George R. R. Martin o tom, proč zabíjí své postavy

Máte rád své postavy,
nebo z nich někdy šílíte? Ano. - Obojí?
- Jo, obojí. Mám je rád, i záporáky. - I ty, co zabiju.
- I Ramsayho Boltona? Ramsay je nepochopený kluk. A co teda nechápeme? Měl těžké dětství.

Dobrá výmluva. - Zabíjíte své postavy rád?
- Ne. Tak proč to děláte
tak často, Georgi? Myslím, že je to potřeba. Fanoušek smrti. Valar morghulis – všichni musí zemřít. Myslím, že je to součást života.
A umění by mělo odrážet život. Zvlášť pokud píšete
epický fantasy román.

Už od dnů Tolkiena bylo tolik fantasy románů... o válce. Pán prstenů se točí kolem války. Sauron a jeho armády skřetů a Východňanů a Jižanů a dalších se dávají do pohybu. A svobodné národy bojují proti nim.

V mých knihách se odehrává
mnohem komplikovanější válka. Ale když se podíváte na další autory,
tak všude jsou války. A neříkám, že musíte psát o válce,
můžete psát o jiných zajímavých věcech. O některých jsem sám psal.
Necpu války všude. Ale když píšu o válce,
když kdokoliv píše o válce, tak chci, aby se k ní stavěl poctivě. Jednu věc jsem se
o válce naučil od lidí, kteří sloužili ve Vietnamu
a dalších válkách.

Probouzí v lidech to nejhorší. A kdokoliv může umřít. Je jedno, jestli jste hrdina. Myslím, že každý,
kdo zemřel v jakékoliv válce, si myslel, že je hrdina, až do chvíle,
než mu prostřelili hlavu. Takže mě dráždí,
když sleduju nějaký film nebo si čtu nějakou knihu a hrdina prochází
strašným nebezpečím, má šest kamarádů
a nikdo z nich nezemře.

Možná jednoho z nich zraní. Ale všichni přežijí. V podstatě netknutí. A Tolkien... Toho jsem četl,
když jsem byl mladý a tvárný, takže ta kniha na mě
měla ohromný vliv. A jsou v ní velmi silné smrti.

Smrt Boromira je dobrým příkladem. To byl silný okamžik. Smrt Gandalfa v dolech Morie, když ho Balrog stáhne dolů a on řekne: "Utíkejte, hlupáci!" To je neuvěřitelně silný okamžik. Zvlášť v této části knihy,
protože Gandalf je otcovská postava, Gandalf je ten, kdo má odpovědi,
to on ví, co mají dělat a jak.

A najednou je pryč. A teď jsou hobiti sami s Chodcem, Boromirem,
lidmi, kterým tak úplně nevěří. Protože jejich vztah
je pořád docela nový. Čelí strašným nebezpečím
a Gandalf už je nevaruje před tím, co je čeká příště. To je mocný okamžik. Kdyby to bylo na mně,
tak by Gandalf zůstal mrtvý.

Jeho návrat je překvapivý, ale určitým způsobem
to podrývá sílu toho okamžiku. A díky těmto momentům
mě Tolkien připravil na chvíli, kdy to vypadá, že je Frodo mrtvý. Když si čtu konec Dvou věží a Odula ho bodne
a vypadá to, že je mrtvý. A Sam si vezme Prsten.
A pak ta kniha skončí. A musíte čekat na další knihu.

Myslel jsem, že Frodo je mrtvý. Tolkien mě přesvědčil.
Zabil přece Boromira. A teď zabil i Froda? Panebože, nevím, co se stane.
Kdokoliv může zemřít. A díky tomu byl
ten zážitek mnohem napínavější. Kdokoliv mohl umřít.
Nebezpečí bylo skutečné. Chci, aby tohle cítili mí čtenáři. Chcete,
aby vaši čtenáři cítili strach.

Vlastně ano. Tak trochu.
Když píšete o děsivých situacích, chci, abyste se báli. Správně báli. Chodíme na horské dráhy, abychom se báli.
Horské dráhy jsou prý děsivé. Ale ve skutečnosti se nebojíme. Víme, že po třech minutách to skončí. Takže můžeme být nahoře, dole,
může to být vzrušující, možná přijde nával adrenalinu.

V určitém smyslu slova
se rádi bojíme. To je jeden druh strachu. Ale existuje další typ strachu,
který cítíte, když jste sami ve špatné čtvrti. A najednou za sebou
slyšíte kroky, tak se otočíte a uvidíte... Uvidíte přicházet lidi
a vy nevíte, kdo to sakra je. Tak takový strach.

Nebo strach, který cítí
voják, policista nebo kdokoliv, když je v sázce jejich život. To je mnohem niternější strach. A chci, aby takový strach
cítili čtenáři. A myslím, že psaní
je o silných emocích. A chci, abyste se báli, když je postava v děsivé situaci. Když postava zemře, chci,
abyste truchlili, jako by to byl přítel, milovaná osoba nebo rodič.

Celá tahle zprostředkovaná zkušenost,
to je můj cíl jako spisovatele. Když popisuju hostinu, nechci říct: - "A pak hodovali."
- Byla to mňamka. Chci, abyste to jídlo
cítili a ochutnali. Ať už je to lahodné jídlo,
zkažené jídlo, to je jedno.
Pachy určitých věcí. Pokud píšu o turnaji, chci, abyste cítili napětí
a nevěděli, kdo ho vyhraje.

Pokud píšu o sexu,
chci, aby vás to rozpálilo. Chci, abyste mou práci nejen četli,
ale abyste ji prožívali. Vím, že se tady rozdávají
tašky na knihy, asi s VIP lístky,
a na nich je napsán výrok, který jsem řekl před několika lety. "Čtenář žije tisíce životů
předtím, než zemře. Člověk, co nikdy
nečte, žije jen jeden."

Tomu jsem vždy věřil.
Čtení je podle mě niterní prožitek. Vzpomínám na Tolkiena. Toho jsem četl, když mi bylo 12 a 13. A pamatuju si věci,
které se v těch knihách staly. O půl století později.
Jako bych je zažil. A nepamatuju si věci,
které jsem tehdy skutečně zažil. Zapomněl jsem, kdo za mnou
seděl v hodinách zeměpisu. Zapomněl jsem, co jsem dělal
v červnu, když mi bylo 13.

Spousta těchto vzpomínek je pryč,
ale vzpomínky na tyto skvělé knihy, které jsem tehdy četl, nejen Tolkien, ale i H. P. Lovecraft,
Robert E. Howard, Robert A. Heinlein. Některé knihy jsem četl do školy. Literární klasiky.
Dickense a podobně. Shakespeara.
To vše se stalo mou součástí. Myslím, že jsou součástí všech čtenářů.
My tyto věci nasáváme. A utváří nás to stejně
jako naše prožitky ve skutečném světě.

V tomto smyslu je to skutečné. Vaše díla na nás všechny tady měla
stejný vliv. Díky. George R. R. Martin. Překlad: Xardass
www.videacesky.cz