Problém s jaderným odpademWendover Productions

Thumbnail play icon
Přidat do sledovaných sérií 32
92 %
Tvoje hodnocení
Počet hodnocení:127
Počet zobrazení:10 132

Jaderná energie patří mezi uspokojivé alternativy k běžným uhelným elektrárnám. Ale jaderný odpad je velmi nebezpečný a nikde na světě stále neexistuje místo, kde by mohl být trvale uložen. Tedy až na Finsko, kde něco podobného staví.

Přepis titulků

Toto video sponzoruje Brilliant. Učte se jako vědci s 20% slevou, pokud budete mezi prvními 500 lidmi, kteří se přihlásí přes odkaz v popisku. Jaderná energie je jedna z nejčistších, nejefektivnějších a nejdostupnějších zdrojů energie na Zemi. Vyprodukuje 1 kilowatt hodinu energie, což americká domácnost spotřebuje za 48 minut, přičemž vypustí jen 12 gramů CO2.

Tím byste naplnili tři dvoulitrové PET lahve. K vyrobení stejného množství energie uhelná elektrárna vyprodukuje 820 gramů CO2. To je plná vana. Podle vlivu na životní prostředí je jaderná energie čistší než vodní, geotermální i solární elektrárny. Je nejčistší až na větrné elektrárny. Ale to nutně neznamená, že jaderná energie je dlouhodobým řešením.

Jaderný materiál je jedním z nejjedovatějších materiálů na světě. Dvakrát v dějinách z elektráren uniklo značné množství radiace. V roce 1986 v Černobylu na Ukrajině a v roce 2011 ve Fukušimě v Japonsku. V Černobylu zemřelo 31 lidí, ale předpokládá se, že přes 4 000 lidí zemřelo na rakovinu následkem ozáření. Ve Fukušimě to bylo lepší, zemřeli jen dva lidé a nebylo to kvůli radiaci. Očekává se jen 130 úmrtí na rakovinu.

Ale v obou případech dodnes existují ochranná pásma, ve kterých lidé kvůli radiaci nemohou žít. Stovky tisíc lidí se musely odstěhovat z domova a nikdy se nemohou vrátit. Ekonomický dopad Černobylu se odhaduje na 250 miliard dolarů. To je mnohem více, než je HDP Ukrajiny. Ale neštěstí ve Fukušimě se odehrálo v mnohem zalidněnější oblasti.

Čeká se, že to Japonsku způsobí škodu v hodnotě 500 miliard dolarů. To je 10 % jejich HDP. Navíc uranu, který se v jaderných reaktorech používá nejčastěji, není neomezené množství. Pokud budeme používat současné metody těžby, zůstává na světě uran na dalších 230 let. Podle mnohých je jaderná energie krátkodobým řešením snížení uhlíkových emisí, dokud nenajdeme plně udržitelný zdroj energie.

Avšak největším problémem jaderné energie není riziko nehody, nejsou to zásoby uranu, je to toto, jaderný odpad. Všechny současné komerční jaderné elektrárny pracují s jaderným štěpením. Jak se radioaktivní prvek rozkládá, atom se rozdělí na dva, čímž se uvolní množství energie. Existuje mnoho designů jaderných reaktorů.

Ale většinou uvolněnou energii zachytí voda, která se změní na páru, která pak pohání turbíny a generátory. Jaderný prvek, typicky uran, zhruba po šesti letech užívání v jaderné elektrárně uvolní tolik své energie, že už dál není efektivní ho používat. Ale to neznamená, že přestane vyzařovat energii. Palivová tyč bude vyzařovat smrtelnou dávku záření desítky až stovky tisíc let po svém vyřazení.

Otázkou tedy je, co s nimi budeme dělat. Odpověď je snadná. Umístíme je někam, kde budou izolovány navždy. Ale není to tak snadné. Žádný jaderný odpad na světě není ve svém trvalém úložišti. Veškerý jaderný odpad je v dočasných úložištích, kde zůstává, dokud se nevytvoří trvalé řešení.

Většina odpadu se skladuje ve vodní lázni. Voda dobře odstiňuje radiaci, takže je to levný a snadný způsob skladování tyčí. Tyto nádrže se většinou nachází přímo v elektrárnách, takže když se vyhořelé palivo vyjme z reaktoru, uloží se přímo do vody a tam zůstane. Radioaktivní materiál stále vyzařuje energii, která vodu ohřívá, ale chladicí systém a pumpy vodu udržují pod bodem varu.

Ale k tomu je třeba energie. Pokud selže hlavní i záložní systém, pumpy a chladící zařízení přestanou fungovat. Voda se zahřeje a může se vypařit. Voda pohlcuje radiaci, takže bez ní se radiace může šířit dál do prostředí.

Přesně to se stalo ve Fukušimě. Primární i záložní zdroj energie selhal, takže pumpy a chladicí systém přestaly fungovat a voda se zahřála. Situaci se podařilo vyřešit dřív, než se vypařilo příliš vody, takže se do prostředí příliš radiace nedostalo. Ale kdyby se to nepovedlo, mohly zemřít tisíce lidí. Poté, co jaderný odpad v nádržích 10 až 20 let chladne, je umístěn do sudů.

