Obyčejný pochod do Mordoru - Epizoda 3

Ahoj, já jsem Kerry a já Chris. Máme 6 dní na to, abychom z filmového Hobitína ušli
120 mil až k hoře Ngauruhoe, neboli k Hoře osudu. Jak těžké to může být? Vždyť je to jen
obyčejný pochod do Mordoru. Je tu dost reálná šance, že tady
za tmy ještě pořád budeme. Myslím, že ten ukazatel
na začátku stezky nám lhal. Podle mě má tahle stezka takových 20 km. Kerry, jak se cítíš?

V pohodě, ale odlož
tu kameru, ať můžem jít. Bože, ještě nikdy jsem tak
rád nešlapal po betonu. - Po asfaltu.
- Po asfaltu. Tady máme tábor. Co kdybychom se na noc utábořili tady? V tuhle chvíli se už
prostě nemůžeme zastavit. Kdybychom polevili,
došel by nám čas. Takže i když jsme konečně vyšli z lesa, museli jsme
pochodovat další hodinu, než jsme postavili tábor.

Dnešek byl velice dlouhý. Šli jsme asi 12 hodin. Dnes jsme šli polem nepolem,
z kopce do kopce. Nick by teď určitě vyhrál
šampionát v počtu puchýřů. Vypadáš, jak kdybys měl lepru. - Uhníváš.
- Oblepil jsem se páskou. Osm puchýřů při posledním sčítání. Ta záležitost s odřeninami se nevyvíjí dobře.


Slabiny mám v jednom ohni. Každý krok je utrpení. Doufal jsem, že zůstaneme v lese přes noc, protože jsem
potřeboval záminku, abych se ke Chrisovi mohl přitulit. Hora Tongariro dnes chrlila sopečný prach.
To by mohlo být supr, nebo taky nebezpečné. - Hlavně když je máme chytit všechny!
- Tak to bylo fakt debilní. Každý den je těžší a těžší a pokaždé si myslím,
že zítřek bude jednodušší, ale není. Zítra myslím musíme ujít
něco mezi 30 a 37 kilometry. Nezbývá nám než máknout. Pokud ztítra těch 37 kilometrů neujdeme, nevidím způsob, jak to později dohnat.

Čtvrtý den jsme byli nesmírně unavení. Ale pořád
nám zbývalo ujít více než 130 km k Hoře osudu. Abychom cestu dokončili včas a stihli náš zpáteční let,
musíme další dva dny jít po dálnici 32. Je to téměř 70 kilometrová stezka. První zastávkou na naší cestě je město Whakamaru
ležící asi 10 kilometrů od našeho tábora. A jo, takhle se to vyslovuje. Zrovna mi došlo, že dneska je Díkůvzdání. - Je Díkůvzdání!


- Však jsme měli sendviče se... - Šunkou.
- Slaninou. - A já se na to napiju vody.
- Šťastný Díkůvzdání! Malíčky u nohou mě teď tak děsně bolí,
že kdybych si je usekl, bolelo by mě to míň, než s nimi pokračovat v chůzi,
když jsou takhle oteklé. Nick se rozhodl, že malíčky si neusekne,
a tak jsme pokračovali k městu Whakamaru. Jo, takhle se to vyslovuje, přísáhám. Zatím jsme byli na letišti
a ve fast foodu. A to je všechno. A teď benzínka.

Zatímco jsme si kupovali nápoje, vysvětlil jsem
té milé paní, proč šlapeme 120 km do Mordoru, kde chceme zničit Prsten moci. Ty kráso! No... Každý se bavíme jinak. Jo. Nemáte náhodou za pokladnou nůžky nebo tak,
abych si mohl rychle něco ustřihnout? Když jsme byli vevnitř, došlo mi,
že vypadáme jako bezdomovci. A šílenci.

Protože pěkně smrdíme, jsme špinaví,
nosíme velké bágly a povídáme si o cestě do Mordoru. Na chození podél dálnice je špatné to, že musíme neustále uhýbat autům. Po ránu stráveném uskakováním
před auty jsme byli vyřízení. Snědli jsme si oběd, dali si šlofíka
a udělali to, co umí každý hobit nejlíp. Zapálili jsme si to nejlepší
kouřeníčko z Jižní čtvrtky. Naplním ji pěkně až po okraj.

Protože to chůzi očividně prospívá. Přesně tak. Dobrou chuť! - Nádhera.
- Je to trochu, jako když stojíte hned vedle ohniště. Tohle je jeden z hobitích zvyků,
bez kterého bych se klidně obešel. - Kouření je špatné, děcka.
- Pokud na to nemáte suprovou hobití fajfku. To vážně? A tak jsme šli. A šli.

A šli ještě trochu. Zastavovali jsme jen, když to bylo nutné. Vymyslel jsem další způsob, jak využít Prsten! Mám z toho radost. Jen mě překvapuje, že není neviditelná. Ale Prsten moci má svou vlastní vůli a nošení lahví s energeťáky
se mu nezamlouvá. Takže něco, co nemělo být
zapomenuto, bylo ztraceno.

