Jordan Peterson – Odolávejte tragédiím
Jaký je rozdíl mezi tragédií a peklem? A jak z tragédie neudělat peklo? O tom bude dnešní klip s Jordanem Petersonem.
Přepis titulků
Tohle jsem se naučil během posledních pár let: Je docela evidentní, že život má svůj díl utrpení, to je jisté. Dokonce můžete natvrdo prohlásit, že život je z podstatné většiny utrpení. Jsou pro to dobré argumenty. Ale pak je tu protiargument: Co kdybyste se nesnažili zhoršovat věci víc, než je třeba? Jaké by to bylo pak? Mám podezření, že většina toho utrpení by zmizela.
Protože je to to zbytečné utrpení, které vás opravdu dostane na kolena. Někdo má třeba rakovinu. To je na nic. Ale nemůžete říct: "Kéž bychom bývali něco udělali jinak, pak by se to nestalo." Ale pokud vás někdo krutě mučí nebo to možná děláte vy, můžete si říct: "Je tohle vážně nutné?" Je to jen zbytečný přídavek k životním utrpením.
To je to, co lidi deprimuje. A tedy i ve vašem životě, pokud netrpíte kvůli něčemu, co jste si sami způsobili, ale jen kvůli něčemu nevyhnutelnému, možná byste to mohli zvládnout. Mohli byste to přežít. Vydržet. A možná z toho vyváznete bez nenapravitelného poničení. Ano, život je plný utrpení a možná postrádá smysl, to bychom mohli říct, pokud bychom byli hodně pesimističtí, ale stále tu však zůstává otázka: Pokud bychom se to vší silou nesnažili zhoršit, jak dobře bychom se mohli mít?
A odpovědí by mohlo být: Pořád by to byla tragédie, ale alespoň ne peklo. Věřím, že tomu tak je. Opravdu tomu věřím. To je ta nejpesimističtější pravda. To nejhorší, co se může stát, je, že by váš život byl tragický, ale ne peklo.
A to je o dost lepší než peklo. Můžu vám dát příklad: Vaše matka je na smrtelném loži – to je tragédie. Ale je tu ještě jeden scénář: Vaše matka je na smrtelném loži a vy se hádáte se svými pitomými sourozenci. To je ten rozdíl mezi tragédií a peklem.
V prvním případě byste to možná zvládli. Možná by vás to dokonce sblížilo s rodinou. Ten druhý případ nikdo nezvládne. Odejdete odtamtud znechuceni sami sebou a vším ostatním. A často se stává, že tragické okolnosti "probouzí draky". Protože jsou hodně stresující a lidé v sobě nosí nevyřešené věci. Nemají energii je potlačovat a všechna ta hořkost se provalí ven. Opravdu.
Je to sice tvrdá lekce, ale je dobrým ukazatelem, zda jste dobře srovnaní se sebou i s vašimi sourozenci. Když se shromáždíte kolem postele blízkého, který umírá, zvládnete to? Pokud je odpověď ne, dejte si život dohromady. Protože k tomu dojde. A vy byste měli být tím, kdo tam bude a zvládne to. A pak možná zjistíte, že to není jedna z těch věcí, co podkope vaši víru v samotný život.
Viděl jsem obě tyto situace... Opravdu ošklivé situace. Vražedně ošklivé situace. A jsou i opačné situace, kdy se rodinám děly strašné věci, ale oni táhli za jeden provaz, opravili tu loď a odpluli. A to se mi zdá mnohem lepší. Potom jste jako Noe, když přijde potopa. Vyvstává tedy otázka: Kdo jste?
Můžete říct, že jste tento plán. Tak se lidé nejčastěji identifikují. Možná, že nemají žádný plán, jsou v chaosu. Je to jako být v břiše nestvůry. Jsou nihilisté, nemají žádný plán, jsou chaosem. A to je dost strašná situace. Nebo si vytvoří nějaký plán a ztotožní se s ním. Je docela křehký a drží se ho vší silou.
Je to malý klacík, kterého se drží, zatímco plují v oceánu. Velmi silně se identifikují se svým plánem. To se stává, když jste ideolog. Velmi silně se identifikujete se svým plánem. Problém nastane, když se objeví nějaká překážka. Co uděláte? Svého plánu se nemůžete pustit, protože byste se utopili. Budete se ho držet silněji?
To není dobré, protože pak se nemůžete nic naučit. Pokud jste takoví, jste totalitář. Nic se nenaučíte. Skončíte v něčem tak podobném peklu, že nepoznáte rozdíl. A ještě s sebou nejspíš stáhnete všechny kolem. To už se stalo mnohokrát. To je příběh 20. století. Dělo se to pořád dokola. A děje se to v lidech, děje se to ve firmách, v městech, v krajích, děje se to ve státech a děje se to i v lidské psychice.
