Proslov Ellen DeGeneres na Tulane University

Děkuji, prezidente Cowane, manželko prezidenta Cowana, vážení i nevážení hosté, víte, o kom mluvím. Vážení pedagogové a úchylný učiteli španělštiny. A díky vám všem z absolventského ročníku 2009. Uvědomuji si, že máte kocovinu, hlavu jak střep a od masopustu jste nespali, ale nejste absolventy, dokud nedomluvím, takže poslouchejte! Když mě požádali, abych pronesla řeč na vaší promoci, okamžitě jsem řekla ano.

Pak jsem šla zjistit, co je to ta promoce. Což by bylo lehké, kdybych měla slovník, jenže u nás doma kupuje knihy Portia a všechny jsou v australštině. Tak jsem si musela význam slova odvodit sama. Promoce. Pro a moc. Profesionální moc.

Profesionálové některých oborů jsou často mocní a já jsem toho zářným příkladem, jak jistě víte. Takže tak. Je mi ctí pronést řeč díky mé profesionální moci. Myslela jsem, že musíte být slavný abšmoulent... abžmolek... abškolent... Prostě, že jste danou školu museli vychodit. Já na tuhle školu nechodila. Nevím, jestli o tom prezident Cowan ví, ale já nechodila na žádnou vysokou.

Neříkám, že jste tady promarnili čas a peníze, ale podívejte se na mě. Je ze mě velká celebrita. Jsem však absolventem školy života. Naším maskotem byl Živáček. Vyrůstala jsem tady, protože máma pracovala pro Newcom a já za ní chodila a kradla jí prachy z kabelky. Ale proč tu dnes jsem? Krást nemůžu, protože jste moc daleko a neprošlo by mi to. Jsem tu kvůli vám.

Nedokážu si představit houževnatější a odvážnější absolventy. Podívejte se na sebe. Všichni jste v županech. Normálně župan v deset dopoledne znamená, že jste zanevřeli na život. Jsem tady... protože miluju New Orleans. Narodila jsem se tady a vyrůstala tu. Strávila jsem tu svá mladá léta a za tu dobu jsem si stejně jako vy vyprala prádlo jen šestkrát. Po škole jsem byla naprosto ztracená.

A školou myslím základku. Ale i tak jsem teda dodělala aspoň střední. Neměla jsem vůbec žádné ambice, nevěděla jsem, co chci dělat, tak jsem dělala všechno možné. Loupala jsem škeble, byla jsem hosteska, byla jsem barmanka, byla jsem číšnice, malovala jsem domy, prodávala vysavače... Neměla jsem páru. Tak jsem myslela, že se teda usadím u nějaké práce, abych měla aspoň na nájem a třeba kabelovku, nebo taky ne.

Neměla jsem žádný plán. Ve vašem věku jsem myslela, že vím, kdo jsem, ale přitom jsem neměla ani páru. Ve vašem věku jsem například randila s muži. Chci tím říct, že až budete starší, budete homosexuálové. Píšete si to, doufám. Rodiče? Nevěděla jsem, co se svým životem dělat a nakonec mě ovlivnila jedna velice tragická událost. Bylo mi asi 19 a moje tehdejší přítelkyně zemřela při autonehodě, kolem které jsem projela, aniž bych věděla, že to je ona, a nedlouho poté jsem zjistila, že v tom autě byla ona.

Bydlela jsem v bytě v suterénu a neměla jsem peníze, topení, jen matraci na podlaze a byt zamořený blechami a já hledala smysl života a přemýšlela jsem, proč je mrtvá a proč tu jsou blechy. Nechápala jsem to a hledala jsem v tom smysl.

A chtěla jsem, aby stačilo zvednout telefon, zavolat Bohovi a zeptat se ho. A začala jsem psát a vypadl ze mě jednostranný imaginární rozhovor s Bohem. Když jsem to dopsala, podívala jsem se na to a řekla si, i když jsem tou dobou ani nedělala stand-up, protože ve městě nebyl žádný klub, zařekla jsem se, že to přečtu v pořadu Tonight Show Johnnyho Carsona. Tehdy byl králem a já chtěla být první ženou v historii, kterou si zavolá na posezení.

