Humber Bridge je jeden z nejdelších visutých mostů na světě, ovšem jeho kovová lana čelí velkému riziku koroze. Naštěstí stavební inženýři našli zajímavý způsob, jak se s touto hrozbou vyrovnat.
Když byl v roce 1981 Humber Bridge zprovozněn, byl nejdelším jednopolovým visutým mostem na světě. Přes 1400 metrů silnice, tedy 17 000 tun, drží kabely, které samy váží tisíce tun. Ty kabely tvoří více než 14 000 jednotlivých drátů ukotvených v betonových základech na břehu. Kabely a celou stavbu pak drží tyto obří věže.
Most je tak dlouhý a tak vysoký, že ačkoli jsou obě věže kolmo k zemi, jejich vršky jsou o pár centimetrů dál od sebe kvůli zakřivení Země. 40 let po otevření má most za sebou asi třetinu plánovaného života a je čas na prohlídku. V 90. letech začali stavební inženýři odhalovat rezivějící kabely u starých mostních konstrukcí. Třeba u visutých mostů z 30. let. Vodotěsnost kabelů se tehdy zajišťovala tak, že po spletení drátů a utažení kabelu byly vnější dráty pokryty pastou z olova a lněného oleje.
Kolem obvodu se pak obmotal další drát, který překryl olověnou pastu, což vytvořilo vodotěsnou vrstvu. Předpokládalo se, že to bude stačit. Inspekce v USA ukázaly, že vlhkost se do kabelu přesto dostává a sbírá se tam. To způsobuje rozsáhlé rezavění. Uvnitř se totiž vytvoří svým způsobem mikroklima, které ovlivňují venkovní teploty, rozdíl dne a noci nebo léta a zimy.
Tohle prostředí je pro kabely brutální, jsme u moře a dole u silnice je také ovlivňují výfukové plyny a voda. Jak jsem říkal, kabely netvoří jeden kus kovu, jsou poskládány z tisíců drátů, ty jsou sice natěsnané, ale jsou kulaté, vždycky mezi nimi bude trocha vzduchu. A tenhle vzduch přináší řešení.
Vodou způsobená koroze ocele a železa nemůže vznikat při relativní vlhkosti nižší než 40 %. Zhruba 15–20 % objemu toho kabelu tvoří vzduch, pokud ten bude mít nižší vlhkost než 40 %, v podstatě rezavění zastavíte. V samotné mostovce jsou strojovny, kde se odvlhčuje vzduch. Tenhle vzduch pak pumpujeme nahoru ke kabelům a vstřikujeme do rukávu z nerezové oceli, kterým je kabel obalen.
Vzduch vpravený do kabelu má tak nízkou relativní vlhkost, že vlhkost z kabelu vysbírá, tím ho vysuší a vodu odvede do ovzduší. Tento cyklus probíhá kontinuálně, 24 hodin denně, 365 dní v roce po zbytek životnosti mostu. Rada spravující Humber Bridge kontrolovala kabely poprvé v roce 2009 a o rok později, v roce 2010 zavedla toto odvlhčování. Teď, o 10 let později přišel čas na další inspekci kabelu, abychom posoudili efektivitu odvlhčovacího systému.
Proces je následující: palicí do kabelu zarazíme klín, abychom v něm vytvořili skulinu. Z každé skuliny vybere odborný konzultant jeden drát, ze kterého pak naši zaměstnanci odeberou vzorek o délce asi 5 metrů. Z toho vzorku pak sbírají potřebná data. Z cívky s novým drátem potom odměříme 5 metrů, tím nahradíme původní vzorek, z kabelu odstraníme klíny a je hotovo.
Tohle opakujeme ještě sedmkrát podél obvodu kabelu, načež je inspekce dokončena. Poté kabel na každé straně stlačíme hydraulickým zařízením s výkonem 100 tun. Tak se vrátí k původnímu rozměru. Představa, že jsou dráty trochu zrezivělé, vás možná znervózňuje, ale při návrhu se s tím počítalo. Navíc si toho všimli brzo, řeší to a pro jistotu i hlídají.
Mosty jinde na světě, kde neprobíhají inspekce nebo tam kvůli škrtům nedochází k údržbě infrastruktury, by vás ale mohly znervózňovat právem. Zato Humber Bridge si vede velmi dobře. To by šlo. Tak jdeme na záběry z dronu. Překlad: jesterka www.videacesky.cz
jesterkaPublikováno: 3 týdny
