Policejní razieLast Week Tonight

Jdeme dál. Dnešní hlavní příběh se týká policie, oblíbeného televizního tématu od Poldů z Hill Street přes Zákon a pořádek až po tohle. Myslíte, že má policie příliš velkou moc? Využívá podle vás nepřiměřené síly? Povězte nám, byl někdy v ohrožení váš život? Povězte nám, máte vůbec pocit viny? Jste součástí organizovaných protestů?

Jednáte na pěst vlastní? Že má tento případ rasový podtext, je podle vás pravdivé tvrzení? Nejspíš právě křičíte CO? hlasitěji a hlasitěji. Nechte mě to vysvětlit. To je scéna z Cop Rock, skutečného policejního seriálového muzikálu stanice ABC z roku 1990, který měl celých 11 epizod. Představte si to tak, jako by se Ladíme! srazilo s The Wire a nikdo by nepřežil. Rád bych řekl, že tohle byla nejlepší nejhorší věc, co jsem viděl v TV, ale viděl jsem z Cop Rocku víc.

Je tam vedlejší zápletka o prodávání dětí. A jestli prodavač dětí zpívá? Jo! Jsem obchodník s dětmi. Škvrňata, to jsme my. Zajistím vám plný servis a zůstane to mezi námi. Dejte obchodníkovi s dětmi jen týden nebo dva. Seženu pro vás caparta. Ta písnička trvá tři minuty a nic jiného se tam nestane.

Ten pár tam jen stojí, zatímco jim muž oznamuje, že obchoduje s dětmi, celé tři minuty. Ten seriál běžel v televizi, v Americe. A i když už v televizi dlouho řešíme, jestli mají policejní zásahy, omlouvám se, rasový podtext, moc jsme se v samotném řešení problému neposunuli. Jak už jsme v této show řešili, minulost i přítomnost policejních zásahů v USA se pojí s rasismem.

A dnes se chceme zaměřit na jednu konkrétní oblast: policejní razie. To je postup, který loni vzbudil pozornost těsně po případu Breonny Taylor. Byla zabita poté, co policisté během noci rozrazili dveře jejího domova a vypálili 32 nábojů. O rok později nikdo z policistů nebyl obžalován v souvislosti s její smrtí. A pokud není ničí vina, že nevinná žena byla zabita uprostřed noci ve svém vlastním domě, možná je s raziemi něco špatně.

Dat o nich máme docela málo, takže je těžké určit, kolik jich v USA probíhá, ale odhadují se desítky tisíc ročně. A může je vykonat skoro kdokoliv z pořádkových složek: federální agenti, týmy SWAT v rámci policejních oddělení, detektivové i strážníci. I když byly původně zamýšleny pro případy, kde šlo o život, útočníky se zbraněmi nebo situace s rukojmími, jeden průzkum zjistil, že jen 7 % nasazení jednotek SWAT těmto kritériím odpovídalo, zatímco ve více než 60 % případů šlo o hledání drog.

A ten posun byl výsledkem záměrných změn ve strategii. Razie byly poháněny válkou proti drogám a ta taktika se tak zpopularizovala, že Geraldo Rivera natočil pořad, kde razie ukazoval v reálném čase. Tohle je skutečnost, první ze série razií, které vám dnes večer ukážeme. Při této členové policejního oddělení San Diega zasahují v tzv. kokainovém domě, kde dealeři prodávají kokain lidem v této oblasti. Během posledních šesti měsíců jsme natáčeli policisty, kteří musí vniknout, vtrhnout do kokainových domů naší země a probít se do feťáckých doupat.

A v přestrojení jsme konfrontovali dealery, kteří na tom vydělávají. Ty jo, zdá se, že se tam všichni dobře baví, od strážníků, kteří utíkají, jako by ve Walmartu měli zlevněnou trávu, až ke Geraldovu směšnému převleku: vypadá jako panák z Pringles ucházející se o roli v Miami Vice. I když je to pořád lepší než jeho aktuální podoba, která odpovídá na otázku, co kdyby se všichni Jokerové spojili v jednoho?

A razie můžou mít očividně hrozné důsledky. Šetření Timesů odhalilo, že v letech 2010–2016 při nich bylo zabito aspoň 81 civilistů. A ty postupy jen zřídka odpovídají údajným zločinům, na které míří. V Louisvillu, kde žila Breonna Taylor, se rok a půl před razií, ve které byla zabita, stalo toto. Policejní osobní kamera ukazuje, jak louisvillská jednotka SWAT vniká do domu na West Chestnut Street.

