Memento mori

Jsme v obci Saint-Bonnet-le-Château
v departementu Loire, která leží
asi 100 kilometrů od Lyonu. Tato středověká vesnice
se nachází v nadmořské výšce 870 metrů a nabízí nádherný rozhled. Já jsem sem ale zavítal
kvůli neuvěřitelnému tajemství, které se ukrývá
pod tímto kolegiátním kostelem. Kostel v Saint-Bonnet-le-Château
se pyšní skvostnou nástěnnou malbou, která pochází z 15.

století, a pozoruhodnou sbírkou
starodávných rukopisů. Jeho nejpůsobivější poklad
se ale nachází v podzemí. Říká se mu hrobka mumií. Těla, která se v této hrobce nacházejí,
byla náhodně objevena v roce 1837. Striktně řečeno se nejedná o mumie, ale arsen a kamenec v půdě
je zachovaly ve velmi dobrém stavu. Hrobka z důvodu ochrany
není přístupná veřejnosti. Nám byla pro vstup udělena výjimka.

Pokud ale kostel v Saint-Bonnet
navštívíte, uvidíte mumie za sklem. Důvod jejich přítomnosti je záhadou. Dříve se mělo za to,
že se jedná o oběti černé smrti nebo panstvo zazděné zaživa
za kruté vlády barona z Les Adrets, který vesnici vyvraždil v roce 1562. Uhlíková metoda datování ale odhalila,
že těla pocházejí ze 17. století. Dodnes nevíme,
co jsou tito lidé zač, jak zemřeli, ani proč tu vlastně jsou.

Toto místo jsem vám chtěl ukázat nejen
kvůli jeho nevšední a neznámé povaze, ale také proto,
že vás skvěle uvede do tématu tohoto dílu. Překlad: qetu
www.videacesky.cz Na západě máme ke smrti poměrně
sterilní přístup. Od těl si držíme odstup a chráníme se
před přímým pohledem na nebožtíka, dokud ho předem
nepřipraví a nenalíčí. V jistých kulturách
ale převládá mnohem radikálnější přístup. Vezměte si například nebeský pohřeb.


Tento tibetský zvyk spočívá v tom, že se tělo vynese na horu,
aby se o něj postarali supi. Tato tradice může z našeho pohledu
vypadat neuctivě a krutě. Z buddhistické perspektivy
ale jde o smysluplný akt. Duše se reinkarnuje
a z těla zbude jen prázdná schránka. Nejlepším způsobem, jak s ní naložit, je podpořit další formu života,
v tomto případě supy. Dalším úžasným rituálem
je famadihana neboli obracení kostí. Madagaskarské kmeny,
které tento zvyk praktikují, vykopou své mrtvé, zabalí je do bílé látky
a pak s nimi tančí kolem hrobu.

Zesnulé po skončení slavností opět pohřbí
a celé to opakují za sedm let. Obřad má duši pomoct
přejít do posmrtného života, k čemuž podle malgašské víry může dojít,
až když se tělo zcela rozloží. Indonézští Torajové
v otázce družnosti zašli ještě dál. Při obřadu ma'nene,
který se koná každoročně v srpnu, rodiny Torajů exhumují těla, aby je omyly,
učesaly a oblékly do nových šatů. Mrtví jsou poté pronášeni vesnicí
jako v exotické verzi Živých mrtvých.

Torajové tak dávají najevo
svou náklonnost k zesnulým, kteří jsou stále
plnohodnotnými členy rodiny. Pohřební obřady
jsou důležitou součástí kultury Torajů a nesou s sebou
další pozoruhodné zvláštnosti. Rakve například mohou
viset na úbočí útesu. Tento působivý zvyk
je vlastní jihovýchodní Asii, ale můžeme ho najít i na Filipínách,
nebo na jihu Číny. Nejcharakterističtější hroby Torajů
jsou ale vytesány přímo do skály.

