Psychologie: Vzpomínání a zapomínáníRychlokurz

Byla půlnoc a Bětka jela z práce. Po dlouhém dni už toho měla plné kecky a chtěla se naložit do horké vany. Jela po ulici a přelaďovala stanice, když zastavila na stopce a uviděla něco divného. Tajemná osoba proběhla kolem dodávky s ovocem, složila doručovatele, štípla bednu s banány a utekla za roh. Bětka byla v šoku, ale zkontrolovala řidiče a pak zavolala policii. Popsala zloděje jako bledého, vytáhlého muže s tmavou bundou a kšiltovkou.

Dala policii informace a pak jela domů. O pár dní ji policie předvolala na stanici, aby identifikovala případného zloděje – muže, který víceméně odpovídal popisu a který časně z rána jedl banán poblíž místa činu. I když muž tvrdil, že je nevinný, Bětka ho poznala, a tak ho zavřeli. Obhajoba ale předvolala paměťového znalce a brzy poté byl podezřelý propuštěn. Dnešní lekce z vás neudělá bezchybného svědka, ale až skončíme, lépe porozumíte tomu, jak si vybavujeme vzpomínky, kterými jsme si jisti, a proč byl obviněný zloděj banánů propuštěn.

VZPOMÍNÁNÍ A ZAPOMÍNÁNÍ Všichni si během dne vybavujeme vzpomínky. Víte, kde parkujete, jestli jste nakrmili kočku a popřáli mámě k narozkám. Už víte, že i když implicitní paměť – to, jak mluvíme nebo jezdíme – je zpracovávána sama od sebe a nevědomě, naše explicitní vzpomínky – kroniky našich zkušeností a všeobecných znalostí – často vyžadují vědomou a namáhavou práci.

Bětka si musela všimnout, zakódovat a uchovat a později si vědomě vybavit podrobnosti o trestném činu. Jakou barvu měla chlapova bunda, jak vypadal, co ukradl a kam utekl. Vybavení vzpomínek z dlouhodobého úložiště není lehké a pravdou je, že se toho po cestě může dost zvrtnout. Abychom pochopili všemožné způsoby, jak věci zapomínáme, musíme dát řeč o zapamatování.

Naše vzpomínky nejsou jako knihy v knihovně. Nevytáhnete si z poličky úhledně zabalenou vzpomínku, kde jste nechali mobil nebo jaké měl zloděj vlasy. Vaše vzpomínky jsou spíš jako pavučiny ve vlhkých katakombách, řada vzájemně propojených asociací, které spojují nejrůznější věci a kde se informace nalepí na jiné informace. Možná si Bětka pamatuje, že k zločinu došlo při úplňku, noc byla chladná, v rádiu hráli Beyoncé a náklaďák měl SPZ z Kalifornie, kde bydlí její děda.

Tyto úryvky informací v pavučině paměti – počasí, písnička, SPZ – mohou sloužit jako pomocná vodítka. Něco jako cesta z drobečků vedoucí zpět ke vzpomínce. Čím více si vytvoříte náhodných nebo úmyslných vodítek, tím lépe vystopujete hledanou vzpomínku. Tato nevědomá aktivace asociací se nazývá priming, někdy také paměť „bez paměti“. Takto mohou netušené a neviditelné vzpomínky vyvolat staré asociace.

Priming je také způsob cvičení paměti. Tento druh vyvolání se někdy označuje jako závislost paměti na kontextu. Třeba si čtete v posteli, ale nemáte pero na poznámky, a tak jdete vedle pro své Hello Kitty pero, ale ztratíte nit a najednou jste v kuchyni. „Proč… Proč tu… Proč jsem v kuchyni? Co tu dělám? Proč jsem… Byl tam… A nevím… Ale teď jsem tady a…“ Až se vrátíte zase zpátky do postele, kde jste četli tu pasáž a zakódovali původní myšlenku pera, paměť se vám vrátí a řeknete si, že jste chtěli pero.

Některé vzpomínky jsou závislé na kontextu a jiné na stavu, také shodné s náladou. To znamená, že naše stavy a emoce mohou sloužit i jako záchytné body. Kdybych měl děsný bolehlav a den blbec, začnu si vybavovat špatné vzpomínky, protože vytvářím negativní asociace. Ale pokud je mi hej, budu vzpomínat na dobré časy a bude mi lépe déle.

Další vtipné vybavování vzpomínek nám nekecá jen do polohy a emocí, ale do pořadí přijímání nových informací. Například si ráno uděláte nákupní seznam, ale v obchodě vám dojde, že zůstal doma. Asi si vybavíte první věci na seznamu – banány a chleba – a poslední – čalamáda a sýr – ale ne ty uprostřed. Tomu se říká efekt pořadí. To proto, že první slova těžila z tzv. efektu prvního dojmu, takže skončila v dlouhodobé paměti, protože se více vyvolávala, a poslední slova zůstala v pracovní paměti díky efektu novosti.

Ale ta prostřední slova netěžila ani z jednoho efektu, a tak vám unikla, proto teď nemáte toaleťák, psí krmení, zubní pastu a sušenky. Kdo zapomene sušenky? Ale i přes všechny tyto triky a asociace se věci stále zhoršují. Vzpomínka může selhat, zkreslit se nebo být zapomenuta. Zapomnětlivost může být malicherná jako chvíle typu: „Mám jméno toho chlapa na jazyku.

