Castlevania, část 3.

Překlad: Rizyk
www.videacesky.cz Když se osmdesátky chýlily ke konci, měl jsem už trilogii Castlevanie
zarytou v paměti jako klasiku. Byl to vzor jak akčního,
tak hororového žánru a mistrovské dílo mezi
side-scrolling hrami. Na přelomu dekády přišla éra 16-bitu. Vůbec jsem netušil,
že se ještě může zlepšit. V roce 1991 přešla Castlevania
na nové Super Nintendo.

Ale nebyla to jenom
Castlevania IV. To ne. Byla to Super Castlevania IV. A dostála svého názvu. Grafika a hudba mi naprosto
odpálily koule. Strašidelná a mrazivá
atmosféra starých her teď byla jako procházka růžovým sadem. Tentokrát jsem se začal vážně bát. V té době to musel být
nejlepší úvod k videohře.

Mlha se valí, dokud neobklopí
rozpadlý náhrobní kámen. Skoro jako by se valila do vašeho pokoje. A pak tu je samozřejmě hra. Takhle to má být. Grafika skvěle demonstruje,
co Super Nintendo dokáže. Žádné dvě úrovně si nejsou podobné. Důraz na detaily je znamenitý. Při prvním hraní jsem si ani
nevšiml té lebky v pozadí.

Pokud se podívate blíže, uvidíte,
že z ní létají netopýři. Je zde úroveň, kde se pozadí točí,
a dodává tak trojrozměrný efekt. A pak se tady otáčí místnost
i dvojrozměrně, přičemž v ní musíte viset na biči. Cítíte se dezorientovaně,
což jsem u hry dříve necítil. Největší výhoda a nejdůležitější
zlepšení je ovládání. Tuhé a špatné ovládání je pryč. Teď je plynulé a dokonalé. Můžete bičovat nahoru, dolů
nebo jakýmkoliv jiným směrem.

To je celkem osm různých směrů. Pokud podržíte tlačítko a pohrajete
si D-padem, můžete dělat různé triky. Nemá to žádný účel, ale je to cool. Možnost mrskat bičem jakýmkoliv směrem
ulehčuje útok na nepřátele ve vzduchu. A to nezmiňuju, že při skoku máte
větší kontrolu dopadu. Můžete se hýbat i skrčení. Ovládání je bezchybné. A to je zde klíčovým pojmem - ovládání.

Cítíte, že to máte pod kontrolou. Jako by Simon Belmont dokázal cokoliv.
I měsíční chůzi. Jako by jste byli Simonem Belmontem
a úplně se ponořili do hry. To znamená, že obtížnost není jen
o těžkém ovládání a podivných úmrtích, ale tentokrát je o nefalšované fér výzvě. Tedy aspoň většinou. Co se příběhu týče, je to
v podstatě předělávka první hry. Někteří fanoušci možná byli zklamaní,
že zde nejsou ostatní hratelné postavy a vrací se zpět k lineárnímů stylu.

Takhle to mám ale nejradši.
Kupředu a jednoduše. Hodnotu opětovného hraní má u mě velikou
a kdykoliv tohohle zmrda zapnu. V posledních úrovních zde hraje
hudba ze všech NES her. Je to jako nostalgická vzpomínka
na Nintendo hru v další Nintendo hře. To je ono. Dokonalá Castlevania hra. Ale co bude dál?
Už mám sequel, prequel a remake. Kudy se může série po tomhle vydat?

V tuto chvíli se má očekávání
vznášela v oblacích a nemohl jsem se dočkat páté Castlevanie. Tady začalo všechno zklamání a navždy se kutátelo dolů jako
psí hovínko po zabláceném svahu. Otevřel jsem časopis
Nintendo Power a bylo to tam. Castlevania Dracula X.
Řekl jsem si to nahlas. Castlevania Dracula X. Zajímalo mě, proč to prostě
nenazvali Castlevania V.

Ale to bylo ještě v době, kdy jsem
neznal původní japonský název. Devil's Castle Dracula X: Rondo of Blood. To vám prostě samo přijde na jazyk. Originální verze na PC enginu by zůstala
pro Severní Ameriku neznámou celá léta, kdyby ji nevydali na PSP. Verze Super Nintenda je často
vnímána jako osekaný port. Ale myslím, že je to slušný přídavek série. V téhle hře ovládáte nového Belmonta
jménem Richter.

S bičem mu to tak nejde. Opět jste odkázáni na horizontální směr, což je oproti poslední hře
zásadní krok zpátky. Používání speciálních předmětů
na schodech je zase záludné, protože musíte použít D-pad. Narozdíl od poslední hry,
která vhodně využívá tlačítka R, se tentokrát vracíme k NES ovládání, kdy
používáme šipku nahoru + útočné tlačítko. Nicméně můžete použít salto vzad.


Což se někdy hodí. Ale nejhorší je, že nejste dostatečně
vybaveni na zvládnutí nefér úkolů. Vzdálenosti, které máte přeskočit,
jsou tak přemrštěné, že jediný způsob, jak je zvládnout,
je skákat z úplného okraje. Dostat se co nejdál bez upadnutí. Frustrace ze hry se vrací v plné síle. Každá úroveň je šílená a neustále budete
potřebovat jídlo pro uzdravení. Finální souboj s Drákulou je nemožný. Zkurveně nemožný.

