Obyčejný pochod do Mordoru - Epizoda 4

Ahoj, já jsem Kerry a já Chris. Máme 6 dní na to, abychom z filmového Hobitína ušli
120 mil až k hoře Ngauruhoe, neboli k Hoře osudu. Jak těžké to může být? Vždyť je to jen
obyčejný pochod do Mordoru. Už se těšíš na ten svůj výlet? Podnikneme něco jiného, já
a Kerry, pojedem na Nový Zéland. A proč zrovna na Nový Zéland? Začneme na místě, kde točili Kraj, a pak půjdeme tam, kde se točil Mordor.

Proč byste to dělali? Je to bezpečné? No jasně, jo, je to Nový Zéland. Aby si vás tam nespletli s teroristy! Nemyslím, že si nás spletou s teroristy. - No dobře.
- Říkal jsem ti, jak je to daleko? Ne.

Je to 122 mil. To se hezky projdete! - Právě jsem si vymáčkl malíček.
- Proč? Protože byl oteklý a mokval
a už potřeboval propíchnout. - To se ti z malíčku stal jeden velký puchýř?
- Asi jo. Pane bože. Zdravím, dámy. Koukněte na mě a mé puchýře.

Jak jsme si oblepili puchýře, vzali jsme si
prášky proti bolesti a vyrazili. Protože každá sekunda se počítá,
zahájili jsme šestý den zkratkou. Místo toho, abychom šli podél silnice, rozhodli
jsme se zkrátit si cestu o polovinu skrz farmu. Ušetří nám to sice 20 km,
ale je to nelegální. Pokud nás chytí a z pozemku vyhodí, nestihneme to
k Hoře osudu včas před naším zpátečním letem. Ale co, možná ta cedule hlásala "Neprojdeš",
ale my jsme prošli, na to vemte jed. Stáda ovcí byla supr, ale pak jsme zahlédli
něco, z čeho se nám zatočila hlava. To je ona.

To je Tongariro a Ngauruhoe je hned vedle. Mordor. To je paráda. Auto! Zdrhejte! Myslíš... To bylo těsně. Zastavili.

Jde zpátky. Jde sem, sedněte si, sedněte si! Zdravím! Jak se máte? - Hej!
- Jak se vede? - Kam to jdete?
- Jen támhle do lesa. - Jenom jsme si na chvíli sedli, protože na cestě byla zima.
- A máte povolení k průchodu? - Jo, říkali, že když se budem držet cesty, tak...
- Kdo to říkal? Teď si nemůžu vzpomenout
na to jméno, omlouvám se.

Mluvil jsem s nimi... ...před několika týdny... *brblání* Bylo to o chlup, ale ještě jsme
nebyli z nejhoršího venku. Pořád nám zbývá několik hodin chůze skrz pokácený les,
než se dostaneme zpátky na veřejnou silnici. Tohle je ekvivalent pouště,
aniž by to byla poušť. Je pravé poledne. A nejsou tu žádné stromy.

V momentě, jak vyjdeme ze soukromého
pozemku, bychom si měli odpočinout. Jsme na nohou už celý den,
bez jediné přestávky. Horko a žádné přestávky si ale vybralo svou daň a my byli
donuceni k odpočinku pod žhavým odpoledním sluncem. Zatím je to dost drsný den. Ze včerejší noci nás všechno bolí. - To znělo teple.
- To znělo... fakt teple. Na druhou stranu jsme dnes poprvé skutečně
viděli Horu osudu, která je teď přímo za námi. Je prakticky na dosah, můžete se
jí v podstatě dotknout.

Níž. Pořád jen ohmatáváte mraky. Odtud se jí můžete v podstatě dotknout. Konečně jsme mohli pokračovat
mimo soukromý pozemek. Ale jak se den vlekl, naše
puchýře byly horší a horší. Můj malíček mi tak natekl, že jsem musel
pokračovat bosý, jako skutečný hobit. Ale měli jsme větší starosti.
Před několika dny začala hora Tongariro soptit. Naštěstí Nickova sestra jela napřed,
aby obhlédla situaci.

- Mám špatné zprávy.
- Jo? Silnice Mangatepopo je uzavřená. Je tam zátaras a nevím, co by se stalo,
kdybyste se jej pokusili obejít. Zřejmě se bojí, že ta hora co chvíli vybuchne,
nebo jedna z hor, co stojí okolo. Můžete to zkusit, ale můžete
z toho taky mít pořádný průšvih. Beztak tam nebude nikdo,
kdo by nám to zakázal. No je tam cedule,
která to zakazuje. Nevím.

Když tam půjdeme a řeknou nám,
že máme vypadnout, tak vypadnem. Nevím. S*erem na ně. A tak jsme naposledy rozbili tábor. Musíme vstát ve 3 ráno, abychom prošli skrz barikádu
dřív, než přijedou rangeri a zastaví nás. Nohy nás bolely, ale byli jsme téměř u konce. Protože je tohle naše poslední noc, napadlo mě,
že bych ji mohl zakončit lehkou četbou. Myslím, že jen pár lidí věřilo,
že se dostaneme takhle daleko.

Před dvěma dny jsme šli tak pomalu
a byli jsme tak vysílení, že jsem vůbec nedoufal,
že se dostaneme blízko cíli. Doma si určitě všichni myslí, že jsme
mrtví. Nebo se sázejí, jak dlouho přežijem. Vzbudíme se, vykouknem ven, Horu osudu máme přímo před očima. Těším se, až to dokončíme. Hloupí hobitci! A tak jsme vyšli.

Neděle, poslední den, jsme
asi 10 nebo 15 km od Hory osudu. Vypadala tak blízko, a přece
byla ještě na míle vzdálená. Dorazili jsme k zátarasu dřív,
než rangeri. Nepozorováni jsme se vplížili
na stezku vedoucí k Hoře osudu. Byl to poslední krok,
ale byl tím nejtěžším. Po šesti dnech těžké chůze
byla naše těla na pokraji sil. Pouze naše odhodlání nám dodávalo
sílu, ale mnohdy ani to nestačilo. Svaly v Chrisových nohou
doslova přestaly fungovat.

Bolest byla tak silná, že jedinou možností,
jak ji zmírnit, bylo vyhonit si. Vypadám, že si ho honím. Už tomu bude asi týden. Ve skutečni si jen třu sval,
protože mi ztuhl. S využitím posledních zbytků našich sil
jsme pokračovali dál směrem k Hoře osudu. Teď, když jsme byli nejslabší, jsme museli šplhat. Tady se počítá fakt každé kilo.

I tohle mě teď tíží. Myslím to vážně. Vím, že to zní
jako hláška z nějakého filmu, ale v tuhle chvíli cítím,
že mi ta věc visí kolem krku. A taky je zlá, takže... Tak jsme to dokázali. Není tu kolem žádná láva, takže Prsten
místo toho pohřbíme tam, kde kdysi láva byla. - Připravený?
- Jo. Pojď sem, Nicku.

Zvládli jsme to. - Tak jo. Nechcete si někdo dát sprchu?
- Jo! Sprcha! Celkově nám naše cesta po severním
ostrově Nového Zélandu zabrala 131 mil. O 11 mil více, než jsme původně plánovali. Začali jsme v pondělí kolem šesti odpoledne
a skončili jsme v neděli okolo půl čtvrté. Akorát nám vyšel čas
na náš zpáteční let domů. Příštího dne nám nohy otekly do skoro dvojnásobné velikosti,
takže jsme nakonec přece jen chodili s hobitími nohami. Nemůžu uvěřit, že jsme to dokázali.


Stačilo takhle málo a vzdal bych to. Jsem umytý, zvládli jsme to,
taky už nemůžu chodit. Malíček mi možná upadne. Věděl jsem, že to bude těžké, ale když jsme to začali
plánovat a konečně jsme se sem dostali a vyšli na cestu, měl jsem nás za největší blázny na světě. Bez Nicka bychom to nedokázali. Když jsme pohřbili Prsten, zažil jsem
ten nejlepší pocit na světě. Už chápu, proč lidi takové
ztřeštěnosti dělají. Nedokážu popsat, jak jsem se cítil.


Jako... Ne, nedokážu to, proč se
o to vůbec pokouším? Bylo super, že jsme se navzájem mohli
povzbuzovat a tak dojít až do konce. Jestli chcete Prsten najít,
podívejte se na záznam, zkuste přijít na to, kde je.
Pořád tam je, zakopaný. Pohřbili jsme ho ještě s něčím jiným, takže
to poznáme, až někdo nahraje fotky na internet. - Autem to trvá jenom tři a půl hodiny?
- Jo. Měli jsme jet autem. Byla to jedna z nejhorších zkušeností
mého života a zároveň jedna z nejlepších.

Ulevilo se mi. Byl to opravdu úžasný pocit. Nemůžu uvěřit, že jsme to zvládli. Nic z toho nebylo jednoduché, ani trošku. Překlad: ABigWhiteWolf
www.videacesky.cz