Má vlasy, tvář a taky ramena.“ Nebo stejně vážná jako u Clivea Wearinga, který vzpomínky neumí vyvolat ani tvořit. Přeci jen ale všichni zapomínáme, a to obvykle jedním ze 3 různých způsobů. Nepodaří se nám zakódovat, vyvolat, nebo zažíváme to, čemu psychologové říkají rozpad paměťových stop. Když někdy na něco zapomenete, nemuselo se to nakonec vůbec zakódovat. Vezměte si všechny věci, které se kolem vás dějí. Všímáme si jen části toho, co vnímáme, a v hlavě si udržíme najednou jen určité množství informací, takže čeho si nevšimneme, nekódujeme, a proto si to nepamatujeme.

Bětka si všimla tmavé bundy, Beyoncé a banánů, ale nekódovala toho moc o řidiči ani o barvě bot zloděje. Zakódované vzpomínky jsou ale stále náchylné k rozpadu paměťových stop, tedy přirozenému zapomínání za čas. I když věci zapomeneme dost rychle, množství zapomenutých dat se po chvíli může srovnat. Bětka tedy zapomněla půlku z toho, čeho si všimla na místě činu před pár dny, ale co si stále pamatuje, už asi nezapomene, protože rychlost zapomínání se zplošťuje.

Zapomenutí neznamená, že se vzpomínka vytratí, ale že ji nemůžeme kdykoliv vyvolat kvůli zapomínání. Znáte to, když máte něco na jazyku, kdy si myslíte, že znáte jméno toho prapodivného krunýřovitého zvířete, které se zabaluje do koule a je celkem roztomilé a divné. Něco s malomocenstvím.

Co to je? To se hodí vyhledávací vodítka. Když řeknu, že začíná na P, řeknete si: „Pásovec!“ Někdy za tyto problémy můžou vzpomínky, které se dostaly do cesty, v podstatě zaplnily mozek. Někdy vám původní věci brání vyvolat nové věci. Například když si změníte heslo, ale při přihlášení si vybavíte jen staré. Tomu se říká proaktivní neboli způsobené rušení. Naproti tomu máme retroaktivní neboli obrácené rušení, které vzniká, když nové učení narazí na staré informace, jako když se začnete učit španělštinu, naruší to naučenou francouzštinu.

Když se pokusíte prohloubit vzpomínku, musíte ji přestavovat a odvozovat a vždy, když si ji přehrajete nebo si ji spojíte s kamarádem, změní se. Jen trošku. Svým způsobem tedy neustále přepisujeme svou minulost. I když je to součást lidské přirozenosti, může být občas i nebezpečná. Zavádějící informace se mohou vrýt do paměti a překroutit pravdu.

A ano, říká se tomu dezinformační efekt. Americká psycholožka a znalkyně paměti Elizabeth Loftus desetiletí ukazovala, jak mohou očití svědci nehod či zločinů nechtěně překroutit a přestavět vzpomínky. V jednom pokusu sledovaly dvě skupiny film o autonehodě. Když se jich zeptali, při jaké rychlosti se auta vybourala, řekli vyšší číslo než ti, kterých se zeptali, jak rychle do sebe narazila. „Vybourat“ je rozhodující slovo, které změnilo vzpomínky svědků. Tak moc, že když se obou skupin za týden zeptali, zda viděly střepy, ti, kteří slyšeli slovo „vybourat“, dvakrát více uváděli, že viděli střepy, i když ve filmu žádné nebyly.

U Bětky je možné, že by se její vzpomínka změnila, kdyby obžaloba řekla, že zloděj napadl, nikoliv odstrčil řidiče. Tyto rušivé nebo zavádějící informace mohou chybně přisoudit věc ke zdroji, jako když zapomenete nebo špatně vyvoláte vzpomínku. Když Bětka viděla podezřelého v soudní síni, myslela si, že ho z osudné noci poznala, ale on jen brzo ráno roznášel kávu.

Než se ale dostala do soudní síně, vzpomínka se jí už párkrát překroutila. Sama už si ten okamžik přehrála několikrát nebo o tom vyprávěla ostatním a vždy přidala chybu, když vyplnila mezery v paměti rozumnými odhady. Nejenže víme, že Bětka už byla během incidentu unavená a vystresovaná, ale také že její emoce mohly ovlivnit to, co si pamatovala a zapomněla. Protože paměť je přestavbou i reprodukcí minulých událostí, nikdy nevíme, zda je vzpomínka skutečná jen proto, že si to myslíme. Elizabeth Loftus to ví.

Často je předvolávána svědčit proti přesnosti očitých svědků. Ze všech amerických vězňů osvobozených na základě důkazů DNA od neziskové právní skupiny Innocence Project bylo 75 procent z nich omylem odsouzeno očitými svědky. To je hromada nevinných lidí. Bětka to nemyslela zle, je to slušná dáma, ale všechny ty faktory, emoce, převyprávění, vnější zdroje, spolu se šerem, rychlým průběhem, plynutím času, možná i Beyoncé, vedly k chybné identifikaci zloděje.

Lidská mysl je ve skutečnosti velmi křehká věc. Všichni jsme většinou výtvorem příběhů, které sami vyprávíme. Pokud jste nic nezapomněli, dozvěděli jste se, jak jsou naše vzpomínky ukládány v sítích asociací, vyvolávány vodítky a primingem a ovlivňovány kontextem a náladou. Také jste zjistili, jak věci zapomínáme, jak je naše paměť náchylná k rušení a dezinformacím a proč očití svědci často nejsou tak spolehliví, jak se může zdát.

Překlad: Kara www.videacesky.cz