David Bowie a Stardust

Když to má růžový klobouk a červený nos a hraje to na kytaru vzhůru nohama,
budu se dívat. Mám rád,
když se lidi chovají nebezpečně. Měl jsem v té době
pocit nedostatečnosti. Nepřipadal jsem si jako
rockový zpěvák nebo rocková hvězda. Vždycky jsem si připadal
tak trochu mimo, což teď může znít... dost nadutě. Když se na tu dobu podívám dnes, uvědomím si, že mezi roky 1972 a 1976
jsem byl největší rocková hvězda.

- Víc už to nešlo.
- Spousty nahrávek... Ale i ten životní styl a to všechno... Cokoliv, co mohlo mít co do činění
se statusem rockového zpěváka, musel jsem do toho jít. Někdo se o vás vyjádřil jako
o oživlé bizarní kreslené postavičce. Ziggy takový byl. Napůl sci-fi rocker
a napůl japonský divadelní herec. Jeho oblečení bylo na tu dobu skandální.


Do té doby nikdo nic podobného neviděl. Byla doba, kdy lidi nebrali
vaši hudbu vážně? Myslím, že jsem se ze Ziggyho svlékl
zavčas, takže mě to nedohnalo. Většina uměle vytvořených rockových
postav má omezenou životnost. Jsou na jedno použití, působí kresleně. Ziggy vystačil na jedno nebo dvě alba. Ale pak už o něm, ani o světě,
který jsem pro něj vytvořil, nešlo psát. Nejsem skvělý zpěvák, jen obstojný. Dokážu píseň interpretovat,
což je jiné, než ji zazpívat.

Vždycky jsem si uvědomoval
své interpretační a jevištní schopnosti, ale napsat si sám píseň... Nebylo to ono. Neměl jsem problém
psát pro Iggyho Popa, pracovat s Lou Reedem
nebo psát pro Mott the Hoople. Dokážu se do nich
a jejich představ vžít. Ale je pro mě těžké
napsat něco pro sebe. Bylo jednodušší psát pro umělce,
které jsem si vytvořil.

Vytvořit Ziggyho a pak pro něj psát
bylo mnohem jednodušší. I když jsem to byl pořád já. Dokázal jsem si tak vytvořit odstup. - I když se to může zkomplikovat.
- Psychologové pro to mají název. Jo, zahrávání si se strukturou času. Přinášelo to s sebou
celou hromadu problémů. Chováte k některým těm postavám,
co jste vytvořil, nějaké city? K tomu všemu pociťuju
určitou nostalgii, ale pouze tehdy, když vidím nějaké staré video nebo koncert Ziggyho Stardusta.

Jinak ne. Nechci říct, že mi jsou
lhostejní, ale už jsem s nimi skončil. Je to trochu herecký přístup. Ten je potřeba, jinak riskujete,
že zabřednete ve stereotypu a budete se snažit zachovat něco,
co už je dávno pryč. Spousta lidí je posedlá myšlenkou, že musí mít publikum,
že je někdo musí obdivovat.

A čím víc tomuto výmyslu budete věřit, tím hůř se budete smiřovat
s vlastním životem. Uznání publika totiž přichází,
jen když se daří. Přichází a odchází, pořád dokola. Neměli bychom o něj usilovat. Měli byste se ohlédnout
a říct si: "Tohle je fakt dobrý." Nebo: "Tohle stálo za prd."
A ne: "Líbilo se to?" Překlad: Veru
www.videacesky.cz Je těžké být David Bowie?

Ani ne. Teď už ne.
Ne. Je to... Nemám nějaký komplex outsidera. Můj svět, moje realita... se pravděpodobně vůbec nepodobá tomu, jak si můj svět lidé představují. Je poklidný. Je to velmi vzdálené tomu, co považují
za pozlátko rockového života.

Chodil jsem na jednu z prvních umělecky
zaměřených středních škol v Anglii. Měl jsem skvělého učitele,
byl to otec Petera Framptona. Byl velmi inspirativní. Začal jsem dělat vizuální styl
v jedné reklamce. Dělal jsem koláže a drobné návrhy
na kabáty do deště a tak. Byla to naprostá hrůza. Možná jste u toho měl zůstat. - Jo, jestli tohle nevyjde...


- Můžete se k tomu vrátit. Mohl bych je nabízet
na Madison Avenue. Ne, to už mám za sebou.