Sporty

Jako dítě jsem vyrůstal v Austrálii a na základce všichni o přestávkách sportovali a celá třída hrála fotbal. Jak asi tušíte, já jsem raději hrál hry, než abych někde pobíhal. Takže každé zrušení tréninku mě velmi potěšilo. Mou oblíbenou činností bylo prodávání sušenek na pomoc lidem v Africe, protože tréninky trvaly hodinu a tohle zabralo jenom polovinu toho času. Takže po půlhodině pomáhání Afričanům tím, že jsem dával jídlo bělochům, jsem šel domů a hrál videohry.



Ale než jsme se přestěhovali do Kanady, sport hrál pořád velkou část mého života. Tam jsem ostatním dětem říkal: Tak co, zahrajem po obědě kriket? A všichni se na mě divně podívali a řekli, že většinou jen postávají u skřínek a hrají na mobilu. Z toho jsem byl samozřejmě nadšenej. Od té doby se moje sportovní kariéra i roztomilý přízvuk rychle vytratili.



Dneska už jen sleduju ostatní a říkám si, že kdybych chtěl, tak to zvládnu taky. Nekoukám jenom na jeden konkrétní sport. Nejraději mám olympiádu, hlavně kvůli... pestrosti. Přijde mi smutné, že je těžké si uvědomit, jak dobří ti atleti opravdu jsou. Já jsem je plně nedocenil, dokud naše město neuspořádalo před pár lety maraton, kterého se zúčastnili dva Keňané. Když se objevili, pomyslel jsem si: Nike a Under Armour je sponzorují?



Proč jsme pro ně vůbec pekli ty sušenky? Byli tak uzpůsobení k běhání, že jim ani nebyly vidět šortky, protože místo torza jim šly nohy až k bradavkám. Kdyby byli v National Geographic, antilopa by byla nahraná. Nejlepší bylo, když za hodinu proběhli okolo dobrovolnice, která rozdávala vodu a opalovací krém. Přiběhnou ti dva, vezmou vodu i celý opalovací krém. Hodí vodu na obličej.



A pak se za běhu snaží přijít na to, co je sakra ten opalovací krém. A když jsem to viděl, pomyslel jsem si, že takhle to evoluce chtěla. Jde mi o to, že na každé olympiádě by měl závodit i nějaký divák, abyste atlety opravdu docenili. Možná jste už slyšeli, že nejde o výhru, ale o zábavu. To platí pro ty, co se vzdali svých snů, a hlavně to znamená, že u výhry se raduje každý, ale spousta lidí nezvládá prohru.



Například jsem mezi fanoušky nedávno sledoval fotbalový zápas. A jeden hráč z týmu, kterému fandili, simuloval. Rozhodčí to viděl, takže nezapískal faul. A kapitán týmu začal rozhodčímu nadávat, že to byl jasný faul. Podívali se na záznam a týpek jasně spadl, aniž by se ho kdokoliv dotkl. Ale fanoušci okolo mě stejně požadovali červenou kartu. Asi za 15 minut udělal hráč z druhého týmu úplně to stejné a ten stejný kapitán ječel, že to byla jasná simulace.



A všichni fanoušci chtěli, aby se to potrestalo. Chápu, že když hraje váš tým, není to pouhá hra, ale nemůžete bezmyšlenkovitě obhajovat všechny kecy, co váš kapitán říká. Je to sportovní tým, ne politická strana. Překlad: Zef www.videacesky.cz