Šly jsme do Battery Parku

Ten výhled se nezměnil. I po všem, co se mezi námi s Aster stalo,
vím, že mě výhled z toho okna nezklame. A za to jsem vděčná. Je tam zima? Tady je příjemnějš. O něčem přemýšlíš, cítím to.
Co se děje? Nic se neděje.
Všechno je dokonalý. Což je úžasnej pocit,
ale zároveň mě to znervózňuje.

Vraťme se k tomu úžasnýmu pocitu.
To se mi líbilo. Zůstaňme takhle. Proč teď? Zajímá tě důvod? Vážně si myslíš,
že moje sestra nějaký potřebuje? Měla nějaký k odchodu? Z jejího rukopisu jsem pořád nesvůj. Opravdu ho Viv dáme?
Co s ním máme dělat? Chtěla bych ho roztrhat zubama!

- Co je?
- Nic. Líbí se mi, když jsi v ráži. Viv si konečně zvykla. Daří se jí
výborně. Tohle k ní není fér! Bez zpáteční adresy. Jak jinak. Záleží na tom? Co bys dělal,
kdybys věděl, kde je? Nic. Teď už nic.
Je nám dobře. Je nám tady dobře. Nedovolím
svý bývalý ženě, aby to zkazila. - Pořád je to Vivienina matka.
- Víc si to označení zasloužíš ty. Možná jsem konečně pochopila,
co to znamená být matkou.

A člověk, který mi každý den ukazuje,
jak být Vivianinou matkou, je její otec. Pokud se jí chce vrátit do života,
bude se muset dostat přes mě. Gabe, možná se ukáže,
že chce něco, co chce i Vivian. Což by mohlo být dobré. Než se zeptáte, jestli jsem v pořádku,
protože vypadám vzrušeně a rozzářeně, chci vám něco oznámit. Víte, jak jsem byla většinu času nešťastná
a dělala vám starosti a nudila vás tím? No, tímhle se vám chci omluvit za svý černý
dny a říct vám, že teď už jsem jiná žena.

A jsem šťastná.
Díváte se na radost a štěstí. Co je? Mlčení dospělých mě děsí. Vážně. Co je? Přišel ti dopis. No, nemůže to být odmítnutí mýho románu,
protože jsem ho ještě nenapsala. A na přihlášky na vejšky je brzy, takže Stanford
a Yale mě nemůžou odmítnout a zlomit mi srdce, dokud tam nepošlu přihlášky,
tak proč se tváříš, jak se tváříš?

Je od mámy. Od mý mámy? Tý, co utekla?
Tak to určitě. Jak vůbec víš, že je od ní?
Ty jsi ho četl? Ne, samozřejmě že ne.
To bych neudělal. Nezná mě. Ani nezná člověka,
kterýmu ten dopis psala. Neví, jaký knížky mám ráda,
ani nezná mý kamarády. Netuší nic o to, čím jsem si prošla.
O ničem důležitým. Nezajímá mě. Nedivím se ti, že jí nevěříš.

A nemusíš
ten dopis číst. Ale projevuje zájem. Ty jsi projevila zájem.
Žijeme v tvým domě. A znáš Aster! Moje matka Aster nezná. Nechci s ní nic mít. Mohly bychom ho tu nechat a odejít,
jako bychom ho nikdy neviděly. Jasně. Je evidentní, že spadnul na podlahu,
aby mě zbavil rozhodnutí, jestli ho otevřít. Přesně. Ale je to hezká obálka. Mohla použít
úřední obálku z kancelářských potřeb. Ne, chodívala do papírnictví.


Potrpěla si na to. Kupovala hezkej papír s odpovídajícíma
obálkama. Ale nikdy je nepoužila. Měla je v šuplíku, jako kdyby si je
šetřila na něco fakt důležitýho. Něco ti upadlo, Viv. Hádejte, kdo má konečně klíčky od auta? Tak co jsem prošvihla? Jenom to, že se mi matka
zase snaží zničit život. Ten je od tvý mámy?
A ty jsi ho neotevřela? Možná ti to chce vysvětlit.


