George R. R. Martin u Stromba

Přivítejte George R. R. Martina! Psal jste pro Beauty and the Beast
a teď tohle. To ujde, ne? - Nebo The Twilight Zone.
- Přesně tak. A nenatočené epizody Max Headroom. Mám velmi pestrou minulost. Kdy jste si uvědomil,
že se z toho stává něco velkého? Druhá kniha - Střet králů
se dostala na žebříček best-sellerů, jeden týden jsem byl
na třináctém místě.

Pak jsem spadl, ale bylo to vůbec poprvé,
kdy jsem se na ten žebříček dostal, takže jsem z toho měl radost. A od té doby už je to jen lepší. Každá kniha si vede lépe,
než ta před ní. Některé mé zážitky z posledních
pár let jsou celkem neuvěřitelné. Time žebříček 100 nejvlivnějších lidí,
nominace na ceny Emmy, úspěch poslední knihy, Tanec s draky,
která debutovala na prvním místě Timesů, a o 30 týdnů později si
stále drží první místo.

To mi přijde naprosto neuvěřitelné,
když na to pomyslím. A samozřejmě oblíbenost seriálu.
Teď mám dvě... naprosto odlišná publika. To, které je se
mnou od roku 1996, kdy vyšla první kniha, a to, které se k mým
knihám dostalo díky seriálu. Ti nejprve viděli seriál
od HBO a knihy začali číst až poté. Liší se ta publika? Jsou mezi
nimi nějaké výrazné rozdíly? Rozhodně se liší tím,
jak reagují na seriál. To je naprosto zřejmé.

David Benioff
a D. B. Weiss, kteří na seriálu pracují, mají velice náročnou práci, protože ti, kteří si nejprve
přečetli a oblíbili knížky, se na seriál dívají skrz
obrazotvornost knih. A tak reagují, někdy přehnaně, na jakoukoli odchylku od knih.
Někteří třeba řeknou: "Můj bože! On tam má tmavý
vlasy! V knihách je má rudý! Úplně to zničili! Už se na to nebudu
koukat, vždyť má mít rudý vlasy!" A vy tím nejste ovlivněn?

Protože občas se
zdá, že toho o vašem světě ví víc než vy. Ano, mám některé hardcore fanoušky,
kteří si všimnou každé chyby a upozorní mě na ni. A já chyby v knihách dělám. Dlouho před tím, než začal seriál,
jsem dělal chyby v jistých věcech. Například o Renlym Baratheonovi
jsem nejprve napsal, že má modré oči, ale později jsem uvedl,
že má zelené oči, které ladí s jeho zbrojí. A o tom jsem dostal asi 50 dopisů. Takže ve druhé knize jsem napsal: "Renly, který má modro-zelené oči,
které zdánlivě mění barvu podle toho, co má za oblečení."

A také mám koně, kterému
se mezi knihami mění pohlaví. V jedné knize je to hřebec
a v druhé zase klisna, nebo obráceně. Nevedu si záznamy o pohlaví koní. Takže nejste jako Tolkien? Neplánujete vše
do nejmenšího detailu jako architekt? Něco ano, ale mnohem
méně, než byste čekali. Je to spíš přirozený proces
než plánovaný.

Několikrát jsem již řekl,
že existují dva typy spisovatelů. Jeden typ je právě ten architekt, který má naplánovaný celý román
předem, stejně jako když stavíte dům. Ví, kolik tam bude pokojů,
z čeho bude střecha, jak vysoká bude, kudy povede potrubí
a kde budou elektrické zásuvky. Vše má naplánováno,
ještě než zatluče první hřebík. Vše má v hlavě připravené. Druhým typem je zahradník,
který vykope díru v zemi, zasadí semínko,
zalévá jej vlastní krví a čeká, co vyroste.

I zahradník některé věci ví,
není úplně neznalý. Ví, jestli zasadil dub,
kukuřičný klas nebo květák. Má představu, jak to bude vypadat, ale hodně záleží na tom, jaký bude vítr,
počasí, kolik krve rostlině dá a tak dále. Myslím, že všichni spisovatelé... Nemyslím, že spisovatelé jsou buď
jen architekt nebo jen zahradník.