Na jejich balkoncích
stojí panenky znázorňující zesnulé. Říká se jim tau tau a jejich nesnadnou
úlohou je představovat mrtvé, hlídat jejich rakve a chránit živé. Torajové navíc unikátním zvykem
uctívají děti, které zemřely v raném věku. Vkládají je do kmene stromu.
Těla dětí splynou se stromem a jejich duše odvane vítr. Rituál, o kterém vám povím teď, může znít jako z italského hororu
ze 70.

let. Je ale skutečný. Členové kmene Anga na Papui-Nové Guineji
praktikují unikátní metodu mumifikace. Své mrtvé udí. Ano, jako šunku. Toto privilegium je vyhrazeno
těm nejudatnějším válečníkům. Jeho proces
je totiž zdlouhavý a složitý. Nejdříve je třeba dutým
bambusovým stonkem odsát tuk a zapečetit všechny tělní otvory.
Zesnulého pak udí na velkém ohni a pomažou rudou hlínou. Mumie kmenu Anga
se od tradičních mumií liší i tím, že vůbec nejsou ukládány do hrobů.

Místo toho sedí ve velkém
dřevěném koši na úbočí hory. Válečníci tak mohou i po smrti strážit
vesnici pod sebou a chránit její obyvatele. Proces je tak účinný, že některé mumie
jsou na stráži už přes 200 let. Co se týče mumií,
existuje tak nevšední a ohromující praktika, že v dějinách najdeme
pouhé dvě desítky případů. Sokušinbutsu jsou buddhističtí mniši,
kteří dobrovolně podstoupili mumifikaci, aby dosáhli osvícení.

Tuto praktiku
najdete pouze na severu Japonska a týká se výhradně
vyznavačů buddhismu Šingon. Aby se mniši stali sokušinbutsu,
začali dodržovat přísný režim. Několik let se živili hlavně semínky,
kůrou nebo borovicovým jehličím, aby tělo zbavili tuku. Pak se nechali
pohřbít zaživa do kamenné hrobky s bambusovou trubičkou,
aby mohli dýchat, a zvonkem, na který denně zvonili,
aby se vědělo, že jsou naživu. Když zvonek utichl,
hrobka byla zapečetěna a otevřena byla až o tři roky později,
aby se ověřilo, zda proces uspěl.

Většinou to skončilo neúspěchem
a hrobka byla nadobro uzavřena. V několika vzácných případech
ale u mnichů došlo k přirozené mumifikaci a byli vystavováni
a uctíváni jako buddhové. Mezi 12. a 20. stoletím
bylo napočítáno pouhých 24 sokušinbutsu. Dnes je můžeme vidět
v jistých chrámech v prefektuře Jamagata. Abychom tuto ponurou tématiku odlehčili,
zvu vás na menší procházku po hřbitově. Na některých skotských hřbitovech
můžeme na hrobech vidět zvláštní klece.

Jedna legenda praví, že tam jsou
ze strachu, že z rakví povstanou upíři. Skutečnost
je ale možná ještě děsivější. Britské školy medicíny v 18. století trpěly
nedostatkem těl pro hodiny anatomie a začaly najímat zloděje těl,
aby je zásobovali. Úřady před tím zavíraly oči,
protože cílem byl pokrok vědy. Se zvyšujícím se počtem škol se
z hanobení hrobů stal vzkvétající byznys. Lidé hledali řešení, jak své mrtvé chránit,
a v roce 1816 byl vynalezen první mortsafe, těžká železná klec
připevněná ke hrobu.

Byla odstraněna po několika týdnech,
když se tělo dostatečně rozložilo. Některé na hrobech zůstaly dodnes. Můžeme je vidět například
na hřbitově Greyfriars v Edinburghu. Na hřbitově Neptune Memorial Reef
na Floridě by taková ochrana byla zbytečná. Jedná se totiž
o jediný podvodní hřbitov na světě. Byl otevřen v roce 2007
a navržen umělcem Kimem Brandellem. Tato zaplavená nekropole
leží v hloubce 12 metrů. Najdeme v ní velkolepé
oblouky, sloupy nebo lvy, do nichž byl přimíchán
popel zesnulých.

