Naši stateční fanoušci Tolkienova Pána Prstenů, Kerry a Chris, se dnes vydávají na další etapu své úmorné cesty. Tento díl sice nebude tak bohatý na ovečky, jako ten minulý, za to se kluci setkají s elfy z posledního domáckého domu a projdou kolem samotného Železného pasu. Večer zažijí nemalé útrapy. Jde do tuhého!
Překlad: ABigWhiteWolf
www.videacesky.cz Ahoj, já jsem Kerry a já Chris. Máme 6 dní na to, abychom z filmového Hobitína ušli
120 mil až k hoře Ngauruhoe, neboli k Hoře osudu. Jak těžké to může být? Vždyť je to jen
obyčejný pochod do Mordoru. Ránko, hobitci. Probudili jsme se svěží a připravení
začít další den naší cesty. Ale než jsme vyrazili, museli jsme se
postarat o naši první snídani.
- Kde jsou bandory?
- Bandory, králík a už máš dušené! Aby bylo jasno, s čím že to vaříme? To je naše lopatka na kadění, že jo? Tohle je lopatka, kterou kopeme díry,
když jdeme na velkou. Ale opláchl jsem ji v dezinfekci. Naším cílem dnes bylo ujít okolo 28 mil. Žádný problém, ne? Po šestihodinové chůzi v horku
nám zbývalo nebezpečně málo vody. Naštěstí byli místní natolik
hodní a doplnili naše zásoby.
- Moc děkujeme za tu vodu.
- Nemáte zač. Vy jste ze Států? Jo, jdeme do Mordoru. - Prosím?
- Jdeme do Mordoru. Tak jo, díky mockrát. To museli být elfové.
Tohle je vlastně Roklinka. - To je Roklinka?
- Myslím, že jo. Nevypadá tak impozantně jako ve filmu, ale já to beru.
Ať promluví přítel a vstoupí. Tyhle jsou se sýrem, nebo s mrkví? - S mrkví.
- Bezva. Jako každý hobit jsme i my naši
přestávku využili k odpočinku a zábavě. Ale museli jsme dokončit úkol, a tak jsme pokračovali v chůzi,
dokud nevypukl problém s Kerryho Tomem Bombadilem. - Co teďka cítíš, Kerry?
- Cítím tření. - Jo?
- V oblasti slabin. - Třou se ti slabiny?
- Jo, hoří mi. A zrovna jdeme do kopce.
Netoč můj rozkrok, jsi normální? Kerryho odřeniny
ve slabinách byly horší a horší. Museli jsme zastavit a použít elfskou medicínu. Pořád se to ještě trochu tře,
tak chodím zeširoka. Pochodovali jsme dál, ale tíha našich batohů,
horko a Kerryho rozkrok nás zpomaloval. Brzy bylo jasné, že musíme zastavit.
Sedm mil před naším cílem. Původně jsme se s tím chtěli nějak poprat,
ale nejde to a dorazíme tak... Takže...
Musíme jen snížit laťku,
abychom na ni dosáhli. - Když jdeme, tak...
- Když jdeme, čas ubíhá rychle. Ne, ne, čas ubíhá rychle, jen toho
zkrátka za tu dobu moc nestihneme. - Ne, ubíhá pomalu...
- Kámo, ubíhá pomalu, jako... Když jdeme, myslím, že už je to
hodina, a přitom je to jen pět minut. Ale pak si na pět minut
odpočineme a uplyne půl hoďky. A tak jsme to zabalili a postavili stan. - Dnešek byl dlouhý.
- Jsem unavený. Strašně unavený. Zní to asi otřepaně, ale už fakt začínám chápat,
jaké to muselo pro Froda a Sama být, jít až do Mordoru. No, zítra budeme muset ujít o něco víc
než dnes a pozítří ještě víc. Nejvíc se teď asi bojím
páchnoucích Chrisových nohou. - Sundal jsem si boty.
- Teď to uvidíte. Tak to je kruté. Ještě jsem nekadil. Hora hned vedle Hory osudu
má každou chvíli začít soptit. Ruapehu je činná sopka a leží doslova
hned vedle Ngauruhoe, což je Hora osudu. Nevím, možná se vykadím už brzy.
Naposledy vybuchla v devadesátém šestém. A my tam dorazíme co nevidět. Takže to by mohlo být fakt supr, anebo smrtící. Takže mou největší starostí je zítřek
a když se mě na to samé zeptáte zítra, mou největší starostí bude zítřek. Teď asi půjdeme spát.
Bože, mně tak smrdí nohy. Než jsme ulehli, rozhodli jsme
se na zítra trochu inspirovat. Snažím se nasadit si čočky, ale je to dost těžké.
protože je tady všude špína a výkaly. Ze včerejška nás všechno bolelo, ale abychom dodrželi
časový plán, musíme dnes ujít kolem až 36 km horských stezek. Naštěstí jsme se setkali s Nickovou sestrou,
která nám ulehčila náklad. Pohlídá nám část naší výstroje a přiveze
ji večer na místo, kde budeme tábořit. Díky, Nickova ségro! Skoro by stálo za to se vrátit. Hobiti přicházejí do Železného pasu! Pojďte!