Ale většina se přiklání k jedné nebo
druhé straně a já sám jsem spíš zahradník. Stejně jako byl i Tolkien, když
pomineme plánování, které dělal třeba pro Silmarillion, který začal
před první světovou válkou. Pána prstenů začal psát s představou,
že píše pokračování Hobita. Myslel, že to bude další kniha pro děti
o dobrodružství hobitů, kteří něco ukradli, ale očividně se to rozrostlo
do rozměrů, které neočekával. Později řekl, že ten příběh při vyprávění
rostl, stejně jako roste ten můj, který se při vyprávění
rozrostl již mnohokrát.

Naše společnost se hodně
identifikuje s tím, jak věci končí. Pamatujeme si, jak krásné to bylo,
když skončilo New Heart a jak zvláštní to bylo, když skončili
Ztraceni nebo Rodina Sopránů. Když píšete a víte,
že vám zbývá ještě pár knih, zápasíte někdy s tím, jak tu sérii
ukončit tak, aby to bylo správné? Nebo to máte už vyřešené? Jen v hrubých obrysech. Často to přirovnávám k cestě.

Například
kdybyste jeli z Toronta do Los Angeles, tak se asi předem kouknete na mapu
a rozmyslíte si, kudy pojedete. Vyberete si cestu, řeknete si,
že pojedete přes Chicago a pak na jih. Víte, kam máte namířeno a víte, které cesty vás
do toho cíle dovedou, ale nevíte, kde se první
den zastavíte na jídlo, nevíte, kde vám píchne pneumatika,
kde naberete zajímavého stopaře, nebo kde budou opravovat silnice, takže
budete muset jet dlouhou objížďkou. To jsou taková malá dobrodružství,
která vás na cestě mohou potkat, a já, jako spisovatel, nacházím při psaní věci,
které jsou pro mne zajímavé, a to...

A to je ten požitek z psaní. Ne jako kdybych to vše naplánoval
předem a pak už jen psal slova. To by pro mne bylo ubíjející. Já mám při cestování raději dobrodružství
a rád nevím, co se může zrovna stát. Také jste se ve svých příbězích
musel zabývat tím, co je morální. Každá skvělá fantasy by měla
v jistém směru vypovídat o našem světě.

To platí i pro vás, že? Ano, rozhodně se o to snažím
a vždy to byl jeden z mých cílů. Fantastickou literaturu miluji, jako malý
jsem ji četl spolu se science-fiction. Mám rád Tolkiena. Četl jsem jej, když jsem nastoupil
na střední a hodně mě ovlivnil. Je otcem moderní fantasy a my všichni píšeme pod stínem hory,
kterou pro nás Pán prstenů je. Ale i přes to bych napsal některé
věci jinak, než je napsal Tolkien.

A v rukou některých imitátorů Tolkiena
se pak z těchto věcí stala klišé, která, myslím, následně
uškodila žánru fantasy. Lidé si kvůli nim myslí, že jsou to knížky
pro děti nebo pro pomalejší dospělé. Však víte... Na severu povstává Temný pán
a hrdinové se musí spojit, aby ho porazili. Hrdinové jsou krásní,
nosí bílé oblečení a bojují se zlými,
ošklivými zloduchy v černém. Bitva mezi zlem a dobrem je v pořádku.
To je univerzální téma nejen pro fantasii,
ale pro jakoukoli fikci.

Ale já věřím, že ta bitva mezi zlem
a dobrem se má odehrávat v srdci člověka. Každý z nás může být dobrý
a každý z nás může být i zlý. A jeden člověk může být
dobrý i zlý během jednoho dne. Znáte příběhy o statečných válečných
hrdinech, co zachránili celý oddíl vojáků, a pak se vrátili domů a bili své ženy.
Nebo začali pít, krást a podobné věci. Jsou tedy dobří, nebo zlí? Jsou to zkrátka lidé. A lidé mě odjakživa
neuvěřitelně fascinovali.