Nestačí, že se Drákula
změní v ďábla ve slipech, ale ještě musíte skákat po plošinkách? Ať stojíte kdekoliv,
stačí jeden zásah a je po vás. Hra Dracula X byla obstojná, ale ne zrovna čestný nástupce
veldíla jménem Castlevania IV. Takže hledání pokračovalo. Nechte mě něco vysvětlit. Nemohl jsem si dovolit
víc než jeden systém, navíc s knihovnou her.

Takže jsem vynechal PlayStation
a dal přednost další Nintendo konzoli. Byl jsem si jistý, že stejně jako
mě ohromilo Super Nintendo, se s příchodem Nintendo 64
stane to samé. A přinese další nejlepší Castlevanii. Byl jsem připraven, aby mé
koule byly znovu odpáleny. Byly dvě hry. Jedna s prostým
názvem Castlevania, druhá Castlevania: Legacy Of Darkness.

Obě vyšly ve stejný rok a hrály se stejně. Stejně jako Mario a Zelda se Castlevania
snažila přeskočit do třetí dimenze. Grafika je na standardy Nintenda 64 dobrá. Ale připadá mi nepřitažlivá,
protože to byl počátek 3D doby a ještě nebyla dotažena k dokonalosti. Je to to podivné období
mezi starým a novým. Protože si jsou tak podobné,
tak budu mluvit jen o této. Kdybych mluvil o každé hře,
dělal bych to do příštího roku.

Koneckonců, tohle je poslední Castlevania,
kterou jsem hrál, když to začínalo a uzavíráme tím mé osobní
vzpomínky na celou sérii. Můžete si vybrat mezi dvěmi postavami. Reinhardt a Carrie.
Reinhardt používá bič. Ovládání je divné. Nevím proč, ale zdá se, že Castlevania
byla vytvořena pro 2D. Z nějakého důvodu slušelo 3D
hře Ocarina Of Time mnohem více. Vezmu si Carrie, ta má aspoň projektily, díky kterým můžete bojovat na dálku.

Teď hraju za nějakou školačku? To už vůbec nevypadá jako Castlevania. V téhle části musíte zatáhnout za páky,
abyste otevřeli vrata. Když přijdete k páce, hra se vás ptá:
"Operovat s mechanismem? Ano, nebo ne." Proč se mě to vůbec ptá? Jistě, že chci. Co jiného mám dělat?


Čumět na zkurvené pozadí? Nepřátelé jsou úplně k smíchu. Frankensteinové s motorovkou? Co? Kostlivci na motorkách? A tahle hra se odehrává v roce 1852. To snad tehdy měli motorky? Hudba je na hovno. Prostě na hovno.
Proč je na hovno? Prostě je na hovno.


Není tam žádná zkurvená hudba. Ovládání to úplně zabíjí. Chytáte se těhle stupínků,
a když na ně chcete vylézt, tak se prostě hýbete tam a zpátky. Víte, co je v téhle hře vaším nepřítelem? Medůzy? Ne. Schody? Ne.
Voda? Ne. Tentokrát je to samotná kamera. Nikdy ji nemůžete nastavit
do správného úhlu, abyste viděli, co děláte.

Otáčí se, jak se jí zachce. Takže teď jsem v části,
kde mám zničit popraskanou zeď použitím dvou různých předmětů. Musím ty dva předměty najít a zkombinovat, aby vytvořily výbušnou chemikálii. Jeden se jmenuje Mandragora
a druhý je Nitro. Vzal jsem nejdřív Mandragoru. Ale když chci vzít Nitro, říkají mi,
že je nemůžu nést oba naráz, protože by explodovaly.

Tak to je asi musím nést po jednom. Bez problémů, že? Vzal jsem Mandragoru k popraskané
zdi a hádejte, co se stalo? Zjistil jsem, že vůbec nevím,
jak se té věci zbavit. Není tady žádné "položit"
ani "odhodit". Nic. Zkoušel jsem je dávat do
odpadových košů, ale bez úspěchu. Pak jsem našel tyhle sochy, které mluví.

Nejdřív jsem myslel, že vám dávají rady, abyste věděli,
co dělat s Nitrem a Mandragorou. Protože ale nemůžu pokládat věci na zem, tak jsem myslel, že s nima musím promluvit,
abych vůbec tu Mandragoru mohl použít. I když to nedává smysl.
To je jako mluvit s vodním hydrantem, abyste mohli použít dynamit
ke zničení budovy. Každopádně mluvení se sochama nefunguje. Ukázalo se, že musím mít nejdřív NItro.

Ale protože jsem seknutý s Mandragorou,
nemůžu nic dělat. Hra skončila. To je ale pěkná blbost. Jen proto že jste nesebrali jeden předmět,
nemůžete pokračovat ve hře. Nevím, co jiného mám dělat, takže mě jenom napadá
začít celou hru od začátku. A tentokrát vzít Nitro první. Přesně to jsem udělal.

Začal jsem od úplného začátku. Dostal jsem se až do Castle Center. Jsem tady a beru Nitro první. Teď jdu zase zpátky k popraskané zdi. Do prdele! Je to výbušné! Takže musíte chodit vážně pomalu a ničeho se nedotýkat. Nemůžete ani skákat!

Sakra! A pokaždé, když se to stane,
vrátíte se na stejné místo. Panebože.
Tohle trvá věčnost. No tak. Dělej! To je taková nuda! Konečně jsem se
asi po půlhodině pomalé chůze dostal k popraskané zdi.

Tentokrát mám aspoň Nitro. Že? Co to kurva je? Pořád ten předmět nemůžu použít? Vůbec nevím, co mám dělat. Život je na hovno. ROZUZLENÍ PŘÍŠTĚ...