Ludendorffův poslední úderVelká válka

Plánoval ji celé jaro a léto, své dítě, ke kterému vedly všechny jeho ofenzivy. Tento týden ale Ludendorff své plány ruší. Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden proběhla druhá bitva na řece Marně, německý postup byl ale zastaven francouzskou hlubokou obranou a spojenecký protiútok vedený Američany a Senegalci s 500 tanky prorazil koncem týdne německé linie.

Německý útok na Brity v Palestině selhal, armáda islámu je na Kavkaze zastavena epidemií úplavice a bývalý car Mikuláš je s rodinou popraven v Jekatěrinburgu. Toto následovalo. Výběžek na západní frontě vytvořený německým postupem v květnu a červnu byl v půlce týdne již prakticky neudržitelný. 21. července se Němci stáhli z Château-Thierry, 22. července byli zatlačeni o téměř deset kilometrů a 23.

znovu, tentokrát postupem britských tanků na Sommě. I tak byly boje na Marně vedeny zejména Francouzi a generál Philippe Pétain navázal na protiútok z minulého týdne novými útoky 20. července na jižní a východní straně výběžku. David Stevenson poukazuje, že použil 50 divizí ze záloh, čímž v záloze nezbyly vůbec žádné odpočaté divize. Po 20. červenci ale spojenecký postup nevyhnutelně zpomalil, protože se zaprvé dostal mimo dostřel vlastních děl, zadruhé byla zalesněná krajina plná německých kulometných hnízd, zatřetí již neměli na své straně moment překvapení a začtvrté bylo mnoho tanků mimo provoz.

V knize Martina Gilberta jsem četl něco, co německý kancléř Georg von Hertling píše o prvních pár dnech bitvy. „Němci pořád očekávali, že do dvou měsíců přijde nabídka míru, když ohrožovali Paříž. To bylo 15. července. 18. července bylo i největším optimistům z nás jasné, že je vše ztraceno. O dějinách světa bylo rozhodnuto během tří dnů.“ Když se Hertling ptal generála Ericha Ludendorffa, jestli německá armáda dokáže ještě přejít do útoku, Ludendorff řekl: „Už pětkrát se naše síly musely v této válce stáhnout a nakonec nepřítele dokázaly porazit.

Proč bych neměl uspět i napošesté?“ Podívejme se ale na situaci po útocích a protiútocích minulého týdne. V polovině března, těsně před začátkem německých ofenziv, měli Němci na západě o 300 000 vojáků více než spojenci.

Od té doby bylo ale milion německých vojáků zabito, zraněno nebo zajato. A mnoho z nich bylo z úderných oddílů, které bylo těžké nahradit. Francouzi a Britové dohromady také ztratili milion mužů, a i když budou mít Francouzi problém své muže nahradit, nyní přijíždělo zhruba 250 000 Američanů měsíčně a zapojovali se do boje. Spojenci tak nyní měli nad Němci převahu několika set tisíc mužů a tento rozdíl každým dnem dále narůstal.

24. července se sešli spojenečtí velitelé Ferdinand Foch, sir Douglas Haig, Pétain a John Pershing a dohodli se na spuštění série koordinovaných ofenziv. Haig zaútočí východně od Amiens, Pétain severně od Marny a Pershing jižně od Verdunu. Hlavní cíle útoků jsou železniční tratě. 25. července Němci podnikli další zoufalý pokus o obklíčení Remeše. Byl to totální neúspěch, německá armáda už prostě neměla energii, její ústup byl ale i přes spojenecký protiútok spořádaný.

Pamatujete si na naše díly ze září a října roku 1914? Nevypadá to teď úplně stejně? Němci dojdou k Marně, Němci přejdou přes Marnu, nedokáží pokračovat v tlaku a jsou zatlačeni zpět a zformují se na řece Aisne. Nyní ale německá armáda čelí silnějšímu nepříteli. A daleko početnějšímu. Již jsme podrobně mluvili o německém nedostatku surovin a mužů na doplnění jednotek, situace byla pochmurná.

U spojenců to ale také nevypadalo růžově, G. J. Meyer v A World Undone píše, že konec německé hrozby Paříži znamenal konec jakékoliv možnosti pádu Clemenceauovy vlády, což znamenalo konec naděje na vládu, která by usilovala o mír místo prodlužování války na bůh ví jak ještě dlouho. Francouzi nyní měli jednotky složené výhradně z mužů starších než 40 let. Britové verbovali do armády muže přes 50 let a podívejte se na mapu, Němci nejen ovládali téměř celou východní Evropu, ale i větší část západní fronty než před několika měsíci.