To, že v sobě máme dobro i zlo,
že můžeme být andělé i démoni, to jak volíme mezi zlem a dobrem, jak se
probíjíme životem. Takovéhle věci mě baví. Byl jste Conscientious Objector. - Ano. Během Vietnamské války.
- Jaké to bylo? Protože tam byste viděl komplexitu
lidských bytostí z první ruky. Vlastně to pro mne bylo
až překvapivě lehké. Znám mnoho mužů, kteří během
Vietnamské války chtěli získat CO status, a kteří byli zamítnuti.

Ty některé asi znáš,
protože mnozí se stali Kanaďany, - když je zamítli.
- My jsme je přivítali. Tehdy se říkalo, že většina odvodových
komisí, které byly vždy lokální, nedává CO statusy těm,
kteří nesouhlasí pouze s Vietnamem. Že jej dávají jen úplným pacifistům,
kteří jsou proti všem válkám. A já nebyl naprostý pacifista. Důležitá otázka,
kterou vždy kladou je: "Bojoval byste ve druhé světové válce
proti Nacistům?" a moje odpověď je ano. Ale Vietkong nebyli Nacisté a já jsem byl přesvědčen,
že Američané nemají ve Vietnamu co dělat.

Mé námitky se vztahovaly
jen k té válce a tak mi všichni říkali,
že CO status nikdy nezískám. Ale já ho překvapivě získal
a to docela snadno. Později jsem se dozvěděl, že má
odvodová komise byla tak konzervativní, že si myslela, že každý,
kdo CO status chce, by ho měl získat, protože pak bude navěky za zbabělce
a zrádce a to bude dostatečné potrestání. Díky bohu za to.

Takže mi zničili život a... tady jsem. Tak jsem místo vojenské služby dělal
dva roky dobrovolníka v organizaci VISTA, kde jsem pracoval
v Chicagu v oblasti práva. Využil jsem svých zkušeností z novinařiny,
dělal jsem většinou pro styk s veřejností a publikoval případy, které se staly.
Byla to určitě zajímavá zkušenost, zažil jsem tam hodně věcí. A pořád věřím tomu, že Vietnam
byl pro Ameriku velkou chybou.

Ale stejně bych
proti Nacistům bojoval. Zapracováváte tohle politické
přesvědčení do vašich knih? Rozhodně to nedělám záměrně.
Nepíšu alegorie. Stejně jako Tolkien,
který byl občas obviňován z toho, že Pán prstenů je alegorií druhé
světové války, což ho vždy popuzovalo, protože on si to nemyslel. A ani já si to nemyslím. Kdybych chtěl psát
o nějaké válce, tak bych o ní psal. Přesto však má osobní
přesvědčení pronikají do některých částí Písně ledu
a ohně nebo Hry o trůny.

Například mé představy
o válce a násilí, které můžete pozorovat i v Beauty
and the Beast a jiné mé televizní práci. Při práci na seriálu jako je Beauty and
the Beast jsme byli pod neustálým tlakem, aby tam bylo víc akce. Na seriál se koukalo
až moc žen a málo mužů. Museli jsme přilákat více mužů.
A jak se to dělá? Víc akce. Akce v televizní hantýrce
znamená násilí.

Ale násilí bez krve. Vincent rozervával lidi na kusy svými
drápy, vykuchával jim vnitřnosti a rozervával jim hrdla, ale nesměla u toho
být ani kapka krve, protože to by lidi rozrušilo,
to by bylo násilí! To přece v televizi mít nemůžeme!
Musíme tam mít hodně akce! Milujeme třeba závody v autech, ale jestli
jste někdy byli v nabouraném autě, tak víte, že je to
strašlivé a traumatické.

Jste dezorientovaní, kov se bortí,
lidé křičí, občas i umřou a to velmi bolestivě
a je u toho hodně krve. A přesto převracející se auta
sledujeme pro pobavení bez krve. A stejně to funguje i ve fantazii. Válka je pro fantazii
nesmírně důležitá. Je v mnoha vrcholných fantaziích,
ale jsou to války bez krve, kde hrdinové zabíjí nekonečné armády orků
a přitom oni sami nikdy zabiti nejsou. Kdežto vy zabíjíte
úplně všechny, člověče.

