Ricky Gervais u Jonathana Rosse

Zrovna přiletěl z USA a zatím neměl čas zajít domů, ale já vím, co tam na něj čeká, hromada dopisů od zoufalého Stevena Merchanta a kostřička té kočky, co jsem mu dal. Ale kdepak, tloustne. Přivítejte prosím Rickyho Gervaise. Ricky Gervais, dámy a pánové. Pojďme si nejdřív něco vyjasnit, nepřestěhoval ses do Ameriky, že ne?

Nežiješ v USA? - Ne. - Četl jsem to totiž v novinách. Ne, mám tam dům, kde bydlím, když pracuju, ale... Miluju... hlavně New York, ale žiju v Anglii, žiju v Londýně. Musím říct, že jsem na tebe hrdý, protože většina lidí, kteří se chtějí prosadit v USA, o sebe začne dbát, víš, co myslím?

Začnou... Začnou chodit do posilovny, do solárka... ale ty ne. Pokud něco, tak vypadáš víc sešle. To vážně obdivuju. To víš, můžu si teď dovolit jíst u Gordona Ramsayho. Dobře. Pro co máš slabost? Protože očividně rád jíš. Stejně jako já. - Ano. - Takže co... - Ty se taky zrovna nekrotíš.

- Jo. Nosíš to líp než já, objem na správných místech. No vážně. Já ho viděl dvakrát. Vážně zážitek. Když jsem ho viděl, došlo mi, jak jsem na tom bledě. Jako další paže. - Nedávno jsem se ho málem sám lekl. - To věřím. Vyčníval nade mnou z vany. Myslel jsem si, že je ve vodě duch. - To vystřihneme. - Je průměrný, měřím 173 cm, průměr. - Určitě je hezký.

Pojďme dál... - "Vystřihneme to." Odkdy se v tomhle pořadu dbá na kvalitu obsahu? "Ta nuda co vidíme, to prostřihali? Co z toho proboha mohli vystříhat?!" Není tady ani nic k pití. Můžu dostat vodu? - Bohužel... - Ty ji máš! Výborně! Musel jsem si ji sám koupit, takže teď za ni budeš pěkně platit ty. Dej sem libru! A teď rozhovor. Ó, připomíná mi Oscara Wildea.

Viděl jsem tvůj první stand-up nazvaný Zvířata, mám pravdu? Pak jsi měl Politiku, Slávu... Chceš v budoucnu pokračovat podobně? Jedno velké zaštiťující téma a... Určitě, rád mám jedno velké téma, které pak vytrvale ignoruju. Příště to bude Věda. To tě opravdu zajímá? Zvířata mě zajímaly taky, ale v podstatě je to jen výmluva, abych se nějak dostal k výpadům, dává to strukturu a líbí se mi ten koncept komediálního výstupu jako studie na nějaké téma, i když je to jen výmluva, proč začít mluvit.

Jak to děláš? Taky bych rád dělal stand-upy. - Myslím, že by ti to šlo. - No jo, jenže když chci napsat vtip, tak vím, jak začít, třeba... Madonna se rozvádí, a pak... - Kde mám scenáristy? - Jo. Vím, jak začít, a jaká má být pointa, ale jak...

Já ze sebe nechrlím vtipy. Publikum by souhlasilo. Já si s publikem hraju, uvádím je v omyl a vyprávím jim příběhy... - Zavádějící příběhy? - Ano. Myslím, že když jdeš na stand-up, tak i kdyby to byly skvělé vtipy, pokud to bude jen jedna hláška za druhou, budeš se po 20 minutách dívat na hodinky. Musí to mít charakter a nějakou strukturu...

Jako u X Factoru, musíš se vydat na cestu. Přesně tak. A taky pomůže, když ti vyvraždili celou rodinu. Pořád se na tyhle pořady díváš? - Dívám. - Miluješ to, viď? Miluju. A dobře mi posloužily. Kancl je odvozený od jejich "dokumentárního" stylu. Já myslím přímo natáčení. Vím, že ses chodil dívat na Pop Idol. - Jo.

- Šel bys na X Factor? Ty těm lidem dost fandíš, viď? Po čase tě to dostane a pohltí tě to a pokud je tam opravdový "lidský příběh", tak u toho brečím, za což se nenávidím, ale dostává mě to a jakmile to skončí, tak na to zapomenu. Tyhle lidské příběhy jsou ale po čase otravné. - "Už zase mluví o svojí mrtvé matce!" - Já vím. Jí vím, že je to děsné, ale po chvíli ti připadá, že to využívají. Máš pravdu.

