Problém s jaderným odpadem

Toto video sponzoruje Brilliant. Učte se jako vědci s 20% slevou, pokud budete mezi prvními 500 lidmi,
kteří se přihlásí přes odkaz v popisku. Jaderná energie je jedna z nejčistších, nejefektivnějších a nejdostupnějších
zdrojů energie na Zemi. Vyprodukuje 1 kilowatt hodinu energie, což americká domácnost
spotřebuje za 48 minut, přičemž vypustí jen 12 gramů CO2.

Tím byste naplnili
tři dvoulitrové PET lahve. K vyrobení stejného množství energie uhelná elektrárna
vyprodukuje 820 gramů CO2. To je plná vana. Podle vlivu na životní prostředí je jaderná energie čistší než
vodní, geotermální i solární elektrárny. Je nejčistší až na větrné elektrárny. Ale to nutně neznamená,
že jaderná energie je dlouhodobým řešením.

Jaderný materiál je jedním
z nejjedovatějších materiálů na světě. Dvakrát v dějinách z elektráren
uniklo značné množství radiace. V roce 1986 v Černobylu na Ukrajině a v roce 2011 ve Fukušimě v Japonsku. V Černobylu zemřelo 31 lidí, ale předpokládá se, že přes 4 000 lidí
zemřelo na rakovinu následkem ozáření. Ve Fukušimě to bylo lepší, zemřeli jen
dva lidé a nebylo to kvůli radiaci. Očekává se jen 130 úmrtí na rakovinu.

Ale v obou případech dodnes
existují ochranná pásma, ve kterých lidé kvůli radiaci nemohou žít. Stovky tisíc lidí
se musely odstěhovat z domova a nikdy se nemohou vrátit. Ekonomický dopad Černobylu
se odhaduje na 250 miliard dolarů. To je mnohem více, než je HDP Ukrajiny. Ale neštěstí ve Fukušimě se odehrálo v mnohem zalidněnější oblasti.

Čeká se, že to Japonsku způsobí škodu
v hodnotě 500 miliard dolarů. To je 10 % jejich HDP. Navíc uranu, který se v jaderných
reaktorech používá nejčastěji, není neomezené množství. Pokud budeme používat
současné metody těžby, zůstává na světě uran na dalších 230 let. Podle mnohých je jaderná energie
krátkodobým řešením snížení uhlíkových emisí, dokud nenajdeme
plně udržitelný zdroj energie.

Avšak největším problémem
jaderné energie není riziko nehody, nejsou to zásoby uranu, je to toto, jaderný odpad. Všechny současné komerční jaderné
elektrárny pracují s jaderným štěpením. Jak se radioaktivní prvek rozkládá, atom se rozdělí na dva, čímž se uvolní množství energie. Existuje mnoho
designů jaderných reaktorů.

Ale většinou uvolněnou energii zachytí voda,
která se změní na páru, která pak pohání turbíny a generátory. Jaderný prvek, typicky uran, zhruba po šesti letech
užívání v jaderné elektrárně uvolní tolik své energie, že už dál není efektivní ho používat. Ale to neznamená,
že přestane vyzařovat energii. Palivová tyč bude vyzařovat
smrtelnou dávku záření desítky až stovky tisíc let po svém vyřazení.

Otázkou tedy je, co s nimi budeme dělat. Odpověď je snadná. Umístíme je někam,
kde budou izolovány navždy. Ale není to tak snadné. Žádný jaderný odpad na světě není ve svém trvalém úložišti. Veškerý jaderný odpad je
v dočasných úložištích, kde zůstává,
dokud se nevytvoří trvalé řešení.

Většina odpadu
se skladuje ve vodní lázni. Voda dobře odstiňuje radiaci, takže je to levný
a snadný způsob skladování tyčí. Tyto nádrže se většinou
nachází přímo v elektrárnách, takže když se vyhořelé
palivo vyjme z reaktoru, uloží se přímo do vody a tam zůstane. Radioaktivní materiál
stále vyzařuje energii, která vodu ohřívá, ale chladicí systém a pumpy
vodu udržují pod bodem varu.

Ale k tomu je třeba energie. Pokud selže hlavní i záložní systém, pumpy a chladící zařízení přestanou fungovat. Voda se zahřeje a může se vypařit. Voda pohlcuje radiaci, takže bez ní se radiace může šířit dál do prostředí.

Přesně to se stalo ve Fukušimě. Primární i záložní zdroj energie selhal, takže pumpy a chladicí systém
přestaly fungovat a voda se zahřála. Situaci se podařilo vyřešit dřív,
než se vypařilo příliš vody, takže se do prostředí
příliš radiace nedostalo. Ale kdyby se to nepovedlo,
mohly zemřít tisíce lidí. Poté, co jaderný odpad
v nádržích 10 až 20 let chladne, je umístěn do sudů.

Tyto betonovo-ocelové
nádoby blokují radiaci, ale stále to není trvalé řešení. Nevydrží zemětřesení,
nevydrží tsunami a potřebují lidskou správu. Tyto nádoby vyžadují střežení a údržbu. Bez lidí by mohly být časem poškozeny, čímž by se radiace uvolnila do přírody. Lidská rasa existuje
jen asi 200 tisíc let, takže si nemůžeme být jistí,
že náš druh přežije miliony let, po kterých bude jaderný odpad
stále vyzařovat radiaci.

