Bitva u Dojranu a nepokoj ve francouzské armáděVelká válka

Během posledních týdnů jsme viděli menší národy jako Kanada nebo Austrálie slavit úspěchy v bitvě. Tento týden uspějí další země, které jsou ve válce často přehlížené. Tento týden Bulhaři brání svou linii. Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden začala ofenziva pod velením generála Nivella a ukázala se být pro Francouze naprostým fiaskem, když během pěti dnů přišli o více než 100 000 mužů.

Skončila i britská bitva dále na severu, zatímco na palestinské frontě Britové s Osmany prohráli druhou bitvu u Gazy. Během tohoto roku jsme moc neslyšeli o makedonské frontě, ta ale tento týden ožívá. Britové i Bulhaři během posledních měsíců posílili své armády na této frontě. Britové tu mají přes 40 000 mužů a bulharská 9. divize "Pleven" pod generálem Vazovem čítá 30 000 mužů ve skvělých obranných pozicích, které jsme viděli v únoru.

Nový útok začíná několikadenní britskou baráží pálící přes 100 000 střel. Bulharské dělostřelectvo odpovídá hodinovou baráží obsahující přes 10 000 střel. Britská pěchota pak vyráží na bulharské pozice. Plán byl vytlačit Bulhary ze zákopů první linie, přivézt děla a zatlačit je do druhé linie.

Dvakrát Britové dosáhli zákopů a dvakrát byli odraženi. Jedním z míst útoku byla rokle Jumeaux. Na ni střílela německá námořní děla, která byla umístěna na pevnině. Síla explozí byla taková, že drtila vojáky nárazy o skalní stěny. Při úsvitu 25. dubna některé jednotky dokázaly obsadit první bulharskou linii a udržet ji proti čtyřem protiútokům. Avšak francouzský útok u Bitoly, který měl ve stejný čas uvázat na místě nepřátelské síly, byl kvůli počasí odložen.

Večer 26. dubna byl v rokli Jumeaux obnoven útok, britský pluk však vyrazil příliš brzo a přes 5000 mužů bylo zabito nebo zraněno vlastním dělostřelectvem. 27. dubna byli Britové přinuceni ustoupit na své původní pozice a bitva byla u konce. Britové tento týden útočili i na západní frontě.

Pořád museli tlačit na nepřítele u Arrasu, aby Francouzi mohli uspět jižně na řece Aisne. S minimálním plánováním začala druhá bitva u Scarpe 23. dubna na čtrnáctikilometrové frontě. Proti útoku 9. dubna byly značně omezené zdroje a Britové čelili novému problému. Němci se z minulosti poučili. Když se jen bránili, mohli umístit děla daleko do týla. Tak mohla střílet do země nikoho, byla však mimo dostřel britských děl.

Navíc Němce posílily čerstvé divize. Boje byly tvrdé a Britové draze zaplatili za odlákání Němců od svých spojenců. Boje se často změnily v menší střetnutí, až na úrovni čet a rot. A i když Britově nějaké území získali, bylo to pomalé a za vysokou cenu. Britský velitel Douglas Haig ale věřil, že Němci slábnou a stálý tlak je zlomí.

Jak jsme viděli loni u Sommy, Haig tomu věřil docela často. Německé pozice už nebyly klasickou silnou linií s otevřeným týlem, ale byly pružné a hluboké. Průnik linií tak pouze znamenal obklíčení. Když Britové postoupili do opevněných vesnic a bunkrů daleko za původní linií, německý odpor dokonce narůstal, zatímco britské zásobování se zhoršovalo. Koncem týdne byl nadějný první den bitvy u Arrasu před dvěma týdny kvůli stotisícovým britským ztrátám zapomenut a nikde nebyl ani náznak velkého průlomu.

Generálové začali připravovat další ofenzivu se začátkem 3. května. A co francouzská ofenziva? 20. dubna byla prozatím zastavena, ale velitelé měli nové starosti. 21. dubna Afričané z elitních jednotek, které často vedly armády Charlese Mangina, začali skandovat: "Mír!

Konec válce! Smrt těm, kdo ji způsobili!" Další vojáci se po tisících opíjeli a odmítali nastoupit na frontu. 25. dubna prezident Poincaré přikázal Nivellovi oficiálně útok odvolat. Nivelle svedl neúspěch na Mangina a odvolal ho z vedení 6. armády. Snažil se obvinit i generála Josepha Michelera, který však proti ofenzivě protestoval, a dokonce neuposlechl rozkazy a varoval Nivella, že je to celé špatný nápad. O svůj strach z neúspěchu se podělil i s prezidentem a premiérem.