Pospěš si, no tak, dej ruce vzhůru. Pár a tři děti, kterým bylo pod 16 let, tvrdí, že byli ohrožováni střelnou zbraní 26. října 2018 ráno. Sedmnáct strážníků SWAT vtrhlo dovnitř, protože detektiv odtamtud cítil marihuanu. Cítil marihuanu. No tak. Pokud jen cítíte marihuanu, nepřijdete s nabitými puškami jako v Call of Duty.

Přijdete s Osadníky z Katanu a sušenkami ze Subwaye za 50 dolarů. Nebuďte tak zatraceně škrobený! Jde o to, že absurdně neúměrné a nebezpečné zásahy jsou v případě policejních razií naprosto běžné. Tak si o nich dnes povězme. Proč jsou u policie tak oblíbené, proč by neměly a co s tím máme dělat. A začneme tím, co už asi víte. Tedy že ne všem ve stejné míře hrozí, že na ně přijde razie.

Když CBS 2 v Chicagu vyšetřovala historii povolení k domovním prohlídkám, zjistili, že některé čtvrti jsou tím zasažené mnohem víc než jiné. Pro Englewood bylo vydáno 872 povolení k prohlídce. V hlavní pětce jsou i čtvrti Austin s 668, North Lawndale s 455, Garfield Park s 442 a Humboldt Park s 376. Sčítání lidu ukázalo, že jde z 90 % o černošské a latinskoamerické čtvrti. Jen malá část se odehrává v bělošských čtvrtích a k žádným nedošlo v Edison Park, Printers Row, Wrigleyville, Museum Campus a Magnificent Mile.

Jo, to je asi tak na hlavu, jak jste čekali. I když jste nemuseli říkat, že jde o převážně bělošské čtvrti, protože Edison Park Museum Campus a Magnificent Mile patří mezi ty nejbělejší názvy, jaké jsem kdy slyšel. Společně s Alabaster Prim, SPF-50-Ville a Vermontem. A ten rasový nepoměr se objevuje znovu a znovu. V Louisvillu se zjistilo, že domovní prohlídky neúměrně míří proti černochům, a roční studie povolení k prohlídkám ve Washingtonu zjistila, že byly vykonávány takřka výlučně mezi černochy.

A policie má stále silnější prostředky, jak tyto prohlídky může vykonávat. Policejní oddělení jsou militarizovaná poté, co zakoupila nebo obdržela vojenské vybavení. A někteří se ani nesnaží skrýt, jak rádi ho používají. Jen si poslechněte tohoto policistu, jak své hračky ukazuje v přímém přenosu pro děti.

Říkáme mu velký zlý vlk. Protože se správnou silou můžu tímhle beranidlem vepředu prorazit cihlovou zeď. A dostanu se k vám domů, pokud musím. Ne k vám domů, protože vy jste hodné děti. Děláme to jen těm zlobivým. Jen těm zlobivým? Tak to jsem klidný. Proč bychom se báli, že zrovna vy určíte, kdo je hodný a kdo zlobivý? Jste jen milý upovídaný pán, co evidentně v příběhu o třech prasátkách fandí vlkovi. Jen kdyby měl vlk vojenské vybavení, říkáte svým dětem, když leží v postýlkách.

Naštěstí váš všemohoucí otec tímto limitován není. Spěte sladce, hodné děti. Můžeme se ptát, jestli policisté skutečně takové vybavení potřebují, ale také na to, jaké poselství si odnáší ze cvičení, která podstupují. Podívejte se na jedno konkrétní extrémní cvičení členů jednotek SWAT. Vůdce sekty si uvědomí, že na něj jdou s obrněným vozidlem. Řekne si: Fajn, zmáčkněme spoušť. Je vyslán granát a vraždění začíná.

- Panebože. - Je to masová sebevražda, ale ve skutečnosti vražda a sebevražda. Žádný ze scénářů, které jsme viděli, nenabízel prostor pro nenásilná řešení. A tady vzadu vůdci sekty v podstatě systematicky vraždí miminka. Ruce vzhůru, ruce vzhůru! Když je počet hodin strávených na střelnici větší než počet hodin, kdy se učíte řešit konflikty, v poměru 10 nebo 15 ku 1, spíše použijete taktiku, na kterou jste lépe vycvičeni. Ne asi.

