Ed Byrne o rodičích a vztazích

Díky. Díky, je skvělý tu být. Chtěl bych mluvit o tom, jak necháváme děti vypadat staře. Vím, že to zní trochu puritánsky. Byl jsem nedávno na letišti. Ano, říkám "na letišti". Říká se to, jako kdyby bylo jen jedno... což by bylo k ničemu. "Poletíte odsud zpátky sem. I tak vám stihneme ztratit kufr." Byl jsem na letišti ve Stanstedu. Tam byla holčička, bylo jí 11 let.

Pak vysvětlím, jak to vím. Teď to zní oplzle. Děláte si vlastní fóry. Nedělejte to. Pak to vysvětlím a budete se stydět za svý oplzlý myšlenky. Kdybych to neřekl, tak si řeknete: "Jak to asi věděl?" "Určitě nic nenormálního." "Pak to vysvětlím." "Hele ho, úchyla." Každopádně ta holčička měla růžovou teplákovou soupravu.

A přes zadek měla nápis "Kočička". Asi se shodneme, že je to nevhodný. Minimálně. Jenže nemůžete říkat ostatním, jak vychovávat své děti. Pokud nežijete v Rakousku. A ne snad? Většina lidí tohle nerada slyší... Tak mě napadlo, že místo: "Takhle ji oblíkat nemůžete," by bylo lepší předstírat, že to je naprosto v pořádku.

Takže bych měl přijít a říct: "Hej, ten nápis má teda recht!" "No ta je!" "To je ale kočička se sexy prdýlkou!" Což jsem neudělal. Jen mi to přišlo jako dobrý nápad. Ve skutečnosti jsme skončili u stejný brány a její táta mě poznal. Tak jsme si povídali a já říkám: "To je vaše dcera?"

"Ano." "A kolik jí je?" A on řekl: "Jedenáct." A zeptal jsem se na ty tepláky a on, že je koupila maminka. "Jasně... Protože má na zadku napsáno 'Kočička'..." "Není to trochu...?" Zvláštní, jak některé otázky nemusíte doříct. Stačí se v polovině začít kývat. "Není tvůj bratr...?"

"Má na zadku 'Kočička'. Není to trochu... však víte?" "To je taková móda..." "Jo, ale..." "Vždyť je hnusná jak noc." "To je závadějící." "Neslyšel jste o lživé reklamě?" Půjde kolem 11letý kluk: "Copak to tady..." "CO TO SAKRA...?!"

"Jakej slepej lhář tě ráno oblíkal?" Děti jsou divný. Kdo z vás má děti? Pár jo. Nemám nic proti dětem. Ale rodiče mě štvou. S rodičem nemůžete vyhrát hádku. Myslím, že jsem v hádkách dobrý. Mám rychlý odpovědi a tak. Jednou mi někdo řek: "Když si najdeš ve slovníku 'blbec', je tam tvoje fotka." Nevím, kdo si musel hledat slovo "blbec" ve slovníku.

Můj slovník nemá obrázky, ty dutohlave. Ale to mi je k ničemu, když se hádám s rodičem. Vždy vytáhnou, že mají děti, a když je nemáte, tak jste prohrál. Je jedno, o čem to je. Třeba otázka trestu smrti. A já řeknu, že trest smrti nefunguje jako odstrašující prostředek, státy USA s trestem smrti mají stejnou nebo vyšší míru... "MÁŠ DĚTI?!" "Ne."

"Tak nevíš, o čem mluvíš." Tak já si strčím svůj fundovaný argument do psí díry. Protože jsi ty vyplivla sviště. Je jedno, o čem se hádáte... Zuřící býk je lepší než Casino. "Máš děti?" "Ne." "Tak nevíš, o čem mluvíš." "Nemáš děti, nerozumíš tomu." "Rozumím principu antikoncepce." Tohle neradi slyšej. Tak bych rád jedno měl.

Abych každýmu z nich řekl: "Mám teď dítě. A ty jsi pořád debil." "Řekni mu, že je debil, synku." Ale dítě nemám... Mám ženu. To je asi začátek. Jsem dokonce zamilovaný do své ženy. Kdo z vás je taky? Několik. Mimochodem ti z vás, co jste tu se ženou, a nezareagovali jste, máte před sebou velmi mrzutou cestu domů.

"To byla dneska dobrá show, že?" "Tobě se to nelíbilo?" "Jo, ale já poslouchala." "Ty jsi asi neposlouchal." "Smál jsem se..." "Ten Ir se tě na něco ptal." Zamilování se a být zamilovaný jsou dvě odlišné věci. Každá má své plusy a mínusy. Zamilování se je velmi vzrušující. To nepopírám. Nevíte, co bude dál.

Srdce vám buší. První dotyky. Pořád na sebe myslíte. Zamilování se = vzrušující. A být zamilovaný... je fajn. Prostě obojí má něco. Snažíte se, aby vztah fungoval. A to je práce muže. A práce ženy je...

kontrolovat, jak se snažíme. Snažíme se udržovat vztah, ale jednou za čas, dámy, uděláte něco, co ho pokazí. Třeba že se ptáte. Nedělejte to. Nemyslím otázky: "Kde jsi byl, komu píšeš, kam jdeš?" Ty beru. Myslím například: "Na co myslíš?"

Nevomrzujte s tím. Co je to za posledost znát naše myšlenky? Ty patří mně, ne? Sdílíme dům, účty, přátele... Nemůžu snad mít... "Ne, to chci taky." Proč k nám mužům nemůžete být stejně tak ohleduplní a taky kašlat na to, co si myslíme. Proč? Protože chcete znát upřímnou odpověď?

Na co doopravdy myslí? "Sakra, teď musím vymyslet, na co myslím." Ať už jste před tou otázkou mysleli na cokoliv rozumného nebo nevinného, teď je to navždy pryč. Vaše myšlenka utekla v panice do rohu hlavy. Aby uvolnila místo pobíhajícím panáčkům: "Na co myslíme? Ptá se!" "Rychle něco dobrýho. Co máš?" "Tomu nikdy neuvěří. No tak, chlapi!" "Ty...

To místo ani neexistuje!" "Co ty?" "To je její sestra. Chceš nás zabít?!" A panikaříte, protože víte, že pravda by nestačila. V 95 % případech je odpověď slovo: Nic. To jí stačit nebude, co? "Na co myslíš?" "Na nic." "Nemůžeš myslet na nic.

Musíš myslet na něco." Dámy, nikdy nepodceňujte mužskou schopnost být naprosto a zcela dutí. Jsme jako mistři zenu. Můžem probdít celý den a říct si jenom: "Svědí mě koule." Buď to, nebo myslíme na něco tak neuvěřitelně pitomýho, že to nechcete vědět. Přestanete si nás vážit.

Nechcete někomu, s kým chcete strávit zbytek života, říct: "Na co myslíš?" "Chceš to vědět?" "Ano..." "Co se odehrává v té tvé hlavičce?" "Představoval jsem si, že jsem špión." "Ptala ses." "Říkal jsem si, že by támhle byla skvělá schovka pro tajný dokumenty." "Je na ni dobře vidět. Těžko by se přepadávala." "Jako Havran na takový věci musíš myslet."