Micheler velel zálohám, které měly zaútočit do průlomu fronty, a nyní měl pro Nivella jen pohrdání. "Cože? Pokoušíte se neúspěch svést na mě, když jsem vás neustále varoval? Víte, jak se tomu říká? Zbabělost." Bitva ještě nebyla úplně u konce, jak uvidíme během příštího měsíce. Do konce však Francouzi ztratí mezi 180 000 a 270 000 mužů, zdroje se různí.

Německé ztráty jsou odhadovány na 163 000 mužů. To si nyní žádná strana nemůže dovolit. Nivelle byl zdrcen. Ne ani kvůli neúspěchu, ale kvůli svým přehnaným slibům. Koncem týdne je jeho kariéra ve vážném ohrožení. Malá poznámka, uprostřed této pohromy byli ruští vojáci z expedičního sboru.

Ty byli přesným, možná až přehnaným obrazem ruské armády na domácí frontě. Měli volené rady vojáků, se kterými důstojníci nic nezmohli. Tato revoluční atmosféra pak nutně ovlivňovala francouzské vojáky bojující po jejich boku. V Rusku však byla situace horší. Britský atašé, plukovník Knox, byl náměstkem ministra války informován, že z každého tisíce naverbovaných mužů jich jen pár set dorazí na frontu.

Z továren na střelivo byli vyháněni techničtí pracovníci, 23. dubna se bolševický tisk Pravda ptal ruských vojáků: "Chcete za toto bojovat? Za vykrádání Mezopotámie a Palestiny britskými kapitalisty?" Aby nebylo starostí málo, Vladimir Lenin minulý týden dorazil do Ruska do chaotické společnosti po únorové revoluci. Prozatímní vláda, oficiálně uznaná spojenci, i když ve skutečnosti soupeřila o moc s Petrohradským sovětem, byla neschopná udržet armádu v chodu a domácí frontu pod kontrolou, i přes přísun peněz od Británie a Francie.

Německý generál Ludendorff doufal ve výraznější disent v Rusku a schválil Leninovu cestu z jeho švýcarského exilu přes Frankfurt, Berlín, Stockholm a Helsinki do Petrohradu. Když dorazil, začal organizovat své stoupence do protiválečného sdružení, které využije obecnou nespokojenost Rusů.

Ruská armáda slíbila útok začínající 1. května, aby podpořila Nivellovu ofenzivu a připravila na něj velkou sílu. Ukázalo se ale, že jej nebude schopna provést. Nejenže vojáci byli nekontrolovatelní, ale chybělo i uhlí pro nezbytný provoz vlaků. A aby problémů pro prozatímní vládu nebylo málo, 24.

dubna Ukrajina požádala o autonomii. A koncem týdne Lenin vystoupil na petrohradské bolševické konferenci. Daleko na jihu probíhaly další útoky, které spojeneckou situaci vylepšovaly. Od březnového obsazení Bagdádu Britové postupovali dále proti proudu Tigridu. Jejich cílem byl železniční uzel v Samaře, aby Osmanům zabránili posilovat a shromažďovat své síly, a obsazení přehrad kolem Bagdádu, aby je nepřítel nemohl vyplavit.

Tento týden Britové uspěli. 21. a 22. dubna zvítězili v bitvě u Istabulatu a 24. dubna Osmané ztratili železniční uzel a 1000 jich bylo zajato. To zmařilo jakoukoliv osmanskou naději na získání strategické pozice v této oblasti. Brity ale přišlo vítězství draho. Během útoku ztratili kolem 18 000 mužů a dalších 38 000 podlehlo nemocem.

Takový byl týden, nespokojenost vojsk ve Francii a Rusku a britská porážka na Balkáně a vítězství na Středním východě. Z událostí tohoto týdne vidíme, že tato válka se změnila v čistý chaos, často krvavý chaos. Co to dělají? Britové a Francouzi zrovna přišli o statisíce mužů při naprosto pitomých ofenzivách.

Francouzští vojáci tak už ani nechtějí bojovat. Britové byli poníženi u Gazy, a i když tento týden na Tigridu zvítězili, celá mise byla původně kvůli zabezpečení ropných polí. Teď jsou hluboko na nepřátelském území s mizerným zásobováním, po desetitisících je kosí nemoci a kvůli čemu? V Rusku je tolik různých stran a směrů, že jen bůh ví, co se vlastně děje.

A na Balkáně spojenci dělají co? Vážně, co?! Nic v této válce už nedává jakýkoliv smysl a nikdo nemá tušení, co vlastně dělá. Jestli chcete vědět o někom, kdo neví, co dělá, podívejte se na náš speciál o Conradu von Hötzendorfovi. Patr(e)onem týdne je Andrew Fluker. Pomozte nám na Patreonu tento pořad ještě vylepšit.

Na viděnou příště.