej. Obvazy tvoří velmi pečlivě vytvořený vzor a perfektně přiléhají k liniím lebky a krku. To mumii dodává velmi živoucí vzhled a člověk skoro očekává, že se probudí. Ale lidé nebyli jedinými tvory mumifikovanými na cestu do záhrobí. V sále 19 můžeme vidět několik zvířecích mumií, zejména kočičích. Jak určitě víte, kočky byly ve starověkém Egyptě uctívány, vlastně jako dnes. Byly považovány za vtělení Bastet, bohyně plodnosti a radosti a v hrobkách byly nalezeny tisíce kočičích mumií.

O mumiích v Louvru už jste možná věděli, ale víte i to, že se v muzeu nachází socha z Velikonočního ostrova? Abychom byli přesní, jedná se o hlavu sochy, která byla celkem vysoká asi pět metrů. Ano, sochy z Velikonočního ostrova mají i tělo. Tato monumentální hlava Moai byla objevena v roce 1935 v zálivu Anakena. Jako všechny sochy Moai byla i tato vytesána z vulkanické horniny.

Tyto ochranné sochy s charakteristickým profilem měly za účel držet stráž nad obyvateli ostrova. Proto byly často otočeny zády k moři. Dnes tato socha upírá svůj působivý pohled na návštěvníky v Pavillon des Sessions, který hostí sbírky Musée du quai Branly. V sekci orientálních památek můžeme vidět jednu mnohem menší sošku, což jí ale neubírá na záhadnosti. Tato bronzová soška představuje mezopotámského démona jménem Pazúzu z prvního tisíciletí před Kristem.

Jak napovídá nápis vyrytý na jeho zádech, Pazúzu je král démonů větru. Je ztělesňován jako hybridní stvoření se dvěma páry křídel, štířím ocasem, dravčími pařáty a obličejem, který je kombinací člověka, psa a kočky. Jde o dvojznačné božstvo, jehož význam mohl být jak negativní, tak pozitivní. Od 70. let je ale Pazúzu znám spíše pro svou temnou stránku. Právě tento démon nás totiž děsil ve filmu Vymítač ďábla, kde se jeho socha několikrát objevila.

Takže pokud ho půjdete do sálu 6 navštívit, držte se raději od vitríny trochu dále. V tomtéž sále, jen dvě vitríny od Pazúzu, se nachází další soška plná překvapení. Tato alabastrová postavička pravděpodobně představuje Ištar, nejvýznamnější mezopotámskou bohyni. Byla objevena v hrobce v roce 1862, ve vzpřímené poloze. Její význam úplně přesně neznáme, ale pravděpodobně sloužila k ochraně zesnulého. Kromě delikátního zpracování nás zaujmou další dva detaily.

Prvním jsou oči vykládané rubíny, které jí dodávají hypnotický pohled. Druhým jsou její paže, které jsou opatřeny kloubovým spojením. U moderních figurek by nás to nepřekvapilo, ale tahle je stará nejméně 2 000 let. Změňme teď období i kulturu. Nacházíme se ve Velké galerii Louvru, kde se nachází úžasná sbírka italských maleb. Zde visí všechny obrazy na stěnách, kromě jednoho. Proč?

Jde o jediný známý exemplář obrazu, který znázorňuje stejnou scénu na líci... i na rubu. Tato kuriozita uměleckých dějin představuje boj mezi Davidem a Goliášem a byla namalována kolem poloviny 16. století Danielem Da Volterrou. Umožňujíc vidět scénu ze dvou úhlů, tato malba měla za cíl dokázat, že malířství může soupeřit se sochařstvím, což bylo v té době předmětem diskuzí. Obraz je jedinečný i zvoleným podkladem, jímž je velká břidlicová deska o obsahu více než 2 m². Obraz byl nabídnut Ludvíku XIV.

v roce 1715 s podstavcem z pozlaceného dřeva, který umožňoval obrazem otáčet, aniž by se na něj sahalo. Klidně byste si mohli zahrát hru na hledání sedmi rozdílů, protože zde lze najít nepatrné odlišnosti v pozicích obou postav. Souboj Davida a Goliáše je rozhodně jedinečný, ale není to jediné dílo, které se dá obdivovat ze dvou úhlů. Například tato socha nacházející se v sále karyatid, v sekci řeckých památek. Zezadu vidíme nahou mladou ženu, smyslně ležící na matraci.

Ale když přejdete na druhou stranu, zjistíte, že to není tak úplně pravda. Tato podivuhodná socha představuje Hermafrodíta, syna posla bohů Herma a bohyně lásky Afrodity. Řecká mytologie říká, že Hermafrodítos odmítl přízeň nymfy Salmakis, která se do něj bláznivě zamilovala. V zoufalství požádala Dia, aby navždy spojil její tělo s Hermafrodítovým, a tak vznikla obojpohlavní bytost. Toto dílo dokládá zálibu helénistického umění v teatrálnosti.

Moment překvapení je zde perfektně zvládnutý. Dodejme, že matrace byla vytvořena až v 17. století sochařem Berninim, asi 1 500 let po vytvoření samotné sochy. V sále 57 sekce francouzských maleb nalezneme další dílo s překvapujícím tajemstvím. Obraz nazvaný V kuchyni, namalovaný Martinem Drollingem v roce 1815, zobrazuje scénu z běžného života, pokojnou a důvěrnou, stylem připomínající holandské malíře 17.

století. Není ale zvláštní ani svým tématem ani technikou, nýbrž velmi zvláštním materiálem, který byl pro malbu použit. Během francouzské revoluce došlo ke znesvěcení kostela Val-de-Grâce, ve kterém se nacházela nabalzamovaná srdce mnoha francouzských králů a královen. Jistý Louis-François Petit-Radel se těchto relikvií zmocnil a prodal je několika malířům. Určitě si pokládáte otázku, k čemu byla malířům mumifikovaná srdce?

Rozdrtili je, aby tak získali velmi cennou a vyhledávanou substanci té doby: prášek z mumií. Po smíchání s olejem tato zázračná ingredience zvýraznila barvy a dodala malbě lesk. Martin Drollin údajně koupil tucet srdcí, mezi nimi i srdce královny Marie Terezy, manželky Ludvíka XIV. a použil je pro své malby. Až budete procházet kolem této malby, vzpomeňte si na to, že pravděpodobně obsahuje částečky královské rodiny.

V sekci maleb v Louvru se nachází obrazy, a potom obrazy, které obsahují další obrazy. To je případ tohoto neuvěřitelného díla Giovanniho Panniniho, které obsahuje více než padesát obrazů. Tato malba, nazvaná Pohled na moderní Řím, byla vytvořena mezi lety 1754 a 1757. Zobrazuje síň plnou fiktivních obrazů, na kterých můžeme vidět několik částí Říma 18. století. Tento obraz byl objednán zároveň s dalším obrazem, visícím hned vedle, který zobrazuje pohled na starověký Řím.

Obě díla existují ve třech verzích, vystavených v několika světových muzeích. Tyhle v Louvru jsou ze všech největší, obsahují celkem stovku obrazů a tvoří skutečnou galerii uvnitř galerie. Tady naše prohlídka končí, ale Louvre skrývá mnohem více překvapení, která čekají, až je při své návštěvě objevíte. Chcete-li se dozvědět více, pusťte si video, které jsem natočil pro kanál muzea Louvre a které se zabývá nedoceněnými mistrovskými díly tohoto muzea.

Přeji vám mnoho úžasných objevů a na shledanou!