Navíc těžko můžeme čekat,
že dominantní civilizace, které jadernou technologii ovládají, budou existovat třeba za tisíc let. Římská říše byla kdysi bezpochyby
nejmocnější říší na světě. Učenci věří, že byla nejmocnější civilizací,
která kdy vůbec na Zemi existovala. Mocnější než USA, Evropa,
prostě kdokoliv.

Avšak padla.
A jednou se totéž stane i se Západem. Proto dlouhodobé úložiště jaderného odpadu musí vydržet déle než politické struktury, musí fungovat bez dohledu lidí a musí být naprosto trvalé. Finsko něco takového staví. V této oblasti
se přírodní katastrofy neobjevují. Neobjevuje se tu zemětřesení ani tsunami a vlastně se zde neobjevuje nic,
co by mohlo poškodit úložiště.

Navíc se má nacházet
skoro 500 metrů pod zemí. Pod ostrovem
na finském pobřeží stát kope. Staví první trvalé úložiště
jaderného odpadu na světě ve stabilním podloží v hloubce 500 metrů. Právě dokončují stavební práce a v roce 2020 začnou zařízení
plnit jaderným odpadem. Kopají dlouhé tunely s menšími otvory,
kam se umístí jaderný odpad, načež tunel opět zasypou
a odpad tam zůstane navždy.

Tento systém téměř brání riziku,
že se jaderný materiál dostane do podloží. A když se úložiště v roce 2120 zaplní, může tu tak zůstat navždy. Protože bude odpad tak hluboko
a tak špatně přístupný, nebude potřeba žádný lidský dohled. Žádná ochrana, žádná údržba, nic. Bude to naprosto bezpečné.

Ale před zapečetěním budou
muset bojovat s lidskou přirozeností. Jako zvídavé bytosti jen těžko bojujeme
s lidskou touhou po objevech. Pokud někdy někdo najde tisíce let
starou záhadnou budovu, bude ji chtít otevřít. To je u úložiště
jaderného odpadu problém. Přesně to jsme udělali
s pyramidami v Egyptě. Měly to být věčné hrobky
egyptských elit, ale my je otevřeli,
protože jsme byli zvědaví.

Otevření úložiště jaderného odpadu
by budoucí civilizaci vystavilo radiaci. Musíme jim sdělit,
že toto místo mají nechat být. Ale to se snáz řekne než udělá. Americké ministerstvo energetiky
vytvořilo studii, jak budoucí civilizaci sdělit,
že je to nebezpečné. Klíčem je vytvořit zprávu, která sdělí, jak nezajímavý a nedůležitý
a nebezpečný jaderný odpad je. Dohodli se na tomto textu: "Sdělení tohoto poselství
je pro nás důležité.

Považujeme se za mocnou civilizaci. Toto místo není nijak důležité,
nebyl zde vykonán žádný vznešený skutek. Není zde nic cenného. To, co zde leží,
pro nás bylo nebezpečné a odpudivé. Tato zpráva je varováním o nebezpečí. Nebezpečí se vztahuje
na určitou oblast a je větší u středu. Střed nebezpečí je zde.

Má určitý tvar a velikost a je pod námi. Nebezpečí je stejné
ve vašich časech jako v našich. Nebezpečí ohrožuje tělo a může zabíjet. Nebezpečí má podobu vyzařování energie. Nebezpečí bude uvolněno jen v případě,
že toto místo fyzicky narušíte. Toto místo by mělo
zůstat uzavřeno a neobydleno." Myšlenkou bylo přeložit takovouto
zprávu do všech jazyků OSN. Do arabštiny, čínštiny, angličtiny,
francouzštiny, ruštiny i španělštiny.

Doufají, že během následujících
několika tisíc let bude jeden z jazyků stále známý. Ale v rozsahu několika stovek tisíc let se nečeká, že tyto jazyky přežijí. Ani se nedá čekat, že přežijí lidé. Musíme stejné poselství
sdělit bez použití slov. Studie navrhla sdělit stejné poselství tím, že do krajiny umístíme
upozornění na nebezpečí.

Může se vytvořit pole trnů, ostnů
nebo kamenných kvádrů. Aby ukojily objevitelovu zvědavost, měly by zde zároveň být monolity,
kde piktogramy vysvětlí dějiny oblasti. Měly by se tam objevovat takovéto obrázky, kterou budou objevitele přesvědčovat,
že tento materiál je pro lidi nebezpečný. Ale problémem je, že to nemusí být lidé, kdo bude za 100 tisíc let zkoumat Zemi.

Může to být nový druh, který dlouho vyhynulý
druh vůbec nemusí chápat. Někteří navrhli, aby bylo místo
zapomenuto a vůbec neoznačováno. Prostě ho zapečetit a opustit. Ale nechat zmizet něco
tak důležitého není snadné. Úložiště ve Finsku nepotřebuje
ochranu nebo dohled, ale jeho umístění je dobře zdokumentováno potenciálně nevratným způsobem. S knihami, pamětí a internetem záznamy o úložišti mohou přežívat
až do konce lidské civilizace.

Aby bylo zapomenuto,
aby se stalo jen součástí přírody, musí být zapomenuti i lidé. Překlad: Mithril
www.videacesky.cz