Je to zároveň památník,
který mohou prozkoumat potápěči a jehož cílem je stát se
svatyní pro zesnulé i pro podmořský život. Memorial Reef
je se svou rozlohou šesti hektarů největším umělým útesem na světě. Hřbitov Evergreen
ve Vermontu je mnohem typičtější, ale pyšní se alespoň jedním překvapivým
hrobem. Hrobem Timothyho Clarka Smithe, lékaře, který zemřel v 19.

století
a který trpěl tafefobií, strachem z toho,
že bude pohřben zaživa. Aby se jeho noční můra nenaplnila, nechal si v hrobě udělat
dva metry od tváře průzor, aby ostatní mohli ověřit,
že je skutečně mrtvý. Nakonec byl bez problémů
pohřben v roce 1893. Dnes se můžeme průzorem stále ujistit,
že se Smith neprobudil. Kvůli orosenému a starému sklu
ale vidíme jen temnotu hrobu. Hrob Florence Irene Ford
na hřbitově Nachez v Mississippi skrývá podobný,
ale mnohem tragičtější příběh.

Florence byla dívenka,
která se bála blesků a která v roce 1871 ve věku deseti let
zemřela na žlutou zimnici. Její zarmoucená matka nechala do rakve
své dcery udělat průzor na úrovni hlavy. Nechala také vedle rakve
vybudovat malý prostor i se schody, aby svou dceru mohla
utěšit za bouřlivých nocí. Nad schody byl připevněn poklop, který matku chránil před deštěm
a který se dá dodnes otevřít.

Rakev Florence už ale k vidění není.
V 50. letech ji zakryla zeď, aby zvědavci
nerušili odpočinek holčičky. Oddanost její matky je ohromující.
Jistý Jonathan Reed ale zašel ještě dál. Když v roce 1893
zemřela jeho žena Mary, rozhodl se
s ní nastěhovat do hrobu. Reed se nastěhoval do hrobky,
ve které ležela rakev jeho ženy. Přinesl si s sebou
nábytek, kamna, obrazy, karty, a dokonce
i rodinného papouška.

Když se zvěst rozšířila,
začali se hrnout zvědavci. Odhaduje se, že od prvního roku
Jonathana navštívilo asi 7 000 lidí. Jonathan podle svědků nevěřil,
že jeho žena skutečně zemřela, a pravidelně s ní rozmlouval v přesvědčení,
že rozumí všemu, co říká. V květnu roku 1905 byl nalezen
na podlaze hrobky v bezvědomí a dodnes odpočívá
po boku své milované. Záhada, o které vám povím teď,
se také možná pojí s milostným příběhem. Na starém hřbitově v německém Freiburgu
můžeme vidět pozoruhodný hrob mladé ženy, které zemřela v roce 1867,
Caroline Christine Walter.

Když ve věku 17 let
zemřela na tuberkulózu, sestra jí nechala vytesat nádherný náhrobek,
na kterém spí s knihou v ruce. Její sestra si časem všimla,
že hrob někdo pravidelně zdobí květinami. Roky plynuly a na hrob stále přibývaly
květiny, aniž by se vědělo od koho. Podle jedné z teorií se do Caroline
bláznivě zamiloval jeden z učitelů, který po zbytek života držel smutek.
Záhada se ale prohlubuje. Caroline zemřela před více než 140 lety
a někdo její hrob nadále zdobí květinami.

Požádal tajemný návštěvník své potomky,
aby v jeho úsilí pokračovali? Záhada zůstává nevyřešena.
Ať už prší nebo sněží, hrob Caroline Christine Walter
každé ráno zdobí květina. V tématu smrti se těžko vyhneme tomu,
co po ní následuje. Thomas Lynn Bradford chtěl tuto otázku
v roce 1921 jednou provždy vyřešit. Tento náruživý okultista byl přesvědčen,
že existenci posmrtného života prokáže věda. Rozhodl se přispět
tím nejradikálnějším způsobem. Zavřel se ve svém bytě
v Detroitu a zapnul plyn.

