Zpět na seznam3.2 (19 hodnocení)
MithrilPublikováno: 8 let
Načítám přehrávač...
Letadlo, které dokázalo přistát samo
8:28
6K zhlédnutí
MithrilL-1011 bylo velice inovativní letadlo vytvořené společnosti Lockheed, která se zaměřovala především na vojenské stroje. Přestože bylo luxusnější, bezpečnější a mělo tak pokročilého autopilota, který dokázalo přistát v nulové viditelnosti, byla to velká komerční katastrofa. Jak je to možné? Jaké potíže vývoj stroje provázely?
Toto video sponzoruje Skillshare. Naučte se nové dovednosti
a třeba založte svůj YouTube kanál. Odkaz je v popisku. Prvních 150 lidí registrovaných přes odkaz
získá dvouměsíční zkušební přístup. 60. léta byla pro civilní
letectví úžasnou dobou, která dala vznik mnoha příběhům. Například jak se v Lockheed,
společnosti známé vojenskými letadly, rozhodli postavit
nejpokročilejší dopravní letadlo.
A to přesně udělali. Cestující milovali
jeho prostornou palubu a hladký let. Piloti si pochvalovali
řízení, sílu a ergonomiku. Asi před 50 lety se toto letadlo
dokázalo samo řídit od startu až po přistání. Piloti se řízení nemuseli ani dotknout. Ale také je to letadlo,
které firmu málem přivedlo k bankrotu. Způsobilo několika miliardovou ztrátu a zaručilo, že se Lockheed už nikdy
nepokusí postavit dopravní letadlo.
ÚŽASNÉ L-1011
A JEHO KOMERČNÍ NEÚSPĚCH Od počátku bylo L-1011 TriStar
nejpokročilejším letadlem vůbec. Byl to krok kupředu
v efektivnosti, komfortu a bezpečnosti. TriStar představil novinky,
které měly zaručit komerční úspěch. Toto letadlo mělo umožnit
Lockheedu předběhnout konkurenci. TriStar měl zabudovaný
velmi pokročilý systém autopilota. Na určitých letištích mohl
přistát i za nulové viditelnosti. Jiná letadla musela
přistát na okolních letištích.
A jeho počet záložních systémů zajistil
L-1011 pověst bezpečného letadla. Lockheed dokonce věnoval pozornost palubě. Nebyl tam typický levně vypadající interiér. Byla to elegantní a prostorná kabina,
která se s konkurencí nedala srovnat. Z každého pohledu
to bylo excelentní letadlo. Předběhlo svou dobu. Jak se takové obdivované letadlo mohlo stát obří finanční katastrofou?
Abyste na to mohli odpovědět,
musíte se vrátit do roku 1966. Vše začalo u Franka Kolka,
člověka ve vedení American Airlines. V American si přáli nový typ letadla. V té době byli všichni nadšení z Boeingu 747, obřího a efektivního letadla,
které mělo být pro aerolinky lukrativní. Ale Kolk měl obavu z toho, že nezaplní
sedadla v něčem tak obřím, jako je 747. Potřeboval něco,
co unese asi 250 cestujících, ale bude to efektivní
jako dopravní letadla druhé generace.
Kolk tedy kontaktoval výrobce letadel. Boeing na to neměl kapacitu,
věnoval se výrobě 747 a 737. Douglas a Lockheed projevili zájem. Kolk chtěl letadlo s dvěma motory, ale federální letecké pravidlo
o 60 minutách představovalo problém. 60minutové pravidlo znamenalo,
že každé dvouproudové civilní letadlo nesmí být vzdáleno více
než 60 minut letu od letiště, kde by v případě nutnosti přistálo.
Pro aerolinky, které chtěly
létat za oceán, to nebylo praktické. Ale třetím motorem šlo obejít
toto pravidlo o 60 minutách, zatímco stále bylo efektivnější
než čtyřmotorová letadla. Douglas, který byl právě
v procesu spojení s McDonnell Aircraft, měl zkušenosti
s výrobou proudových letadel. Chtěli zachovat nízkou cenu vývoje, proto chtěli použít technologie
a systémy, které už vyvinuli. Lockheed nikdy předtím
proudové letadlo nevytvořil.
A jejich předchozí komerční letadlo,
turbovrtulová Electra, bylo katastrofou. Poznamenaly ho nehody a špatné prodeje. Lockheed chtěl dokázat, že na to má. Rozhodl se postavit moderní letadlo, vedle kterého by letadlo
Douglasu vypadalo jako hračka. Přeci jen to byla společnost,
která právě vyrobila SR-71 Blackbird, takže dopravní letadlo by měli zvládnout. Design Lockheedu si vyžádal motor v trupu,
kam se vzduch nasával rourou ve tvaru S.