Nechám si tu batoh
a půjdu pro něj. - Mám tam zajít já?
- Ne, já tam skočím. - Jenom si tu nechám ten batoh.
- A je to teda tam u toho kopce? - Je tam, kde jsme posledně zastavili.
- Co se stalo? Bože, Chrisi, zapomněl jsem na Prsten, když jsem
si ho sundával, abych se natřel krémem. - Takže se pro něj hned teď vrátím.
- Ne, nevrátíš. Do háje. Zapomněl Prsten na zemi.

A pak jsme šli dalších 20 nebo 30 minut. A já si tu povídám sám pro sebe
a hlídám batohy. Uvědomuju si,
že asi vypadám trochu jako pirát. Možná pirát homosexuál. - Našel?
- Našel. Milášek! Dej mi ho, dej mi ho! - Tak teď musíme fakt máknout.
- To jo. - Musíme si fakt pohnout.


- Jo. - Kerry?
- Co? Vem si ho. Se zpožděním jsme otrávení pokračovali v cestě. Drž hubu k*rva! - Zk*rvená ovce.
- Je to vůbec ovce, nebo... - Nevím, je to jehně?
- Jo, to bude jehně. Je to zas*aná kráva, nic jiného. - Jak se cítíš?
- Pravá noha už mi vynechává. Pajdám jako nějaký stařík.

- A kolik nám ještě zbývá?
- Zbývá nám ujít dvě hodiny slušným tempem. Což jsou asi 4 hodiny naším tempem. Myslím, že jsme ušli takových 34 kilometrů, spíš 33. Dnes jsme museli jít tak dlouho,
protože jsme zkrátka byli pomalí. Nestíháme to, každý den
jsme pomalejší a pomalejší. Dnes jsme makali 14 hodin v kuse. Snad každý den říkám, že tohle byl ten
nejtěžší den, ale tohle byl fakt ten nejtěžší den. Během nadcházejících dvou dnů
musíme ujít kolem 80 kilometrů.

Dost se obávám o to, jak dopadnem. Pokouším se propíchat si puchýře. Takže mě snad potom už nebudou tak bolet. Tohle je zavírací špendlík, který drží
Chrisovo oblečení pohromadě. Proč k tomu čicháš? Tak tenhle fakt bolel. Otázkou je, je tohle něco jako
když si hraješ s bublinkovou fólií? Kéž by.

Tohle je ta nejhorší verze bublinkové fólie na světě. Protože to dělám na sobě
a vůbec se to nedělá lehko. - A děsně to bolí.
- A ani to nedělá ten srandovní zvuk. Ne, to doufám. Dnes je to poprvé, kdy nejsme
v blízkosti záchodu, takže... Holt jsme museli jít dál, takže... Lopatka, toaleťák... stromy...

Včera jsme pochodovali 14 hodin
a ušli jsme jen 34 kilometrů. Dnes musíme ujít alespoň 42. Pokud to nezvládneme, nedojdeme
k Hoře osudu včas a zmeškáme náš let domů. - Kéž bychom měli kola.
- Já na kole ani neumím jezdit, ale kéž bychom je měli! Do Mordoru člověk na kole jen tak nedojede. To náš časový rozvrh nám dělá potíže. Máme na to se překonat a dojít to do konce. Jen nás to možná zabije.

Jsme v situaci,
kdy si sami můžeme ublížit. Nevíme to jistě, ale vidíme před námi
nějaké hory se sněhem na špici. Možná je to poprvé, co vidíme Horu osudu. Když jsme vyšli zpoza toho rohu a já
uviděl ty hory, přejel mi mráz po zádech. To je vážně paráda. Jsme na cestě už tak dlouho a pokaždé, co vidíme nějakou horu,
říkáme si, to je ta hora? To je ona? Takže odpověď konečně zní,
ano, to je možná ta hora.

Bohužel to nebyla ta hora. Naštěstí jsme to ale nevěděli. Zbývají nám dva dny. Jsem unavený, ale vidím to nadějně. Musím uznat, že dnešek byl fakt dobrý den. Pokud bychom si nevedli tak dobře jako dnes, neexistoval by způsob,
jak to všechno stihnout.

Teď máme šanci. Včera nám 34 kilometrů zabralo 14 hodin. Dnes jsme za 12 hodin ušli téměř 47 kilometrů. Až zjistím, kolik je to mil,
budu na sebe fakt pyšný. Je mi jasné, že na Chrise
a Kerryho hodně tlačím, ale pouze já jsem celou dobu věděl,
jak moc jsme pozadu. Budu upřímný, už jsme přemýšleli o tom, že pojedeme autem.

Nesnesl bych, kdybychom byli tak blízko
a museli se svézt jen pro těch pár kiláků. Jde o to, že už jsme tak blízko,
že to prostě nemůžeme vzdát. Pokud nás naše těla nezradí,
dokážeme to. Otázkou zůstává, jestli to
naše těla opravdu vydrží. Ve finále obyčejného pochodu do Mordoru: Odtud se jí můžeš v podstatě dotknout. Na těchhle místech bychom se neměli
potulovat, raději ani nezastavujeme. Auto!

Překlad: ABigWhiteWolf
www.videacesky.cz