Hele, neříkám, že by neměli být připravení na vůdce sekty vraždící mimina. Ale ke kolika případům, kdy vůdce sekty vraždí mimina, budou ročně přivoláni? A vím, na co myslíte: Ale Johne, pokud tu sekta vyvraždí mimina, jak je všechna nahradíme? Nebojte, znám někoho, kdo nám může pomoct. Jsem obchodník s dětmi. Škvrňata, to jsme my. Vážně, trvá to tři minuty, je to fakt divný. Netvrdím, že se na to musíte podívat, ale musíte vědět, že to existuje. Je nebezpečné policii militarizovat a cvičit policisty, jako by byli v akčním filmu, protože by se pak tak mohli chovat.

Tady je razie v Little Rock. Policie vyrazí dveře bytu, který patří muži jménem Roderick Talley, protože se mylně domnívali, že prodává kokain. Ale když žádný nenašli, uvědomili si, že má bezpečnostní kameru, a požádali ho, když byl stále připoutaný k židli, jestli můžou nahrávku zhlédnout, aby se podívali, jak to vypadalo.

- To je skvělý. Natočím si to. - Pusť to znovu. - Za tohle ta práce stála. - Ještě jednou? Nesmějeme se ti. No jo, neboj, nesmějeme se ti, jen si plácáme, jak hustě to vypadalo, když jsme ti vyrazili dveře. Ale ty to chápeš. Byls u toho. Dík, že to bereš sportovně, i když máme zbraně, takže vlastně musíš. Tahle práce je boží. A policie může tvrdit, že nepoužívají jenom palné zbraně, ale i zbraně bez smrtících účinků.

Ale přesto můžou vznikat problémy. Třeba takové zábleskové granáty. Teoreticky mají jen omračovat a dezorientovat. Ale můžou vygenerovat teploty nad 2 000 stupňů. Takže byste doufali, že s nimi strážníci budou opatrní. Určitě opatrnější než tady. Uslyšeli jsme hlasitý rámus, který rozrazil dveře. Potom zábleskový granát dopadl do postýlky dvouletého dítěte. Na této fotografii můžete vidět, jak moc byla poškozená.

A prosila jsem strážníka, ať mi dá syna. Nechte mě ho držet, bojí se, potřebuje mě. Policista mi řekl: „Zmlkni a posaď se.“ Policie hledala drogy, ale žádné nenašla. Jo, policie hodila zábleskový granát do dětské postýlky. Hele, nejsem policista, nestudoval jsem všechny směrnice, nemám doktorát v granátologii, ale jako úplný laik si myslím, že policie neměla házet zasranej granát do zasraný postýlky. A pokud policie nemá možnost zjistit, jestli hází granát do postýlky, možná by granáty neměla mít.

Tady je pravidlo platící pro podkovy i ruční granáty: pokud je hodíte do postýlky, i když jen jednou, co se stane? Už si s nimi nebudete hrát! Díkybohu tohle miminko přežilo. Ale je s podivem, že si policie neuvědomila, že jsou uvnitř děti. Ta rodina na té adrese žila dva měsíce a na příjezdové cestě stál minivan se čtyřmi sedačkami.

A když konečně našli muže, po kterém pátrali, v jiném domě, pokojně se vzdal, když strážníci zaťukali. Takže ve zpětném pohledu nemuselo být nutné házet granát do postýlky. A zase – hledali drogy. A zase – nenašli, co hledali. Tohle se děje pořád. A je znepokojivé, že není tak těžké získat povolení k tomu, abyste někomu vyrazili dveře. Soudci musí povolení k prohlídce schválit a ideálně by to měli kontrolovat.

Ale v praxi moc podrobně policejní odůvodnění nezkoumají. V Utahu jeden průzkum více než 10 000 elektronicky zaslaných povolení odhalil, že polovina těchto povolení byla schválena do tří minut. A stovky byly schváleny do 30 vteřin. To je absurdní. I případy Chrissy's Court trvají déle, a to byl pořad na Quibi, platformě, kterou jsme si všichni vyblouznili. A laťka toho, co musíte udělat, abyste dostali povolení, je dost nízko. Potřebujete jen pravděpodobný důvod nebo důvodné podezření, že na místě naleznete důkazy zločinu.

A to podezření může vzniknout všelijak: ať už jde o zápach marihuany, nebo slovo tajného informátora, který může udávat pro peníze nebo shovívavost. A ukazuje se, že spousta z těchto udání jsou naprosté kraviny. Aby obdrželi povolení k prohlídce bytu Rodericka Talleyho, policie řekla soudci, že informátor od něj koupil kokain a že předávku viděli.