Oblíbíš si postavu a ona hned umře! To je pravda.
Jsem vinen - zabíjím své postavy. Já věřím tomu, že když píšete o válce
a násilí, musíte ukázat i jejich cenu. Ukázat, jak je to hnusný,
ukázat obě strany mince. Ta druhá strana, kvůli které se občas
taky dostanu do potíží od jiných lidí, je krása války. Ti z nás, kteří jsou proti válkám
a žili by raději ve světě bez válek, na tuto stránku zapomínají
nebo předstírají, že neexistuje.

Ale když pročítáte
historické zdroje, vždy se dočtete o kráse války, o praporcích vlajících
ve větru a povznášející srdce. Ve středověku rytíři...
Ve středověku bylo vše hnědé. Oblečení bylo hnědé, zem byla hnědá...
Byla to hnědá století. Ale rytíři byli barevní, protože jenom
oni si mohli dovolit barvené oblečení. Byli oděni v modrých,
rudých a žlutých oděvech, a to musela být náramná podívaná,
vidět bojovníky v kovových zbrojích, jedoucí co boje.

Ale když se dobojovalo,
všude kolem byly uťaté končetiny a kaluže krve. Když si čtete o tom, jak to
vypadalo na bojišti po bitvě u Hastingsu, zjistíte, že tam byly doslova potoky krve.
V člověku je totiž hodně krve a když se bojuje s ostrými meči,
utínají se končetiny a sekáte lidi do hlavy,
nějaká krev u toho prostě je. - Něco vytečete.
- Přesně tak. A jestli chce někdo psát o této době,
musí co nejvěrněji popsat, o čem je, a zachytit obě její stránky.

To citové pohnutí, které cítíme,
když vidíme prapory hrdě vlající ve větru, slyšíme polnice vyzývající k útoku,
bití bubnů a armádu táhnoucí vpřed, a poté i důsledky. Velká část historie válek
je přímo spojena s náboženstvím a říká se - jednou katolík,
navždy katolík, jakkoli odpadlý. A já jsem docela odpadlý. Náboženství ale zahrnuje hodně rituálů
a těch je hodně i ve vašich knihách. To jistě je.

Rané dětské zážitky mají
velký vliv na to, kým se později stanete. A nezáleží na tom, jak moc
je váš rozum bude odpírat, stejně jim nikdy úplně neutečete. I když jsem do kostela přestal chodit,
když jsem nastoupil na univerzitu, tedy asi před 50 lety. Od té doby jsem odpadlý katolík, ale když si čtu o náboženských válkách,
tak mi přijde, že "fandím" týmu katolíků, protože jsem na jejich straně. Třeba proti týmu puritánů.

Ta stará loajalita je pořád
nějakým způsobem ve mně. Pořád si přeji, aby se
ve fotbalu začalo dařit Notre Dame. Vzhledem k tomu, že máte prý
obtíže psát, když váš tým prohrává, tak bychom po Super bowlu
měli čekat nejméně tři knihy. Do toho Giants! Po přestávce si s Georgem
budeme povídat víc. Zaměříme se také na vás, na fanoušky,
protože úspěchu dosáhl i díky vám. Jsme zpět s Georgem R.

R. Martinem. O parodii v Simpsonových
jsme mluvili o přestávce, ale spousta dalších - jako Chuck,
Teorie velkého třesku nebo Castle... Zmínili Hru o trůny, a to je skvělé. Máte zajímavý vztah se svými fanoušky,
hodně toho s nimi sdílíte, a já jsem zažil, že fanoušci
byli naštvaní na spisovatele, ale nikdy tolik, jako u vás,
když si dáváte na čas. Jó, no... Naštve je třeba to,
že si renovujete dům.

Ano, to se stalo. Myslí si, že bych měl být plně oddaný
psaní té jedné věci, kterou si oblíbili. A co vy na to? Víte... Irituje mě to. Všichni bychom asi chtěli
být univerzálně oblíbení a všichni si myslíme, že jsme
nejlepší věc od krájeného chleba. Já se na to snažím
dívat s nadhledem. Myslím si, že 99 % mých
fanoušků je úžasných, a také dostávám víc pozitivních dopisů,
kde píšou, že mám tolik času, kolik chci, že milují moje knihy a že mi děkují.