Všude naráz. Nemůžeme to svádět jen na jednu z těch vrstev. Když společnost upadá, upadá na všech úrovních. Není to tak, že na vrcholu jsou totalitáři a vespodu samí šťastní lidé. Tak to opravdu není, jde o totalitu na každé úrovni hierarchie. Včetně té psychologické. Takže nechcete být v chaosu, to je jasné, ale nechcete být ani tím, kdo se tak zoufale drží člunu, že se ho nemůže pustit, ani když ho někdo přijde zachránit.
Tím nechcete být. Takže pak si říkáte, co tedy jste, když nejste ani chaosem, ani plánem? Možná jste tím, kdo se postaví té překážce. A řekl bych, že to je přímá psychologická lekce, alespoň co se osobní transformace týče. Tohle vždy učíme lidi v psychoterapii. Ať jde o jakýkoli druh psychoterapie.
Vždy je učíme totéž. A sice to, že nejste tím plánem. Jste tím, kdo dokáže překonat překážky v plánu. A když si uvědomíte, že ta překážka není jen překážkou, ale příležitostí, může se vám změnit celý pohled na svět. Můžete si říct: "Mám tenhle plán a objevila se překážka." Je možné, že ta překážka vás může naučit něčemu, co vás dovede k místu, kde si vytvoříte ještě lepší plán. To je dobrý způsob, jak uvažovat.
Jste si vážně jistí, že jde o problém? Je to jediný způsob, jak se na to můžu dívat? Není to příležitost? Nesnažím se být naivně optimistický. Z některých věcí je těžké vytěžit to nejlepší. A smrt člena rodiny je pravděpodobně dobrý příklad. Ale i taková situace může být příležitostí. Příležitostí dospět. To je jisté. A můžete říct, že je docela hrozné snažit se těžit z něčí smrti.
Ale pokud vás opravdu milují, tak by to po vás chtěli. A také jim ze smrti uděláte daleko snesitelnější zážitek. Když budete nablízku a nápomocní a nebudete se krčit v koutě s pocitem, že se vám hroutí celý svět. A to je další věc. Chcete být užitečný člověk na pohřbu. Co říkáte na takový cíl? To je vážně dobrý cíl. V takových situacích zjistíte, jestli jste pohromadě. Protože v nich budete.
A možná, že chcete být člověkem, na jehož rameni budou ostatní plakat. To by byl dobrý cíl. Víte, nechci být naivně optimistický. Takže když vám říkám, abyste si uspořádali život, nečekejte procházku růžovou zahradou. To je omáčka pro blázínky. Ale být spolehlivým člověkem na pohřbu, to je opravdu něco. Na to můžete mířit, to můžete. Na to musíte být silní, protože to znamená, že dokážete ustát velkou ztrátu, aniž byste se zhroutili.
A to není jednoduché.
Protože je to to zbytečné utrpení, které vás opravdu dostane na kolena. Někdo má třeba rakovinu. To je na nic. Ale nemůžete říct: "Kéž bychom bývali něco udělali jinak, pak by se to nestalo." Ale pokud vás někdo krutě mučí nebo to možná děláte vy, můžete si říct: "Je tohle vážně nutné?" Je to jen zbytečný přídavek k životním utrpením.
To je to, co lidi deprimuje. A tedy i ve vašem životě, pokud netrpíte kvůli něčemu, co jste si sami způsobili, ale jen kvůli něčemu nevyhnutelnému, možná byste to mohli zvládnout. Mohli byste to přežít. Vydržet. A možná z toho vyváznete bez nenapravitelného poničení. Ano, život je plný utrpení a možná postrádá smysl, to bychom mohli říct, pokud bychom byli hodně pesimističtí, ale stále tu však zůstává otázka: Pokud bychom se to vší silou nesnažili zhoršit, jak dobře bychom se mohli mít?
A odpovědí by mohlo být: Pořád by to byla tragédie, ale alespoň ne peklo. Věřím, že tomu tak je. Opravdu tomu věřím. To je ta nejpesimističtější pravda. To nejhorší, co se může stát, je, že by váš život byl tragický, ale ne peklo.
A to je o dost lepší než peklo. Můžu vám dát příklad: Vaše matka je na smrtelném loži – to je tragédie. Ale je tu ještě jeden scénář: Vaše matka je na smrtelném loži a vy se hádáte se svými pitomými sourozenci. To je ten rozdíl mezi tragédií a peklem.
V prvním případě byste to možná zvládli. Možná by vás to dokonce sblížilo s rodinou. Ten druhý případ nikdo nezvládne. Odejdete odtamtud znechuceni sami sebou a vším ostatním. A často se stává, že tragické okolnosti "probouzí draky". Protože jsou hodně stresující a lidé v sobě nosí nevyřešené věci. Nemají energii je potlačovat a všechna ta hořkost se provalí ven. Opravdu.