Ale naštěstí měl Talley u vstupních dveří kameru, která ukazuje informátora, jak přijde ke dveřím, sám, stojí tam a pak jde pryč. Běžně kamerám u vstupních dveří nefandím, protože jen natáčí, jak se před každou party pět minut hecuju. Ale jsem fakt rád, že tady kamera byla. A policie byla přistižena, že si informátory vymýšlí, udává zavádějící informace v žádosti o povolení a nedokáže si ani zkontrolovat, jestli je jejich podezřelý vůbec v domě, ve kterém zasahuje, nebo někde jinde, kde by o jeho přítomnosti měla vědět.

Jolanda Blassingame říká, že bylo naprosto děsivé, když chicagská policie údajně rozrazila její dveře v North Lawndale a zbraněmi mířila na její děti v případu, kterému se říká kolosální policejní bota. Neobtěžovali se provést to nejjednodušší, nejběžnější ověření. Cíl prohlídky, pan Bell, si v tu dobu odpykával 20letý trest odnětí svobody za odsouzení za vraždu 300 kilometrů daleko v Hillově nápravném zařízení v Galesburgu v Illinoisu.

No, to je docela trapas. Asi jako když obrátíte dům vzhůru nohama, když hledáte klíče, a nato zjistíte, že jste je měli v kapse. Jenom v tomto případě jsou klíče člověk, dům není váš a vaše kapsa je vězení se střední ostrahou s jiným PSČ. Se špatnou policejní prací na jedné straně a minimálním soudním dohledem na druhé je až moc jednoduché dostat povolení k prohlídce.

A když už ho policie má, není moc omezená tím, co může dělat. Skoro všechna povolení dávají strážníkům právo rozrazit dveře k provedení prohlídky. A vím, že se teď hodně mluví zvláště o raziích „bez zaklepání“, ale je nutno říct, že hranice mezi „se zaklepáním“ a „bez“ je velmi tenká, a to kvůli rozsudkům, jako je tento. Nejvyšší soud USA dnes rozhodl, že policie nemusí čekat víc než 20 vteřin, než vrazí do domu člověka podezřelého z držení drog.

Jednomyslné rozhodnutí usoudilo, že delší doba dává podezřelým čas spláchnout důkazy. Jo, to rozhodnutí bylo, že dát vám 20 vteřin na otevření dveří, je rozumné, protože jinak byste mohli důkazy spláchnout. Pak se nabízí otázka, proč do prdele děláme razie u lidí, jejichž množství důkazů může být spláchnuto během 20 vteřin? Dokud někdo není obviněn z obchodování se šmouly nebo z krádeže nejcennější zlaté rybičky, možná bychom to měli dělat jinak.

A policie vám často nedá ani těch 20 vteřin. Protože roku 2006 Nejvyšší soud rozhodl, že i když poruší pravidlo, že mají zaklepat, ohlásit se a počkat, obžaloba může i tak použít důkazy zadržené během takové prohlídky. Takže když vám rovnou vyrazí dveře, nemá to často smysluplné důsledky. A taková rozhodnutí znamenají, že rozdíl mezi razií „bez zaklepání“ a „se zaklepáním a ohlášením“ prakticky neexistuje. Jak řekl soudce v Georgii, buď se rozrazí dveře a lidé zakřičí „tady šerif“, nebo lidé zakřičí „tady šerif“ a rozrazí dveře.

A to je v zásadě to samé. To je jako srovnávat Bryce Dallas Howard a Jessicu Chastain. Jsou odlišné? Formálně? Jistě, ale ne tak, aby to cokoliv znamenalo. Pokud je ale potřebujete rozeznat, Bryce Dallas Howard je ta, co vypadá trochu víc jak Jessica Chastain. A navrch toho všeho dělá policie případ za případem v provedení razií chyby, které se pohybují na škále od strašlivých až po dětinsky hloupé. Třeba tady pátrají po dealerovi, ale místo toho zasáhli v domě jeho souseda, Onreeho Norrise, 78letého kardiaka, který naštěstí přežil, i když policie dělala jednu chybu za druhou.

Jak mohli policisté zakročit v domě jiné barvy, samostatnou příjezdovou cestou, vlastní schránkou a jinou adresou? - Co se děje? - Přejel jsem to. - Do p*dele. - Do p*dele, pos*ali jsme to. Přejeli jsme to.