Ten Prsten už mu leze na mozek. Znáš to, jak smrdíš tak moc,
že už sám sebe přestaneš cítit? Já už se teď začal cítit znova. Našli jsme Sarumana, jak strhává
nějaké stromy a vyrábí skřety. Výsměch! Některé z těch stromů byly mými přáteli! Ráno jsme začali tam nahoře
a teď jsme tady dole. Takhle si Nick obstarává vodu.
V podstatě mi saje ze struku. - Chris je velice něžný.
- Jo. A taky mám výborné mlíko! Stínovlase, poběž! Máme dost na cestu zpátky, pane Frodo? V průběhu dne jsme neustále museli
zalepovat naše unavené nohy plné puchýřů. Stejně tak jsme museli ošetřovat Kerryho
Bilbo Pytlíka, protože jeho odřeniny se stále zhoršovaly. - Jak se cítíš, Kerry?
- Nic moc. Tak jo, zatím jsme ušli asi 20 kilometrů. V téhle chvíli už bolí prakticky každý krok.
Jo, chcete zastavit a lehnout si,
ale když vstanete, tak to bolí ještě víc. Tak jsme si to shrnuli, ještě nám
zbývá ujít dalších 14 kilometrů. - Je to těžký den.
- Těžký den. Protože máme všichni puchýře, já kulhám
na jednu nohu a napadám na druhou, kde mám fakt ošklivý puchýř na malíčku. Nick má hodně škaredý
puchýř na patě pravé nohy. A pak je tu Kerry, který chodí jako kovboj... - Mám odřeniny, mám puchýře...
- Má to v kalhotách blbě srovnaný. Snažili jsme se, co jsme mohli,
ale naše těla se doslova rozpadala. Nakonec jsme si museli vzít prášky
proti bolesti, abychom to přes den vydrželi. Už se ti chodí líp, když sis zalepil nohu? - Ne.
- Ne? - Já to za tebe vynesu, jestli chceš.
- Ještě chvíli to zvládnu. Podělte se o náklad, pane Frodo. Miluju tě, Chrisi. V podobných chvílích si říkám,
že to byl ten nejblbější nápad na světě.
- Kde teď teda jsme? - Jsme na dvanáctém
kilometru z patnáctikilometrové stezky. Chytil jsem svůj druhý nebo třetí dech.
Už jsem to přestal počítat. Snažíme si pohnout,
protože se za chvíli setmí. Nohy mě bolí, všechno mě bolí. Protože i když je ve dne horko,
v noci je fakt zima. - Co říkáte na kopce?
- Nesnáším je! Jsme ještě pořád v lese a myslím, že máme asi půlhodinu
světla.
A v noci bude mrznout. Nemáme stan, máme jednu
čelovku, jeden spacák. Pořád nevíme, jak daleko
po téhle stezce ještě musíme jít. Nemůžeme ani chytnout signál
na GPS řízené satelitem. Nesmíme polevit, jinak... - jsme v pr*eli. Můžu to říct?
- Jo. Hurá! A mně už skoro došla voda. Tohle se mi nelíbí. Ta voda dole je úplně nehybná.
Jdeme směrem k přehradě a to znamená,
že bychom měli jít okolo plynoucí vody. Takže pokud tu přehradu na noc
nezavřeli, což se občas dělává, znamenalo by to, že jsme od ní ještě daleko. Tak pojďme. Je tu dost reálná šance, že tady
za tmy ještě pořád budeme. Už se setmělo. Zastavili jsme,
abychom si oblékli nějaké teplejší oblečení. Myslím, že ten ukazatel
na začátku stezky nám lhal. Nevěřím, že je to 14 km, ale spíš tak 20 km.
Za předpokladu, že z lesa brzy vyjdeme. Kerry, jak se cítíš? V pohodě, ale odlož
tu kameru, ať můžem jít. V epizodě 3
obyčejného pochodu do Mordoru: Tady máme tábor. Jak špatné by bylo, kdybychom
se na noc utábořili tady? V tuhle chvíli se už
prostě nemůžeme zastavit. Kdybychom se přestali hýbat,
došel by nám čas.
kdysi jsme podobné štreky s kamarády a 25 kily na zádech chodili běžně, ale měli jsme našlapáno a když se přidal někdo nový, tak to obvykle hledal, jak to dojet vlakem, nebo autobusem, případně stopem ... bylo jasné že to bude drsný, protože zjevně netušili, co si vytyčili za cíl.. a o to se mi na to líp kouká :D :D .... sakra, proč jsme toho vlastně nechali ??
Tak dnes jsem zkoukla oba díly, nedalo mi to a i s mou neslavnou angličtinou jsem zkoukla zbytek na youtube. Přesto až to tu bude přeloženo, zkouknu ještě jednou. :D Skvělý nápad, skvělé videa a skvělý překlad. :)
No nemají to úplně lehké. Nejvíc, co jsem v životě ušel s krosnou bylo 50 km za den a už nikdy víc :) (vyšli jsme v 8 ráno a došli po půlnoci, přestávka každých 10km).
Jak se koukal přes to hluboký údolí, kde tekla ta řaka, tak jsem uplně čekal, že řekne \"Myslím, že jsme měli jít tamtudy.\" nebo \"Myslim, že vidim tu tvou sestru.\" :D
Jinak fakt ot těm týpkům nezávidím, ja jsem rád, když udjdu 20 km za den. Jinak když jsem slyšel Peinkillers tak mě hned napadla Penumbra :D
ABigWhiteWolfPublikováno: Před 13 lety
