Karaoke spolujízda s Paulem McCartneymThe Late Late Show with James Corden

Ahoj, jsem v Liverpoolu a potřeboval bych pomoct. Jo, někoho potřebuju. Ne jen tak někoho. Můžeš mi prosím, prosím pomoct? Super. Díky moc, kámo. Tak za chvíli. Díky. - Zlatý kluk. - Ahoj. - Ahoj.

- Ahoj, Jamesi. - Díky, že tu jsi. - Rád ti pomůžu. - Liverpool totiž moc neznám. - Já tě provedu. - Díky moc. - Vždycky tu někoho provádím. - Takže se to hodí. - Nevadí, když něco pustím? - Jasně, rád. - Mrkneme, co pouští v rádiu? Pojďme! Páni. Tak jo, parádní písnička.

- Kolik ti bylo, když jsi napsal první píseň? - Bylo mi 14. - Co to bylo? O čem byla? - Jmenovala se I lost my little girl. A jak zněla? Pamatuješ si ji? - Hitovka. Opravdový hit. - Ano, je to hit. Úplně jiná než moje první písnička, kterou jsem napsal se školní kapelou. - O čem byla? - Byla to Girl, are you ready? - Alespoň je to o dívce.

A povedla se? - No, dopadlo to takhle: Holka, jsi připravená? Až budeš, dej mi vědět. Holka, jsi připravená? Nechci na tebe tlačit. A pak velký taneček. - Prostě podobná. - Jamesi, ani bych neřekl. - Tady je Penny Lane. - Kdeže to jsme? - Penny Lane. - No teda. - Jo. - Jsme tu. Přijde mi správné, že bychom si měli poslechnout tohle. Co myslíš? Jo, rozhodně.

- Ahoj. - Ahoj. Až to někdo uvidí, tak nebude věřit, že je tvůj. Nebudou tomu věřit. Nebudou. - V tomhle kostele jsem chodil do sboru. - V tamhletom? - Ano, St Barnabas. - Tys chodil do sboru? - Chlapec ze sboru. - Díky bohu za sbor a hlas, který nám dal. - Jo, jo. - V tom kostele se oženil můj bratr. - Fakt? - Vyhlášený kostel. Opravdu.

Mimochodem, brácha tě pozdravuje. Tady byla ta sestřička. - A to je to kadeřnictví? - Ano, to je ono. Pojďme je pozdravit. - Jdeme k vám na návštěvu, zlatíčko. - Panebože. - Tak tady jsou kluci. - No dívej, kdo tu je. Mám pocit, že tahle taky skončí na zdi, Paule. Tak a je to. Na viděnou, zlatíčko.

Zdravím, drahoušku. Ahoj, zlatíčko. Když jsem tu byl naposledy, tak si mě vůbec nikdo nevšímal. Nemáme klobouk. Tvá hudba je tak plná... pozitivity, radosti, poselství lásky a pospolitosti. Mám pocit, že je dnes možná víc relevantní, než kdy byla. Je to zvláštní.

Čekali jsme, že vydrží tak deset let, ale pořád tu je a má co říct. V šedesátých letech se mi zdálo, že za mnou ve snu přišla máma, která je po smrti, a konejšila mě. Řekla mi: "To bude v pořádku. Jen to nech být." Cítil jsem se tak dobře. Měl jsem pocit, že všechno bude skvělé. To ona mě tak pozitivně naladila.

Tak jsem se probudil a řekl si: Jak to bylo? Říkala, ať to nechám být. To jsem nikdy neslyšel a znělo to fakt dobře. Tak jsem napsal Let it be, ale ta pozitivita byla její... To je nejkrásnější příběh, který jsem kdy slyšel. Skvěle ladíš. Páni. - Úplně mě to rozhodilo. - Jo, opravdu. - To jsem nečekal. - Na mě až příliš.

