Richard Feynman - Přemýšlej jako Marťan

+MMZVýše zmíněné nemohu nedoporučit, a ještě přidávám Q.E.D. Neobyčejná teorie světla a látky

+MMZA přidám taky jednu, pokračování "To nemyslíte vážně, pane Feynmane!", a to "Snad ti nedělají starosti cizí názory", první půlka je o raných letech a Los Alamos a druhá o vyšetřování havárie Challengeru

+MMZTaková demonstrace Feynmanova rošťáctví, ve kterém se zrcadlí jeho důvtip a předvídatelnost...

Během celého studia na MIT jsem chodíval do jedné bostonské restaurace. Často jsem tam chodil i sám několik večerů po sobě, lidi mě tam už znali a pokaždé mě obsluhovala stejná servírka. Všiml jsem si, že ty servírky jsou pořád v jednom letu, takže jednou, jen tak pro legraci, jsem jí nechal spropitné deset centů (což byla tenkrát obvyklá výše) v podobě dvou nikláků pod dvěma sklenicemi. Každou z těch sklenic jsem naplnil vodou, pak jsem
dovnitř hodil ten niklák, zakryl jsem sklenici kartou, přetočil ji dnem vzhůru a položil na stůl. Pak jsem kartu vytáhl (voda nevyteče, protože dovnitř nemůže žádný vzduch – okraj sklenice je těsně nad deskou stolu). Právě proto, že jsem věděl, jak ty holky pořád pospíchají, použil jsem dvě sklenice. Kdyby spropitné leželo jen pod jednou, servírka by ve chvatu mít stůl prázdný pro dalšího zákazníka prostě zdvihla sklenici, voda by se vylila a tím by to zhaslo. Jenomže takhle, když se jí rozlije první sklenice, co udělá s tou druhou? Přece ji jen tak nezdvihne a nevyleje na stůl další sklenici vody? Když jsem odcházel, řekl jsem své servírce: „Sue, buďte opatrná s těmi
sklenicemi, co jste mi přinesla. Jsou plné vody a otvor je dole.“ Druhý den přijdu na večeři a obsluhuje mě jiná servírka. Ta moje se mnou nechce mít nic společného. „Sue je na vás pěkně naštvaná,“ referovala ta nová. „Když zdvihla tu první sklenici a voda se vylila, tak zavolala šéfa. Nějakou dobu o tom přemýšleli, ale čas utíkal a nic je nenapadalo, tak nakonec zdvihli i tu druhou a voda se vylila až na podlahu. Byla to pěkná paseka. Nakonec Sue na té mokré podlaze ještě uklouzla! Jsou na tebe všichni šíleně naštvaný!“
Rozesmál jsem se. „Nevím, co je na tom k smíchu,“ rozčilovala se dívka. „Jak by se vám líbilo, kdyby vám někdo něco takového provedl? Co byste dělal vy?“ „Přinesl bych si polévkový talíř a pak bych sklenici opatrně
posunul na kraj stolu, až by se voda vylila do talíře – na podlahu se
nemusela dostat ani kapka. Pak bych vyndal ten niklák.“ „To je dobrý!“ souhlasila servírka. Když jsem ten večer odešel, nechal jsem spropitné pod kávovým hrnkem, který jsem otočil dnem vzhůru. Následující večer jsem tam přišel a obsluhovala mě stejná servírka. „Co to mělo znamenat – ten hrnek dnem vzhůru?“ „Napadlo mě, že i když budete mít plno práce, budete muset jít do kuchyně pro talíř a pak budete po-ma-loučku sunout ten hrnek ke kraji stolu…“ „To jsem udělala,“ přiznala servírka, „ale žádná voda tam
nebyla.“