Nejdřív se taktický tým ztratil poté, co následoval pokyny z mobilní GPS. - Odbočte vpravo na… - Poté, co se dostali na správnou adresu… …byli okamžitě zmatení. Kde je ten dům? Kde je ten zas*anej dům? Prošli kolem cílového domu, aniž by ho prověřili, a mezi stromy zamířili k dalšímu domu na ulici. I poté si nebyli jistí. Je to tenhle dům?

Tenhle dům? Neustále těkali mezi oběma domy, ale už bylo pozdě. Zásahová jednotka si už razila cestu do Onreeova domu. Do prdele už. Je ponižující sledovat vycvičenou taktickou jednotku, vybavenou vojenskou výzbrojí, vyvedenou z míry záhadou více než jednoho domu. A možná si říkáte: No tak, to je výjimka. Ale pravdou je, že takovéto chyby se dějí pořád.

Pro tuto rodinu bylo totální noční můrou, když policie vpadla do jejich domu, přičemž měla špatnou adresu. Tohle je ten špatný byt a tam vstoupila jednotka SWAT. Sean a jeho žena, zaměstnaní na plný úvazek, žijí zde. Lidé, po kterých policie pátrala, bydlí tady. Úřad pro potírání drog se omlouvá za vtržení do domova Renckových s týmem SWAT okresu Bradley, když později zjistili, že šlo o špatný dům.

Takové chyby se nedělají. K čertu, mohli se podívat na schránku. Jo, přesně tak. A že si policie splete adresu, je naprosto nepřípustné, když hrozí takové nebezpečí. I Jedlé pugéty zvládají doručovat na správnou adresu. A ten podnik je ryzí chaotické zlo. Šťastné výročí! Pochutnejte si prosím na tomto ukřižovaném melounu bez chuti. Kupodivu podobné případy často nemají důsledky. Strážníci jsou jen zřídka obviněni a ještě méně často odsouzeni.

Zpackané razie se ani neprošetřují, pokud někdo není usmrcen, nezapojí se média nebo se nepodá žaloba. A i když dojde na soud, policisté nemají občanskoprávní odpovědnost kvůli kvalifikované imunitě. A policejní oddělení nejsou odpovědná ani za opravu rozbitých vstupních dveří nebo náhradu dalších škod majitelům, i když zasahovala na špatné adrese, což je prostě absurdní.

Hele, tohle je očividně neskutečně nebezpečné. A nejenom pro ty, v jejichž domě se zasahuje, ale i pro policisty. Ten průzkum, který zjistil, že při raziích bylo zabito 81 civilistů, odhalil, že rovněž zemřelo 13 policistů. To by nemělo být tak překvapivé. Razie mají ze své podstaty dezorientovat a lidé, kteří jsou uprostřed noci vzbuzeni hlukem ozbrojené invaze, musí v mžiku učinit rozhodnutí, jestli se mají bránit.

To může pochopit každý. V Georgii měl republikánský státní senátor potíže, když řekl, že kdyby u něj policie provedla razii „bez zaklepání“, zastřelil by je. A když se ho na to dál ptali, nevycouval. Když někdo rozrazí mé dveře bez ohlášení, setkají se s odporem, to vám garantuju. Ale pokud to jsou bezpečnostní složky, jsou… Jak to mám vědět ve tři hodiny ráno? Objeví se v černých oblecích, můžou tvrdit, že jsou policie, třeba nejsou.

Míří na mě zbraní. Co uděláte, Dale? No jo, Dale, co uděláš? Hele, vím, že ten chlap vypadá trochu jako agresivní kokot, ale v této zemi je spousta agresivních kokotů a spousta z nich má zbraně. I když je pro bílého státního senátora snadné fantazírovat o sobě nebo Dalovi, jak hypoteticky se zbraní vzdorují razii, ti, kteří se s razií doopravdy potkají, za takové činy čelí skutečným důsledkům. Pokud ne smrti, tak závažným obviněním.

Pár hodin po smrti Breonny Taylor byl její přítel Kenneth Walker, který si spletl policisty s vetřelci, obviněn z pokusu o vraždu, protože během razie údajně postřelil policistu do nohy. Obvinění byla stažena, ale šlo o celonárodně známý případ a měl dobrého právníka. Zato 18letý Tyler Harrell dostal trest odnětí svobody na 13,5 let, protože zranil policistu během překvapivé drogové razie, i když porota nenašla důkazy, že věděl, že střílí na policisty.