Němci ale měli nový problém. 20. července narazila vlámská ofenziva, kterou generál Erich Ludendorff plánoval spustit celé léto, operace „Hagen“, na určité překážky. Německé velení toho dne obdrželo doporučení ji o několik dní odložit ve světle ostatních německých neúspěchů ve Francii. Bitva o Soissons, spojenecký protiútok z konce minulého týdne, skončila jen po čtyřech dnech, přinesla ale Němcům 168 000 obětí a lehce přes 100 000 spojencům.

Německý generál a stratég Fritz von Loßberg doporučil operaci Hagen provést nyní s tím, co je k dispozici, ale jako omezený taktický útok namísto operace velkého rozsahu. Také doporučil po této akci na celé frontě přejít do defenzivy a zbudování zadní linie za místy, která mohou být zaplavena. Ludendorff se však nemohl přinutit opustit všechno území získané během jara a vrátit se k defenzivní opotřebovací válce.

Za několik dní bude pod tlakem okolností ve Francii operace Hagen odložena na neurčito. „Velká ofenziva ve Vlámsku, ke které směřovalo vše, co Němci dělali, byla opožděna a vypadalo to, že nikdy neproběhne. Ludendorff tím byl očividně zničen. Ke všem jeho vojenským problémům se přidal strach z toho, co se stane, až německá veřejnost, denně ujišťovaná o vítězstvích v poli, zjistí rozsah jeho selhání.“ Při celkovém pohledu na věc celá tato síla, všechny tyto boje, vše, co Němci podnikli, aby se vůbec dostali k Marně, byly k ničemu.

Víte, kdo ale dokázal během svých cest daleko víc? Československá legie. 24. července legionáři dorazili k řece Volze a nyní ovládali téměř 5000 kilometrů železnice mezi Volhou a Tichým oceánem. Dalšího dne dorazili do Jekatěrinburgu, kde byl nedávno zavražděn car s rodinou. Koncem týdne se na severu v Murmansku francouzští vojáci připojili k Britům. Při celkovém pohledu, včetně Němců ovládajících pobřeží Černého moře, bolševici nyní sotva udrželi svou moc ve středu Ruska.

Několik poznámek na konec týdne. 22. července odstupuje rakouský premiér Ernst Seidler von Feuchtenegg, nahradí ho doktor Maxmillian Hussarek von Heinlein. 25. července britské letouny shodí 300 tun bomb za německou linií u Amiens. Dalšího dne ale nejlepší britské letecké eso se 72 sestřely, i když jen 61 oficiálními, Edward „Mick“ Mannock, umírá. Sestřelil svého 72.

nepřítele, poté ale porušil své vlastní pravidlo a při přeletu nízko nad troskami vlétl do německé palby ručních zbraní. Když se svým novozélandským parťákem odlétal, ten si všiml modrého plamene z Mannockova motoru. Poté se Mannockovu letounu ulomilo levé křídlo a zřítil se vstříc své smrti. Přitom bylo nepravděpodobné, že se Mannock vůbec k letectvu dostane. Když válka začala, Mannock v Turecku pokládal telefonní kabely a kvůli tomu, že byl Brit, byl zatčen. Po neúspěšném pokusu o útěk byl umístěn na samotku a nakazil se úplavicí.

Americký konzulát zařídil jeho propuštění, když se ale pokoušel narukovat, nebyl uznán jako schopný vojenské služby. Až na konci roku 1916 byl přijat jako letec. Týden tak končí, když spojenci postupují na západě a plánují nové ofenzivy, zatímco Němci ruší tu svoji a bolševici, i když neválčí, jsou obklopeni jejími účastníky. Jsou to čtyři měsíce, co operace Michael zahájila německé jarní ofenzivy a Němci přišli o milion mužů.

A spojenci přišli o milion mužů. Dva miliony mužů za čtyři měsíce. Za třetinu roku, určitě si říkáte, že to nemůže být takto udržitelné. Jak dlouho to může pokračovat? Přitom to příští týden budou čtyři roky, během kterých to vypadalo podobně, a konec je pořád v nedohlednu. Jestli chcete vědět více o německých jarních ofenzivách roku 1918 a jak to všechno začalo, zde je náš díl o této události. Patr(e)onem týdne je Patrick McColgan. Prosíme, podpořte nás na Patreonu, pokud chcete více map a animací a tak.

Na viděnou příště!