Sebevražda ale byla
jen prvním krokem. Ještě bylo třeba se o své zážitky
ze záhrobí podělit se světem živých. Bradford se několik týdnů před sebevraždou
dohodl s jistou Ruth Doran, kterou si najal přes inzerát.
Pokud by posmrtný život existoval, udělal by vše pro to,
aby o něm Doran informoval. Několik dní po Bradfordově smrti
New York Times bohužel vyšly s titulkem „Mrtvý spiritista mlčí“. I když otázka posmrtného života
zůstává nezodpovězena, určitě po smrti můžete
prozkoumat nové kariérní možnosti.

Můžete například
pomáhat řešit případy FBI. Ano.
Stačí se přidat k farmě mrtvol. První farma mrtvol byla založena
doktorem Williamem Bassem v roce 1980 za účelem studia rozkladu těl. Jedná se o oplocený prostor
poblíž University of Tennessee, na kterém můžeme najít desítky těl v různém
stavu rozkladu a v různých situacích. Není to ideální místo na piknik.

Díky farmě mrtvol ale mimo jiné umíme
mnohem přesněji odhadnout čas smrti. Ve Spojených státech
dnes existuje pět podobných komplexů, které agenti FBI pravidelně navštěvují. Pokud máte rádi horský vzduch, můžete
se stát orientačním bodem na Everestu. Nejvyšší vrchol světa
je i jedním z nejnebezpečnějších. Při pokusu ho zdolat
zemřelo přes 200 lidí. Nedostatek kyslíku, chlad, pád...
Důvodů, proč zůstat, je mnoho, díky čemuž je dnes
Everest posetý těly.

Jedné části se dokonce kvůli pestrobarevným
kombinézám přezdívá Duhové údolí. Protože je nebezpečné
a nákladné těla přepravit, zůstávají na místě,
kde je dokonale zachovává horské klima. Některá tam jsou už desetiletí,
jako anglický horolezec George Mallory, který zmizel v roce 1924
a byl nalezen při expedici v roce 1999. Jiná se stala
orientačním bodem pro horolezce, jako Tsewang Paljor,
lépe známý pod přezdívkou Green Boots. Tento indický horozelec
se v roce 1997 ukryl v malé jeskyni.

Kvůli chladu
ji už ale nikdy neopustil. Když horolezci vidí
jeho ležící siluetu a slavné zelené boty, vědí, že k vrcholu nemají daleko. Pokud míříte ještě výš,
mohli byste zvážit putování vesmírem. Společnost Celestis od roku 1997
nabízí několik druhů vesmírného pohřbu. Váš popel může být za několik tisíc dolarů
vyslán na orbitu Země nebo Měsíce. Dobrodružnější z vás můžou
dokonce navěky putovat vesmírem. U poslední možnosti máte malou šanci,
že vás nalezne mimozemská civilizace, která by vás teoreticky
mohla dát zase dohromady.

Vesmírný pohřeb
si vysloužilo hned několik osob, jako tvůrce Star Treku
Gene Roddenberry nebo ikona americké
kontrakultury Timothy Leary. Nejpozoruhodnějším případem
je ale bezesporu Clyde Tombaugh. Popel tohoto astronauta byl
v roce 1997 vyslán směrem k Plutu na palubě sondy New Horizons.
Tato sonda dorazí do cíle v červenci 2015 a Clyde Tombaugh
se tak dostane na trpasličí planetu, kterou objevil v roce 1930,
tedy před 85 lety.

Ze všech osob, na které přišla řeč, a ze všech lidských bytostí v dějinách
je mezi těmi, kteří se dostali nejdál. Dnešní díl je u konce.
Díky, že jste se mnou překročili řeku Styx. Využiju příležitosti, abych oznámil, že 5. dubna budu
na konferenci Vulgarizators v Lyonu, 16. a 17. května
na Neocastu ve Štrasburku, 5.

až 7. června na Geek Faeries
a 27. a 28. června na Video City Paris. Je na čase vrátit se do světa živých.
Brzy na viděnou.