Tyto betonovo-ocelové nádoby blokují radiaci, ale stále to není trvalé řešení. Nevydrží zemětřesení, nevydrží tsunami a potřebují lidskou správu. Tyto nádoby vyžadují střežení a údržbu. Bez lidí by mohly být časem poškozeny, čímž by se radiace uvolnila do přírody. Lidská rasa existuje jen asi 200 tisíc let, takže si nemůžeme být jistí, že náš druh přežije miliony let, po kterých bude jaderný odpad stále vyzařovat radiaci.

Navíc těžko můžeme čekat, že dominantní civilizace, které jadernou technologii ovládají, budou existovat třeba za tisíc let. Římská říše byla kdysi bezpochyby nejmocnější říší na světě. Učenci věří, že byla nejmocnější civilizací, která kdy vůbec na Zemi existovala. Mocnější než USA, Evropa, prostě kdokoliv.

Avšak padla. A jednou se totéž stane i se Západem. Proto dlouhodobé úložiště jaderného odpadu musí vydržet déle než politické struktury, musí fungovat bez dohledu lidí a musí být naprosto trvalé. Finsko něco takového staví. V této oblasti se přírodní katastrofy neobjevují. Neobjevuje se tu zemětřesení ani tsunami a vlastně se zde neobjevuje nic, co by mohlo poškodit úložiště.

Navíc se má nacházet skoro 500 metrů pod zemí. Pod ostrovem na finském pobřeží stát kope. Staví první trvalé úložiště jaderného odpadu na světě ve stabilním podloží v hloubce 500 metrů. Právě dokončují stavební práce a v roce 2020 začnou zařízení plnit jaderným odpadem. Kopají dlouhé tunely s menšími otvory, kam se umístí jaderný odpad, načež tunel opět zasypou a odpad tam zůstane navždy.

Tento systém téměř brání riziku, že se jaderný materiál dostane do podloží. A když se úložiště v roce 2120 zaplní, může tu tak zůstat navždy. Protože bude odpad tak hluboko a tak špatně přístupný, nebude potřeba žádný lidský dohled. Žádná ochrana, žádná údržba, nic. Bude to naprosto bezpečné.

Ale před zapečetěním budou muset bojovat s lidskou přirozeností. Jako zvídavé bytosti jen těžko bojujeme s lidskou touhou po objevech. Pokud někdy někdo najde tisíce let starou záhadnou budovu, bude ji chtít otevřít. To je u úložiště jaderného odpadu problém. Přesně to jsme udělali s pyramidami v Egyptě. Měly to být věčné hrobky egyptských elit, ale my je otevřeli, protože jsme byli zvědaví.

Otevření úložiště jaderného odpadu by budoucí civilizaci vystavilo radiaci. Musíme jim sdělit, že toto místo mají nechat být. Ale to se snáz řekne než udělá. Americké ministerstvo energetiky vytvořilo studii, jak budoucí civilizaci sdělit, že je to nebezpečné. Klíčem je vytvořit zprávu, která sdělí, jak nezajímavý a nedůležitý a nebezpečný jaderný odpad je. Dohodli se na tomto textu: "Sdělení tohoto poselství je pro nás důležité.

Považujeme se za mocnou civilizaci. Toto místo není nijak důležité, nebyl zde vykonán žádný vznešený skutek. Není zde nic cenného. To, co zde leží, pro nás bylo nebezpečné a odpudivé. Tato zpráva je varováním o nebezpečí. Nebezpečí se vztahuje na určitou oblast a je větší u středu. Střed nebezpečí je zde.

Má určitý tvar a velikost a je pod námi. Nebezpečí je stejné ve vašich časech jako v našich. Nebezpečí ohrožuje tělo a může zabíjet. Nebezpečí má podobu vyzařování energie. Nebezpečí bude uvolněno jen v případě, že toto místo fyzicky narušíte. Toto místo by mělo zůstat uzavřeno a neobydleno." Myšlenkou bylo přeložit takovouto zprávu do všech jazyků OSN. Do arabštiny, čínštiny, angličtiny, francouzštiny, ruštiny i španělštiny.

Doufají, že během následujících několika tisíc let bude jeden z jazyků stále známý. Ale v rozsahu několika stovek tisíc let se nečeká, že tyto jazyky přežijí. Ani se nedá čekat, že přežijí lidé. Musíme stejné poselství sdělit bez použití slov. Studie navrhla sdělit stejné poselství tím, že do krajiny umístíme upozornění na nebezpečí.

Může se vytvořit pole trnů, ostnů nebo kamenných kvádrů. Aby ukojily objevitelovu zvědavost, měly by zde zároveň být monolity, kde piktogramy vysvětlí dějiny oblasti. Měly by se tam objevovat takovéto obrázky, kterou budou objevitele přesvědčovat, že tento materiál je pro lidi nebezpečný. Ale problémem je, že to nemusí být lidé, kdo bude za 100 tisíc let zkoumat Zemi.

Může to být nový druh, který dlouho vyhynulý druh vůbec nemusí chápat. Někteří navrhli, aby bylo místo zapomenuto a vůbec neoznačováno. Prostě ho zapečetit a opustit. Ale nechat zmizet něco tak důležitého není snadné. Úložiště ve Finsku nepotřebuje ochranu nebo dohled, ale jeho umístění je dobře zdokumentováno potenciálně nevratným způsobem. S knihami, pamětí a internetem záznamy o úložišti mohou přežívat až do konce lidské civilizace.

Aby bylo zapomenuto, aby se stalo jen součástí přírody, musí být zapomenuti i lidé. Překlad: Mithril www.videacesky.cz

Komentáře (0)

Zrušit a napsat nový komentář