A o pár let později jsem byla první ženou v historii pořadu, jedinou ženou v historii pořadu, která u něj poseděla. Díky tomu rozhovoru s Bohem, který jsem napsala. A začala moje stand-up kariéra. Byla jsem docela úspěšná a bylo to super, ale bylo to těžké, protože jsem se snažila zalíbit všem a tajila jsem, že jsem lesba, protože jsem myslela, že když to lidi zjistí, neměli by mě rádi a nesmáli by se.

Pak jsem měla vlastní sitcom, který byl taky úspěšný, a já si říkala, že co když zjistí, že jsem lesba, tak se přestanou dívat... Bylo to už dávno. V dobách, kdy jsme měli jen bílý prezidenty. Řadu let zpátky. Tak jsem se rozhodla, že v takové hanbě a strachu už nedokážu dál žít a vyšla jsem se svojí orientací na veřejnost spolu s mou postavou v seriálu.

Neměla jsem politický motiv. Šlo jen o to, abych se konečně zbavila toho břemena, které mě tížilo. Chtěla jsem být upřímná a říkala jsem si: "Co se tak může stát? Mohla bych se připravit o kariéru..." A to se stalo. Moje kariéra skončila. Seriál zrušili v šesté sezóně, aniž by mi o tom někdo řekl. Dočetla jsem se to v novinách. Tři roky mi nezazvonil telefon.

Žádné nabídky. Nikdo se mnou nechtěl mít nic společného. Až na děti, které mi psaly dopisy o tom, že chtěly spáchat sebevraždu, ale neudělaly to díky mně. A došlo mi, že mám nějaký význam. Že nejde o mě a o slávu. Měla jsem pocit, že si odpykávám trest, byly to temné chvíle. Byla jsem naštvaná a smutná. A pak mi nabídli talk show.

A lidé, co mi ji nabídli, ji chtěli prodat, ale žádná stanice ji nechtěla koupit. Nechtěli ji koupit, protože si mysleli, že by mě nikdo nesledoval. Když se ohlížím zpátky, nic bych neměnila, protože bylo důležité, abych o všechno přišla, protože jsem zjistila, že nejdůležitější je být sám sebou. A to mě vlastně dovedlo až sem.

Nežiju ve strachu. Jsem volná, nemám tajemství a vím, že budu v pohodě, dokud budu vědět, kdo jsem. Zkrátka, když jsem byla mladší, myslela jsem, že úspěch je něco jiného. Myslela jsem, že až vyrostu, chci být slavná, být hvězda, chci být ve filmech, chci vidět svět, jezdit v drahých autech a mít vášnivé fanoušky. Abych citovala Pussy Cat Dolls.

Řada lidí si myslela, že řekly něco jiného, mluvily o fanynkách. Ale moje představa o úspěchu je dnes jiná. Jak budete růst, uvědomíte si, že vaše definice úspěchu se mění. Mnozí z vás dnes považují za úspěch, když se nepozvracíte po 20 panácích tequily. Pro mě je nejdůležitější věcí žít můj život čestně a nepodlehnout nátlaku okolí být někým, kým nejsem.

Žít upřímně a soucitně a něčím přispět. Abych zkrátila moje zkrácení... Řiďte se svými vášněmi, zůstaňte sami sebou a nikdy nechoďte cestou někoho jiného. Pokud se neztratíte v lese a nezahlédnete cestu. V tom případě po ní klidně choďte. Nedávejte rady ostatním, protože se vám to vymstí. Neřiďte se radami ostatních.

Moje rada je taková... abyste byli sami sebou a všechno bude v pohodě. Řada z vás se bojí o svou budoucnost, ale nemějte strach. Ekonomika je v rozkvětu, trh práce je vám otevřený, planeta je v pohodě a všechno bude v pořádku. Přežili jste hurikán, co jiného vás může potkat? A jak jsem říkala, ty nejničivější věci vás toho naučí nejvíc. Teď třeba víte, že je důležité se na pracovním pohovoru zeptat, jestli je pracoviště nad hladinou moře.

Abych tedy zakončila moje zkrácení, které jsem zkrátila díky mojí profesionální moci, prostě se vám snažím říct, že život je jedna velká slavnost, ale místo abyste lidem ukazovaly prsa, ukažte jim mozek, a když se jim bude líbit, budete mít tolik korálků, že nebudete vědět, co s s nimi. A budete opilí. Většinu času. Takže ročníku 2009 gratuluji a pokud si nebudete pamatovat, co jsem vám dnes řekla, jen si pamatujte, že všechno bude dobrý...

Tancujte.