Kdyby šlo o mou mámu, chtěla bych to vědět. Jo, ale nejde o tvou mámu,
protože tvá máma je skvělá. - A tvoje taky.
- Skvělá je možná silný slovo. Nerazíte spolu jednou za měsíc večer ven? - Bohužel ano.
- Vidíš. Skvělá. Co když se tvý mámě něco stalo
a nemohla se s tebou doteď spojit? Jako že byla špiónka v utajení, kterou drželi
v zajetí, a když se jí teď povedlo utéct, napsala mi dopis, aby mi vysvětlila, že za to,
že tu nebyla většinu mýho života, nemůže? Protože jedině to
by mi zabránilo ji nenávidět.

Možná existuje jinej důvod
a možná je v tom dopisu. Na tohle budu potřebovat další muffin. Jdu pro něj. Už se zdá být v pořádku, že jo? Zase chce dělat školní hru.
Ostatní nemají šanci. Nenapadlo by mě, že tohle někdy uvidím.
Neotáčej se... Zdá se, že Sophiiono období
pro Jonathana skončilo. Jo.

Zdá se, že tak je to u každýho. Někdy to trvá spoustu let, než člověk
zapomene na tak skvělou holku, jako jsi ty. Vzpomínáš, jak jsme jako děti bývaly po setmění
na dětským hřišti a tvá máma pro nás přišla? Posadila se na skluzavku a celou věčnost
trpělivě čekala, než slezeme z houpaček. Měla radost, že jsme spolu. Říkala mi, že naše přátelství je výjimečný
a že někoho takovýho člověk najde jen zřídka. Netušila jsem, co to znamená, jen to,
že jsem mohla být venku dýl než ostatní děti. Vidíš, trochu skvělá byla. Ne, nečetla jsem ho.


Můžeme mluvit o něčem jiným? Tohle je docela důležitý, Viv. Jo, já vím. Ale chci si
povídat se svou holkou, která mě miluje bez ohledu na to,
že se vyhýbám problémům. Kdyby tam teď tvá holka byla,
pevně by tě objala. Proč tu není? Protože zítra musí do školy.
Vzpomínáš na školu? Moc vtipný. Stejně vtipný jako teta Jodie,
která kvůli páteční večeři uklízí jídelnu. Počkej, my tentokrát nebudeme jíst
objednanou čínu na gauči?

Neboj, jenom chce odvést mý myšlenky od toho
dopisu. Možná tě tu nechá i přespat. Bod pro mámin dopis. Jo. Bod pro mámu. Pak si promluvíme? Jasně. Sakra práce. Teď tě nepotřebuju. Tohle se mi líbí.


Líbí se mi hrát si na manželky. Radši bych to dělala v jiným pokoji,
ale máš pravdu. Dokážu si nás představit v každým pokoji.
Dokážu si nás představit při tomhle. Vážně? Lásko, podívej.
Cokoliv jsem s někým jiným dělala, cokoliv jsi ty k někomu jinýmu cítila,
patří to k nám. Je to součást našeho příběhu. Není to má oblíbená kapitola. Neříkám, že to, co se stalo,
nic neznamenalo.

Znamenalo. Přivedlo mě to zpátky k tobě. - S nikým jiným to nedělej.
- Ty taky ne. Řekla bych, že nejsem schopná
to s někým jiným dělat. - Pořád budou nějaký problémy.
- Ta myšlenka se mi nelíbí. Poradíme si s nima. Jenom už nikdy neutíkej. Nepochybuj o nás. Jsme v pohodě?

Víc než to. Podívejte se na nás. Společně u stolu.
Všichni, které mám ráda. To je asi rodina. Lidé, kterým vyprávíte o svém dni. Tohle je
teď má rodina. Víc nechci. Nic nechybí. Když si zrovna nevzpomenu na dopis,
který s sebou všude nosím. Štve mě, když lidi seřvávaj
svý děti kvůli rozlitýmu mlíku. Takový už děti jsou. Ne?
Rozlívají mlíko. To se u vás doma děje často? Jedna věc, co se mi na rodičích líbí,
je to, že mě nechávají dělat binec.

Máma občas taky rozlila svý pití.
Jenom abych se necítila špatně. - Super.
- Mám ráda hovory u jídla. Pořád se o tobě něco dozvídám. Vyměňování názorů. Podnětná konverzace.
Rituály. Nikdy jsem žádný rituál neměla. No, můžu nabídnout náš.
Naši nenechají nikoho vstát od stolu, dokud si důkladně neprojdeme
hlavní článek v The New York Times. Proč na to žárlím? Když byla Viv malá,
měli jsme takový rituál.