Je to sice tvrdá lekce, ale je dobrým ukazatelem, zda jste dobře srovnaní se sebou i s vašimi sourozenci. Když se shromáždíte kolem postele blízkého, který umírá, zvládnete to? Pokud je odpověď ne, dejte si život dohromady. Protože k tomu dojde. A vy byste měli být tím, kdo tam bude a zvládne to. A pak možná zjistíte, že to není jedna z těch věcí, co podkope vaši víru v samotný život.
Viděl jsem obě tyto situace... Opravdu ošklivé situace. Vražedně ošklivé situace. A jsou i opačné situace, kdy se rodinám děly strašné věci, ale oni táhli za jeden provaz, opravili tu loď a odpluli. A to se mi zdá mnohem lepší. Potom jste jako Noe, když přijde potopa. Vyvstává tedy otázka: Kdo jste?
Můžete říct, že jste tento plán. Tak se lidé nejčastěji identifikují. Možná, že nemají žádný plán, jsou v chaosu. Je to jako být v břiše nestvůry. Jsou nihilisté, nemají žádný plán, jsou chaosem. A to je dost strašná situace. Nebo si vytvoří nějaký plán a ztotožní se s ním. Je docela křehký a drží se ho vší silou.
Je to malý klacík, kterého se drží, zatímco plují v oceánu. Velmi silně se identifikují se svým plánem. To se stává, když jste ideolog. Velmi silně se identifikujete se svým plánem. Problém nastane, když se objeví nějaká překážka. Co uděláte? Svého plánu se nemůžete pustit, protože byste se utopili. Budete se ho držet silněji?
To není dobré, protože pak se nemůžete nic naučit. Pokud jste takoví, jste totalitář. Nic se nenaučíte. Skončíte v něčem tak podobném peklu, že nepoznáte rozdíl. A ještě s sebou nejspíš stáhnete všechny kolem. To už se stalo mnohokrát. To je příběh 20. století. Dělo se to pořád dokola. A děje se to v lidech, děje se to ve firmách, v městech, v krajích, děje se to ve státech a děje se to i v lidské psychice.
Všude naráz. Nemůžeme to svádět jen na jednu z těch vrstev. Když společnost upadá, upadá na všech úrovních. Není to tak, že na vrcholu jsou totalitáři a vespodu samí šťastní lidé. Tak to opravdu není, jde o totalitu na každé úrovni hierarchie. Včetně té psychologické. Takže nechcete být v chaosu, to je jasné, ale nechcete být ani tím, kdo se tak zoufale drží člunu, že se ho nemůže pustit, ani když ho někdo přijde zachránit.
Tím nechcete být. Takže pak si říkáte, co tedy jste, když nejste ani chaosem, ani plánem? Možná jste tím, kdo se postaví té překážce. A řekl bych, že to je přímá psychologická lekce, alespoň co se osobní transformace týče. Tohle vždy učíme lidi v psychoterapii. Ať jde o jakýkoli druh psychoterapie.
Vždy je učíme totéž. A sice to, že nejste tím plánem. Jste tím, kdo dokáže překonat překážky v plánu. A když si uvědomíte, že ta překážka není jen překážkou, ale příležitostí, může se vám změnit celý pohled na svět. Můžete si říct: "Mám tenhle plán a objevila se překážka." Je možné, že ta překážka vás může naučit něčemu, co vás dovede k místu, kde si vytvoříte ještě lepší plán. To je dobrý způsob, jak uvažovat.
Jste si vážně jistí, že jde o problém? Je to jediný způsob, jak se na to můžu dívat? Není to příležitost? Nesnažím se být naivně optimistický. Z některých věcí je těžké vytěžit to nejlepší. A smrt člena rodiny je pravděpodobně dobrý příklad. Ale i taková situace může být příležitostí. Příležitostí dospět. To je jisté. A můžete říct, že je docela hrozné snažit se těžit z něčí smrti.
Ale pokud vás opravdu milují, tak by to po vás chtěli. A také jim ze smrti uděláte daleko snesitelnější zážitek. Když budete nablízku a nápomocní a nebudete se krčit v koutě s pocitem, že se vám hroutí celý svět. A to je další věc. Chcete být užitečný člověk na pohřbu. Co říkáte na takový cíl? To je vážně dobrý cíl. V takových situacích zjistíte, jestli jste pohromadě. Protože v nich budete.
A možná, že chcete být člověkem, na jehož rameni budou ostatní plakat. To by byl dobrý cíl. Víte, nechci být naivně optimistický. Takže když vám říkám, abyste si uspořádali život, nečekejte procházku růžovou zahradou. To je omáčka pro blázínky. Ale být spolehlivým člověkem na pohřbu, to je opravdu něco. Na to můžete mířit, to můžete. Na to musíte být silní, protože to znamená, že dokážete ustát velkou ztrátu, aniž byste se zhroutili.
A to není jednoduché.
Komentáře (0)