Policejní razie ničí životy. A i když se nikdo fyzicky nezraní, neznamená to, že to nezanechalo újmu. Napadení vašeho domova je traumatizující zkušenost, která je často zhoršována tím, jak je zacházeno se subjekty razie. Třeba Anjanette Young, sociální pracovnice z Chicaga, razii zažila a bojovala za to, aby záznamy z osobních kamer byly zveřejněny, i když je nesmírně těžké se na ně dívat.

Vidíte, jak běží k bytovce… …s beranidlem v rukou. Bylo opravdu traumatizující slyšet, jak ta věc naráží do dveří. - Běž, běž, běž. - Příkaz k domovní prohlídce. A seběhlo se to tak rychle, že jsem neměla čas se obléct. Jste na špatném místě. A měla pravdu.

Byli na špatné adrese. Zjistili jsme, že věřili informátorovi, který jim dal adresu Anjanette Young. Informátor tvrdil, že 23letý muž, známý zločinec, měl uvnitř zbraň a munici. Nevím, kdo to je. Žiju tu čtyři roky a nikdo další tu nebydlí. Dobře, nemusíte křičet. Nemusím křičet? Tohle je zas*anej výsměch! Jo, je. Bez hloubkové prověrky vtrhli do jejího bytu a spoutali ji úplně nahou, než přes ni přehodili deku, zatímco byla stále spoutaná.

A pak jí řekli: Nemusíte křičet. Křik není to drastické opatření, které zde proběhlo. Lidé křičí z mnoha různých důvodů: protože chtějí buráky, protože se nechtějí zvedat nebo protože jim to poručila písnička. Když jste spoutáni nazí ve vlastním bytě, protože policie zpackala domovní prohlídku, křik by měl patřit mezi vaše práva typu Miranda. A když se k lidem chováte takhle, je zřejmé, že nemáte zájem o budování vztahu s komunitou, které máte sloužit.

Místo toho ta komunita musí žít s vědomím, že nikde není zcela bezpečno před hrozbou policejního násilí. To je poselství, které je lidem dobře známo už od raného věku. Takže co s tím můžeme dělat? Já se domnívám, že drobné změny tu nestačí. Jistě, bylo by lepší, kdyby získat povolení k prohlídce bylo těžší a kdyby byli policisté povinni ověřovat informace od informátorů a kdybychom nedávali vojenské vybavení těm, co ho hází do zasraný postýlky.

Ale to prostě ani trochu nestačí. A i reformy, které se zdají rozsáhlé, můžou být omezené. Po smrti Breonny Taylor byly prohlídky „bez zaklepání“ zakázány mimo jiné v Louisvillu a Virginii, což zprvu zní skvěle, ale jak už jste dnes viděli, rozdíl mezi prohlídkou „bez“ a „se zaklepáním“ prakticky neexistuje. A domnívám se, že máme jedno velké řešení přímo pod nosem: přestaňme dělat drogové razie.

Prostě přestaňme. A pokud to zní extrémně, bývalý předseda Národní asociace taktických důstojníků doporučuje, aby se razie k prohlídkám kvůli narkotikům neprováděly, a říká: „Proč se hnát do přestřelky? Život se nemá riskovat kvůli drogám.“ A má pravdu. Drogové razie prostě musí přestat. A razie obecně by měly být užívány jako poslední řešení k záchraně životů, které jsou v bezprostředním ohrožení.

Protože vtrhnout někomu domů nikdy nebude pro nikoho ze zúčastněných bezpečné. A v tuto chvíli se razie užívají příliš a ničí životy lidí, kteří jsou zabiti, zraněni nebo traumatizováni, a lidí tmavé barvy pleti, kteří se s tím, co je to trauma učí, musí ztotožnit. Zaslouží si respekt a ohleduplnost policejních složek, které je mají chránit, a ne těch, co je vidí jen jako možnost převléknout se za postavu z akčního filmu, natočit televizní pořad nebo převyprávět pomýlenou pohádku s podělaným našlapaným beranidlem.

A možná, jen možná, pokud dokážeme udělat to správné a snížit aktuální nevázaný přehršel razií, tak potom, a ne dřív, budeme mít policejní příběh, o kterém je hodno zpívat. To je náš pořad. Děkujeme za zhlédnutí a zase za týden. Dobrou noc. Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz