Rozpadající se budova, která se nesmí zbourat

Toto je seminář svatého Petra asi hodinu západně od Glasgow. Nebo teda byl. Postavili ho v 60. letech jako školu pro kněží a podle mě je to nádherná ruina. Ale já mám rád modernismus. V roce 1992 byl zařazen na seznam skotských památek v kategorii A, takže má národní nebo mezinárodní význam. A architektonicky také patří k nejdůležitějším moderním dílům Skotska. Ale památková ochrana přišla až roky po uzavření areálu.



Katolická církev se rozhodla vzdělávat kněží ve městech, ne na takto odlehlých místech. A navíc už moc lidí netoužilo být kněžími. Nikdo to nechtěl koupit a církev si nemohla dovolit jen tak udržovat prázdnou a extrémně nákladnou budovu. U tak jedinečné stavby je problém, že opravy jsou drahé a složité. Takže to, co o čtvrt století později ještě stojí, nevypadá nejlépe. Arcidiecéze v Glasgow to měla na starosti už od chvíle otevření. Bylo složité najít pro tu budovu jiné využití, je postavená na zakázku, žádný developer nechce budovu, ke které patří obří betonová kaple.



Máme zodpovědnost udržovat tu ruinu, jak jen to bude možné. Teď to opravdu je ruina. Je tam graffiti, je to nepřístupné a nebezpečné. Ze zákona v té oblasti musíme zajišťovat nějakou míru bezpečnosti, ale po 40 letech jsme v koncích. Za 40 let jsme vyzkoušeli snad všechno, co nás napadlo. Developeři zvažovali udělat tam komunitní centrum nebo hotelový komplex a všechno mezi tím.



Ta budova měla problémy od začátku, bývalí obyvatelé vyprávěli historky, jak tam zatékalo nebo že vítr okny profukoval tak moc, že záclony se zvedaly skoro do vodorovné polohy. Takže se v té budově bydlelo i pracovalo docela špatně, o to složitější je hledat nějaké alternativní využití. Jedna umělecká organizace utratila miliony za odstranění azbestu a starých rozvodů, organizovala tu světelné show a chtěla z toho udělat umělecký prostor, ale pak jim došly peníze.



Navíc už z podstaty je to postavené uprostřed ničeho. V okolí je jen jedna vesnice. Pro umělecké prostory jsou lepší místa. A ze zákona nelze tu budovu prostě opustit. Nemůžete se rozhodnout, že už vás netěší, a darovat ji na charitu. A rozhodně to nejde zbourat. Je to významná chráněná památka. Nejen že je to památka, je to památka v kategorii A, to je nejvyšší forma památkové ochrany. Musíme se držet pravidel, nepoužívat ji pro jiné účely, neupravovat ji, snažit se udržet okolí bezpečné…



Můžeme se té budovy legálně vzdát, ale kdo by se jí ujal, převzal by i zodpovědnost za pojištění, bezpečnost, údržbu a tak dále. Není to tak snadné, vlastně to nemůžete darovat. Nějaké zájemce jsme našli, ale když na to dojde, vždycky je to otázka peněz a financování, ta samotná budova polyká obrovské částky.



I jen údržba současného rozpadlého stavu stojí arcidiecézi asi 60 000 liber ročně. Lidé se zajímali i o okolí, patří k tomu krásné pozemky, chtěli tam třeba postavit domy a využít zisky z nich, ale to bylo zamítnuto kvůli územnímu plánu, takže to nejde zastavět. Je to docela tragické, až skoro prokleté. Je nerealistické očekávat, že zasáhne deus ex machina. Pořád jsme otevření spolupráci s kýmkoli, kdo přijde s nějakým nápadem, ale zároveň je to realisticky nad naše síly, měl by to řešit stát nebo celý národ.



Většina lidí si asi řekne: „Taková barabizna.“ Ti, kdo rozumí stavbám a brutalistní architektuře, to vidí jako mimořádný poklad. A o to jde. Je to obojí. Kdyby to bylo staré stovky let, ne desítky, byla by to národní památka, vláda by platila opravu, vybíralo by se vstupné, rodiny by v zahradách pořádaly pikniky a sprejovat na to graffiti by bylo nemyslitelné.



Jenže tak to není, ačkoliv je to naprosto unikátní historická náboženská budova. Má obrovskou historickou a kulturní hodnotu, ale negativní finanční hodnotu. A ukazuje se, že to je velmi složitá situace. Překlad: jesterka www.videacesky.cz