Nedotkli jsme se jídla,
dokud jsme se nespočítali. Bylo to něco jako modlitba.
Ty. Já. My. Když jsme ještě byli my. Pokud si dobře pamatuju,
to počítání vymyslela máma. Nepřijde ti to směšný?
Vážně. Nejdřív nechá všechny spočítat
a pak - puf! Je pryč. Tak, Aster, co vysoká škola?
Kam se budeš hlásit? Ptá se,
jestli Vivian už četla ten dopis.

A ne, ještě jsem ho nečetla.
Pokud to někoho zajímalo. Ta ženská mě pěkně štve.
Vážně štve. To je dobrý. Můžeš použít to slovo na M.
Neumřu. M-A-T-K-A. A teď všichni! No tak, lásko, klid. Jako bych měla tajnou mapu nebo klíč. Když ten dopis otevřu,
otevřu dveře do kouzelnýho světa. Nebo děsivýho,
ze kterýho není úniku. - Omlouvám se.


- To je v pořádku, zlatíčko. Omlouvat by se měl jen jeden člověk. Prosím, nerozčiluj se, tati.
Nechci, abys byl naštvanej. Mám právo se rozčilovat,
jestli ti matka zase ublížila. Viv, můžu si Aster na chvilku půjčit?
Dlouho jsme spolu nemluvily. Tolik toho o tobě ještě nevím. Politika! Jaký máš názor na to,
co se teď děje ve světě? Protože na vaší generaci záleží.
Tohle jsou... Viv, hodně dlouho jsme spolu byli sami.


A teď je to ty, já a teta Jodie. Nemusí tu být nikdo jiný,
když nebudeš chtít. Ale vážně to můžu udělat?
Prostě si ho nepřečíst? Neexistuje správný nebo špatný rozhodnutí.
Udělej, co musíš. Tentokrát bys mohl porušit tradici
a říct mi, co mám dělat. Nečti ho. Ale jedna tvá část si ho
přečíst chce. Vím to. Proto je to rozhodnutí
na tobě a ne na mně. Ale poslouchej, Viv, ať už cítíš
k mámě cokoliv, mně to nevadí.

Bez ohledu na to, kolik udělala chyb,
jedna velká věc se jí povedla. A to jsi ty. Byla jsi naprosto úžasný dárek. Díky, tati. Pojď, zachráníme tvou přítelkyni. Už dlouho jsme tu nebyly. - Nestěhuješ se zase, že ne?
- Ne. Jenom mi to přišlo jako správný
místo na přijetí špatných zpráv.

Viv, nevíš, jestli to budou špatný zprávy. Už jsou. Jenom tím,
že ten dopis existuje. Máš mámu. Dobrá nebo špatná,
pořád tam někde je. Ten dopis nemusí znamenat nic víc než to. - Možná ho nemusím číst.
- Co se bojíš, že v něm bude? O to už ani nejde. Nevím, co k ní budu
cítit, až si ho přečtu. A to mě děsí. Je to moje máma.
Ale opustila mě. Jak bych si ji mohla znova pustit do života?

Možná je to jenom omluva.
A nic od tebe nečeká. Nechci, aby se něco změnilo, Aster.
Líbí se mi, jak je to teď. A bylo hodně těžký dosáhnout toho,
aby to bylo, jak je to teď. Změně nezabráníš. To je život.
Poznaly jsme to na vlastní kůži. Ale po pěti minutách,
který ti přečtení toho dopisu zabere, tu bez ohledu na to, co v něm stojí,
pořád budu. To se nezmění. - Jsi si jistá?
- Ne. Ale stejně ho otevři. "Má sladká holčičko.

Má dcero.
Nebo mám právo jen na milá Vivian." "Celé dny jsem váhala,
jak nejlépe tento dopis pro tebe uvést." "Dopis, který ti má vše vysvětlit,
ale samozřejmě nic nevynahradí." Zvládneme to spolu.
Stačí, když tomu budeš věřit. Připravená? Na všechno. Překlad: petrSF
www.videacesky.cz