Ale občas přijde negativní dopis a i když
je značně přečíslen pozitivními ohlasy, může být iritující
a trollové, kteří... Teď musím mírnit aktivitu na mém
blogu, což jsem nikdy dříve nemusel. Ale došlo to do té fáze, že kdybych
to nemírnil, bylo by to neúnosné. A nejsou to jen mé příspěvky. Někdo třeba na blog napíše
negativní útočnou zprávu a dva nebo tři z mých fanoušků,
kteří jsou na straně světla a dobra, mne začnou zuřivě obhajovat
a trollové napadnou zase je.

Zničehonic mám 100 příspěvků od lidí
bojujících mezi sebou, aniž bych něco poslal. Vědí, jak na to, protože
je to vše napsané tady v tom. Další zajímavá věc, kterou jsem u vašich
knih pozoroval, je to, že dobře píšete ženy. - Vaše žena na tom má určitě zásluhy.
- Ano. Proč tomu tak je? Víte, já vždy...

Vždy jsem ženy považoval za lidi. Samozřejmě. Jedna z nejtěžších věcí pro spisovatele
je psát někoho, kdo je jiný než on. Nejsnazší je napsat postavu,
která je přesně jako vy. A mám pár postav,
které mi jsou docela podobné. V mé sérii Wild Cards
je postava Thomas Tudbury, což jsem vlastně já,
akorát on má schopnost telekineze, kterou bych si jako dítě přál mít,
ale nikdy se u mě nevyvinula.

Bydlí tam kde já -
v Bayonne v New Jersey, žije na stejném sídlišti,
jako jsem žil já, výhled z jeho předního okna
je úplně stejný jako byl můj. Takže abych tuto postavu vytvořil,
zaznamenal jsem můj život. Ale když píšete fantazii... Samozřejmě
jsem nikdy nebyl princ nebo král, nikdy jsem nikoho nezavraždil, nikdy jsem nebyl trpaslík. A nikdy jsem nebyl jedenáctiletá dívka,
takže jak tyhle postavy mám věrně napsat?

Inu... Jsou některé věci, které si musíte
zjistit tím, že si uděláte výzkum. Musíte si promluvit s lidmi,
kteří si ty věci prožili. Například když byl Bran
zmrzačen svým pádem, tak jsem si psal
s několika mými čtenáři, kteří jsou paraplegičtí
a nemohou používat své nohy. Žádal jsem, aby mi popsali následky,
věci, které bych mohl opominout, navrhli, jak to mohu zachytit lépe
a já tyhle věci samozřejmě zvážil.

Ale nejdůležitější je mít empatii.
Říci si: "Jak bych se asi cítil já?" Protože ta postava je pořád člověk
a lidé mají hodně věcí společných. A to platí i když píšu ženu, trpaslíka
nebo jakýkoli jiný charakter. Musíte začít od základu,
ve kterých jsou mi mnohem bližší. Mají nějakou svou specifickou potíž, mají jiné genitálie než já, ale i přesto nám jde o jednu věc -
o boj, lásku a slávu, ne? Všichni od života
očekáváme stejné věci a tahle lidskost může postavy
motivovat a udělat je skutečnými a to mám vždy na paměti.

Nechci tu mluvit o spoilerech, ale zamyslel jste se někdy nad teorií
R+L=J o pokrevní linie Sněhů? To nebudu komentovat. Nebudu tu mluvit o mamince Jona Sněha,
budete si muset přečíst knížky. První řada Hry o trůny
je nyní k dostání na DVD, ale musíte si pospíšit, protože druhá
řada začne na HBO Canada prvního dubna.

V Torontu v Bell TIFF Lightbox také
můžete vidět věci z natáčení Hry o trůny. - Je tam spousta skvělých věcí.
- Je to úžasná výstava. Jděte tam, vše tam uvidíte a samozřejmě
si tam můžete koupit i knihy. Rád jsem vás viděl,
děkuji, že jste přišel. To byl George R. R. Martin! Překlad: Atevi
www.videacesky.cz