- Rozhodilo tě to? - Já jsem... - Ne. - To jsem opravdu nečekal. Úžasné. To je prostě síla hudby. Je zvláštní, že se něco takového může stát. No, já si vybavil... dědu, který byl muzikant, jak sedí s tátou a říká: "Zahrajeme ti nejlepší písničku, co jsi kdy slyšel." - A pak mi zahráli tuhle. - Fakt? - Kdyby tu teď byl se mnou děda, tak by z toho byl úplně vedle. - On tu je. - No jo.

- Jo. Tohle je Forthlin Road. - Tady je číslo 20. - Jo. - Kolik ti bylo, když jsi tu bydlel? - Asi tak 12, 13. - A když jste se stěhovali? - 18, 20. - Zajdeme se tam podívat? Jen zaparkuju. - Od té doby jsem tu nikdy nebyl. To bude neskutečné. Tak se pojďme podívat dovnitř. Pojď a veď nás. Ahoj, tady Paul McCartney a James.

- Můžeme se tu porozhlédnout? - Dobrý den, srdíčko. - Dobrý den. - V tomhle pokoji pral táta prádlo, protože jsme neměli pračku. - Jo. - Takže drobnosti prostě pral tady. - Jasně. No a tamhle jsme s Johnem často chodili zkoušet a psát. - A... - V tomhle pokoji jste s Johnem sedávali a psali? - Jo. Táta se tamhle díval na telku a my jsme byli tady. Právě jsme napsali She Loves You, ze které bude velký hit Beatles. Táta je tam a my dokončujeme písničku.

Tak jsme si mysleli, že to máme. A šli jsme ji zahrát tátovi. Byl muzikant, hrál na piáno. - Takže pak jste šli tady a... - Řekli jsme: Tati. - Tati, myslím, že máme song. - Chceš slyšet song? Jo? Tak jsme mu ho zahráli. A tak mu hrajeme: She loves you, yeah, yeah, yeah... A když si poslechl celou písničku, povídá: "Moc pěkný song. Jen těch amerikanismů je všude nějak moc.

Nemohli byste zpívat She loves you, yes, yes, yes?" A my na to – ne. - To je super. - My se jeho rady nedrželi. Kdyby ano, kdo ví, co by bylo. Vrátit se a vidět to tady, co to v tobě probouzí? Na co myslíš? Připomnělo mi to, jak dlouhá cesta to byla až do dnešního dne, protože... tady jsme bydleli, já, táta, máma a brácha.

A... víš, tohle byl můj život, takový život byl, pak jsem šel do školy. Později jsem o tom psal písničky jako Penny Lane. Vzpomínkou odsud je vstal jsem, vstal z postele, kartáčem si projel vlasy. To jsem já, jak spěchám a snažím se chytit autobus. Tam přes ulici. To mě nutí si připomenout, že ten kus cesty odsud až kam jsme došli a kde jsme teď, je fenomenální.

Tady na záchodě jsme měli akustickou místnost. - Akustickou místnost? - Hej, tady prostě všechno zní líp. Je to tak? Tady venku už to nezní tak dobře. Trávil jsem tu hodiny. S kytarou. Mám pravdu, když si myslím, že Beatles byli slavní, když jste tu ještě bydleli? - Museli jste se stěhovat v noci.

- Jo, to je pravda. Bylo to super, fanoušci se objevovali u dveří. Pojď dál, zlatíčko. Dáš si šálek čaje? A já – Tati, ne! - My jsme se snažili tomu vyhnout. - Jasně. Jednou jsem toho už měl plné zuby, protože když přijdeš domů, tak od toho chceš mít pokoj. Protože zítra se tam zase vrátíš, tak jsem si chtěl odpočinout. - Tak jsem si vzal převlek. - A co to bylo? Knírek, brýle a čapka.

A plášť do deště. Tak jsem šel ven, kde bylo pár fanoušků. Tak jdu ven a říkám si: Funguje to. A jdu kolem nich a oni: "Ahoj, Paule." No, musím říct, - že jsme tady asi čtyři a půl minuty. - Panebože. A možná budeš zase potřebovat převlek.