Celé to využívá lidi, ale je to hodně dobře udělané. Ty ses proslavil až v pozdním věku, Během let jsi musel vědět, že bys mohl dělat to, co děláš. A pak jsi začal vystupovat. Proč ne dřív? Co ti v tom bránilo? Nikdy jsem to nezkoušel. Měl jsem normální práci v kanceláři a pak... jsem začal vypomáhat v místním rádiu XFM, začal jsem tam pracovat a seznámil se tam se Stevenem Merchantem. Musel jsi přece... Vtipní lidé vědí, že jsou vtipní a když vidí komiky, tak si myslí, že by to zvládli taky a líp.

To je pravda. Vždycky jsem věděl, že jsem vtipný a říkal jsem si, že jednou možná, ale nevěřil jsem tomu... Proč? Chyběla ti odvaha nebo sis myslel, že by to nevyšlo? Jo, myslel jsem si, že se to nikdy nestane. Takové věci se nestávají. To se ti pak muselo ulevit. Nesnažil jsem se proslavit. A celou dobu, když se vysílala The 11 O'Clock Show, má talk show, dokonce i Kancl, tak mi nedocházelo, proč na mě lidi na ulici zírají.

- Zapomněl jsem a... - Zapomněls, jak divně vypadáš? Ano, zapomněl. Potom, co se Steven Merchant proslavil, řekl o tom: "Lidi si na mě vždycky ukazovali a smáli se." To zní krutě. Já vím. Teď alespoň ví, proč to dělají. Vyrůstal jsem obklopený vtipnými lidmi, takže je to... - Byls vtipný jako dítě?

- Byl jsem... - Jako chlapeček? Byl jsem vtipný jako chlapeček i jako holčička. To muselo být vtipné. Takže jsi to byl ty, kdo rozesmíval rodiče? Ne, u nás doma byli všichni vtipní a rádi se smáli. Když jsem vyrůstal, tak hned po zodpovědnosti a rodině byl smích tou nejdůležitější věcí. - Dost tradiční hodnoty. - Ano, a k tomu ten smích. Často jsme se váleli smíchy, byl to skoro souboj ve smíchu. Všichni moji bratři i sestra a jejich partneři, máma s tátou...

a všichni se do sebe naváželi. Tak to asi vypadalo. Můj bratr... můj bratr je jako já, ale desetkrát horší. Já si uvědumuju, co říkám. On ne. Vážně. Má malířskou a designovou firmu a jednou vezl svoje lidi do práce, měli zakázku v Institutu pro výzkum zbraní v Old Admiralty. Zastaví tam u brány a čekají na rutinní bezpečnostní kontrolu.

Přijde policajt s takovým tím zrcátkem na tyči a začne obcházet auto. A jak postupuje, spadne mu přilba a vypadne z ní 20 cigaret. Policajt se podívá na Boba a snaží se vtipkovat: "Určitě jste se vždycky divili, co máme pod přilbami." Bob na to: "Věděl jsem, že to není mozek." Proč to sakra řekl?! Protože prostě jel a neuvažoval, policajt hned: "A tady bude detailní prohlídka."

Bob šel dovnitř, dokončil směnu, kouřil a čekal na toho policajta venku. Srab nevyšel. Na mámině pohřbu... jsme to s Bobem celé organizovali. Bob měl na starosti jednání s farářem a já šel do pohřebního ústavu zamluvit květiny a další věci. To nebyla sranda. Šel jsem tam a snažil se... Moji rodiče měli "dobrou smrt", za což jsme byli vděční, ačkoliv je to pochopitelně smutná věc.

Přijde ke mně jedna paní celá ve smutečním... Jasně, je to pohřební ústav. Vtipkuju a ona nic... drsné publikum. Ptá se: "Tak co byste chtěli za nápis?" "Nevím." "No, byla to máma." "Ano." "Co napsat 'MÁMA'?" "Ano."

"A babička? Dáme 'BABIČKA'." "A jak se jmenovala?" "Eva." Odkývla to a já: "Je to levnější, když jde o krátké jméno?" Ona: "Ano, účtujeme za písmeno." A já na to: "Říkali jsme jí E." Ani nemrkla, ani nemrkla. Jen na mě zírala, dokud jsem neřekl: "Eva stačí." Mezitím můj bratr mluví s farářem a ten říká: "Povězte mi něco o mamince.

Jaké měla zájmy?" A můj bratr: "Byla horlivou rasistkou." Farář na to: "To říct nemůžu." A Bob: "Vážně?" "Opravdu ne." "Tak řekněte zahradničení." Úžasné, vážně úžasné.