Jeden z posledních rozhovorů s Chesterem Benningtonem

Nevím, jestli se s tím někdo dokáže ztotožnit,
ale život mi občas dává co proto. Někdy je všechno v pohodě,
ale někdy je to fakt těžký. A nezáleží na tom, jak se cítím,
vždycky mám pocit, že bojuju... že jsem se zasekl na určité věci,
která se opakuje pořád a pořád dokola. Říkám si: "Jak jsem se do toho dostal?" Je to ten moment,
kdy jste v tom, ale můžete se od té situace oprostit. A s odstupem uvidíte, co to vlastně je. V té chvíli s tím můžete něco dělat,
tím jste přerušili ten začarovaný kruh.

Z prvních pár slok písně jsem pochopil,
že nad věcmi až moc přemýšlíš, je to tak? Mohlo by to tak být. Rozhodně je tam
spousta faktorů, které se k té situaci pojí, ale vím, že když jsem uvnitř mé hlavy... Tohle místo, pod touhle lebkou,
je hodně nebezpečná čtvrť. Tam bych rozhodně neměl být sám. - Neměl bych tam být sám.
- O čem to mluvíš? Je to k zbláznění, fakt šílené. Je to špatné místo pro osamoceného člověka.

A když jsem v té situaci,
tak jde celý život bokem. Vůbec si neříkám pěkné věci,
v mé hlavě je druhý Chester, který mě chce stáhnout ke dnu. Ať už je to vnitřní monolog,
mé chování nebo depresivní stavy, pokud se nedokážu aktivně oprostit od mého já a být s ostatními lidmi: být tátou, být manželem,
být členem kapely, být kamarádem, pomáhat někomu. Když nejsem v mé hlavě,
tak je všechno fajn. Když jsem v mé hlavě,
je to hrůza a jsem zhroucený.

A v těchto situacích si říkám,
že nemám rád svou mysl. Zaseknu se na problémech,
které jsou nedůležité. Takže v tomhle to všechno vězí. A to jsou ty momenty, kdy si uvědomím,
že sám sebe doháním k šílenství, když si myslím,
že to jsou skutečné problémy. A přitom všechno,
co se děje tady, si způsobuju sám. Ale je tu uvědomění si toho problému,
a když se na něco můžete podívat s odstupem, jste v tu chvíli vědomě povznesen,
v podstatě jste osvícený.

Je to ten moment osvícení, kdy si řeknete: "Můžu s tím něco dělat, čímž se posunu vpřed
a budu se moct věnovat jiným věcem." Pro mě to znamená, že můžu žít život
za určitých podmínek a prožít lidskost naplno
a nechce se mi z toho ven. A je jedno, jestli je to štěstí nebo smutek. Ale když jsem uvnitř,
chci ven bez ohledu na pocity. Takže když jsi psal tu písničku,
byl jsi v té špatné čtvrti tvého mozku.

Minulý rok touto dobou
jsem byl na prášky, úplná troska. Myslím, že spousta lidí si myslí,
že jakmile jste úspěšný, přijde vám e-mailem přáníčko,
ve kterém bude stát: "Budete plně spokojení
a šťastní až do konce života." Tak to ale nechodí. Jediný rozdíl v mém životě je,
že jsem v Linkin Park. To, co se mi honí hlavou,
tam bylo i předtím. Takže když na tom nepracuju,
můj život se promění v chaos.

Takže odtud pochází inspirace na všechny ty písně,
z konverzací o životě. A co se nám děje jakožto
kamarádům, manželům, otcům, obchodním partnerům... Všichni jsme mluvili o tom,
co se dělo v různých etapách našich životů. Bylo to v době nahrávání a uvědomili jsme si,
že jsme si všichni prošli různými šílenostmi. Nepotřebujeme dohledávat zdroj inspirace. Je to náš život. Vždycky jsme psali
o našich životech, a to by mělo stačit. Nepotřebujeme žádné nové věci. Život vám vždy hází míče do obličeje,
ať už jsou dobré nebo špatné.

Prostě se to děje. A já si všimnul,
hlavně u těch špatných věcí, protože ty se se mnou drží delší dobu, že jakmile je překonáte, řeknete si: "Díky tomu jsem lepší člověk." nebo: "Díky tomu jsem ohleduplnější." nebo: "Mám pocit, že lidi kolem sebe vnímám jinak,
protože jsem zažil spoustu šílených věcí." A to jsou ta pozitiva.
Vždycky se snažíme najít ve věcech to dobré. Ale pořád mluvíme o těch pocitech,
které jsme měli za určitých situací.