Dnes vám blíže představím jednoho z mých oblíbených stand-up komiků, a tím je Lee Mack. Tady máte video, kde v talk show Grahama Nortona vypráví o svých začátcích ve světě stand-upu. Na křesle si vedle něho můžete všimnout Martina Clunese (britský herec) a Johna Cleese, kterého nejspíš znáte převážně díky Pythonům. Lee ve videu mluví o Pontins, kde pracoval jako "Bluecoat". Pontins je v podstatě společnost, která vlastní několik míst v Británii a Irsku, kde se dají strávit prázdniny. Bluecoat pracuje z velké části jako uvaděč. Poznámka: Lee Mack používá ve své historce mnohem silnější nadávku, než je "vůl", ale v rámci překladu jsem to musela upravit. V historce jde o podobu znění města Kent a jedné z nejdrsnějších nadávek anglického slovníku, cunt.
Ještě předtím než Arjen Lubach vydal svůj Talíř trejfu, přelomovou knihu o zdravé výživě, věnoval se podrobně důsledkům konzumace masa. Roční spotřeba se pohybuje okolo 75 kilogramů na osobu a s ohledem na jeho vliv na lidský život je na čase položit si otázku: "Neměli bychom jíst trošku míň masa?". Informační bonus: Duhový Petr odkazuje na mikulášskou tradici v Nizozemsku. Mikuláš přijíždí do země na parníku v doprovodu pomocníků, tzv, Černých Petrů. Tato tradice však v posledních letech čelí obviněním z rasismu, a tak existují snahy o odstranění sporných prvků. Jednou z nich je, že místo černošského pomocníka je pomocníkem běloch s obličejem pomalovaný uhlím nebo nějakou barvou, odtud jméno Duhový Petr. I snahy změnit tradici však narážejí na odpor. Bitterballen jsou tradiční pochoutkou podávanou k pivu. Jedná se o obalované masové koule, které se následně smaží. Jejich variantou jsou masové krokety, které jsou nejčastěji k dostání ve snackbarech nebo automatech. Pokud se v Nizozemsku setkáte s označením kroketa, je velmi pravděpodobné, že produkt obsahuje maso. Postbus 51 byl do roku 2002 komunikační kanál nizozemské vlády. Je známý hlavně díky krátkým spotům v televizi a v rádiu. Své jméno, v překladu Poštovní schránka 51, dostal podle korespondenční adresy. Wilma Mansveld byla zástupkyní ministra zodpovědná za infrastrukturu a životní prostředí. Po třech letech musela odstoupit z funkce, protože vládu nedostatečně informovala o vývoji událostí ve věci železničního spojení Nizozemska a Belgie.