Podívejte se na to. Asi budeme zase potřebovat čapku a brýle, Paule. Mám pocit, že to zase nezabere. A všichni. Ještě jednou. - Moc děkuju, zlatíčko. - Dobře, na shledanou. Brzy se uvidíme. Díky. Čau. Přátelé, my pokračujeme dál. Uvidíme se. Rád jsem vás viděl.

Zbožňuju vás, Paule. Můj brácha má jméno po vás. A vaše hudba hrála na pohřbu mýho táty. - Zbožňujeme vás, Paule. - Pozdravujte ho. - Zbožňujeme vás, Paule... - Pozdravujte ho. Čau. Děkujeme. Rád jsem vás viděl. Skvělé. Rád jsem vás viděl. No teda.

Když jsi říkal, že to bude něco, tak jsi rozhodně nelhal. Beatles vždycky měli takový kultovní vzhled i účesy. Bylo pro vás jako kapelu důležité, že jste určitým způsobem vypadali? No, jak bych to, tak trochu, ale... Mám pocit, že když budu mít tenhle účes, holky budou pištět, jen z jiného důvodu. Kdo v kapele rozhodoval o vzhledu jednotlivých alb? Myslím, že bychom měli jet dál. Na vašem vzhledu je skvělé, že tak může vypadat kdokoliv.

Být tebou, tak se držím triček s límečkem a riflí. Víš ty co? Chtělo by to něco nového. - Jsem pro, nějakou novinku. - Úplně nový McCartney. - Tady jsi hrával v mnoha barech. - Hráli jsme, kde to šlo. Hráli jsme pro kohokoliv, kdo si nás najal. - Napadlo mě, že bychom se do jednoho baru vrátili a trochu si užili. Jsi pro? - Jo. - Dobře. - Rozhodně. - Tak jo. Jsme v baru, kde Paul McCartney občas hrával a někdy i popíjel.

Připravili jsme si pro místní velké překvapení. - Ahoj. Jak se vede? - Ahoj. - Jsem James, rád tě poznávám. - Já jsem Fern. Mohl bych dneska pomáhat za barem? - Bude to v pohodě? - Jo. - Nikdy jsem to nedělal. Vítej, to zvládneš. - Ahoj, jak se vede? Co si dáte? - Limonádu. Jednu limonádu.

To umíme. Tady je. Je tu nějak mrtvo. Co kdybyste pustila nějakou písničku? Cokoliv budete chtít. Jen si vyberte. Cokoliv z těchto písníček. Na co máte zrovna náladu. - A dáš si někdy nějaký malý drink? - Ne, nikdy. - A po hostech dopíjíš? - Ne, to není... Nejlepší jukebox na světě! Pokud chcete zahrát písničku, jděte k jukeboxu a vyberte si.

Po zbytek večera je to zdarma. Tak neváhejte. Paule! Paule! - Dáš si drink? - Dám si malé pivo. - Dobře. Předávejte si ho až k Paulovi. Do toho! Předávejte si ho až k Paulovi. Na zdraví, Liverpoole. Díky moc. Dámy a pánové, myslím, že tohle odpoledne bude nezapomenutelné.

- Díky, Paule. Díky za všechno. - Díky, Jamesi. Nechceš se k nám přidat? Jenom jednu, pojď. Pojď, zazpíváme si. Co to bude? A teď necháme zpívat lidi. Teď zpíváte vy, pojďte. A teď každý kluk i holka, pojďme. Dámy a pánové, pan Paul McCartney. Podpořte Paula a objednejte si jeho nejnovější album Egypt Station.

Taky si poslechněte jeho dvě nové písničky Come On To Me a I Don't Know. Jsou parádní a právě vyšly. Za chvíli se k vám vrátíme s Late Late Show, tady v Londýně. Překlad: sethe www.videacesky.cz