Problémem bylo,
že takový motor se nevyráběl. Návrh na něco podobného
měl pouze Rolls-Royce. Jejich návrh byl slibný. Byl to lehký a efektivní motor,
který byl dal L-1011 výhodu. Ale jde o to, že někdo
v Rolls-Royce byl velmi dobrý řečník, protože toho hodně nasliboval,
ale moc toho nesplnil. Už předtím, než motor Rolls-Royce
selhal v simulaci srážky s ptákem a rozmetal své nové lopatky Hyfill na kusy, byly s ním problémy.
I po letech práce nedokázali
v Rolls-Royce vytvořit výkon, který slíbili. Finanční situace tam navíc byla složitá. V roce 1971 museli vyhlásit bankrot. Rolls za viníka označoval
právě program L-1011. Pro Lockheed to taky nevypadalo dobře. I jejich finanční situace se zhoršovala. Potýkal se s prodražováním projektu
a zrušením jiných vojenských projektů.
Bankrot Rolls-Royce znamenal,
že pro L-1011 neměli motor. Hledání alternativy
by znamenalo obří zpoždění, které si Lockheed nemohl dovolit. Nic více britského
než Rolls-Royce neexistovalo, proto britská vláda nechtěla nechat
tak důležitou národní společnost zmizet. Vláda společnost odkoupila a s Američany vyjednala
bankovní půjčky pro Lockheed. Tím si pojistili, že vznikne L-1011,
pro který se motory odkoupí.
To Rolls-Royce umožnilo
překonat výrobní problémy a vytvořit úžasný motor. Ale Lockheed se po celou dobu
musel obávat něčeho jiného. Už roky American Airlines
snily po tichém letadle s motory téměř bez zplodin. Mělo by být pohodlné jako 747, ale zároveň by mělo být schopné přistát
na téměř každém komerčním letišti. Představujeme vám
nové luxusní letadlo DC-10.
I před debaklem s motorem se American Airlines rozhodly
obrátit i na konkurenční DC-10. McDonnell Douglas
byl osvědčeným výrobcem, který už dopravní letadla vyráběl. Lockeheed byl nováčkem. Přestože se L-1011
zpočátku dobře prodával, zaostával za prodeji DC-10. I přesto, že se DC-10 uvolňovaly
dveře od nákladového prostoru a on tak zasypával Středozápad
součástkami z motoru.
Problémem bylo, že to byly
dvě velké ryby v malém rybníčku. Trh nebyl tak velký, aby v něm
dokázala přežít dvě třímotorová letadla. Prodeje obou strojů tím trpěly. Na konci 70. let a na začátku 80. let
do hry vstoupilo nové letadlo. Efektivní dvouproudové letadlo,
které Frank Kolk vždy chtěl. Nový Airbus představil A300. Znatelně ukousl z prodejů
tříproudových L-1011 i DC-10.
Lockheed prodal jen polovinu TriStarů,
které potřeboval k zaplacení vývoje. Nakonec výrobu v roce 1984 ukončil. TriStar nebyl dokonalý,
ale to není žádný stroj. Podle některých byl příliš komplikovaný
a údržba byla drahá. Ale bylo to nejpokročilejší
letadlo té doby, možná až na Concorde. TriStar byl velice bezpečný a milovali ho piloti i cestující.
Nedokázalo však překonat
počáteční potíže a měnící se trh a velkou konkurenci. L-1011 bylo technologickým zázrakem, ale sám Lockheed přiznává,
že to byla finanční katastrofa. Je zde vidět, že design,
konstrukce a byznys jdou ruku v ruce. K úspěchu v letectví a jiných oblastech
je třeba velké množství dovedností. Překlad: Mithril
www.videacesky.cz
a třeba založte svůj YouTube kanál. Odkaz je v popisku. Prvních 150 lidí registrovaných přes odkaz
získá dvouměsíční zkušební přístup. 60. léta byla pro civilní
letectví úžasnou dobou, která dala vznik mnoha příběhům. Například jak se v Lockheed,
společnosti známé vojenskými letadly, rozhodli postavit
nejpokročilejší dopravní letadlo.
A to přesně udělali. Cestující milovali
jeho prostornou palubu a hladký let. Piloti si pochvalovali
řízení, sílu a ergonomiku. Asi před 50 lety se toto letadlo
dokázalo samo řídit od startu až po přistání. Piloti se řízení nemuseli ani dotknout. Ale také je to letadlo,
které firmu málem přivedlo k bankrotu. Způsobilo několika miliardovou ztrátu a zaručilo, že se Lockheed už nikdy
nepokusí postavit dopravní letadlo.
ÚŽASNÉ L-1011
A JEHO KOMERČNÍ NEÚSPĚCH Od počátku bylo L-1011 TriStar
nejpokročilejším letadlem vůbec. Byl to krok kupředu
v efektivnosti, komfortu a bezpečnosti. TriStar představil novinky,
které měly zaručit komerční úspěch. Toto letadlo mělo umožnit
Lockheedu předběhnout konkurenci. TriStar měl zabudovaný
velmi pokročilý systém autopilota. Na určitých letištích mohl
přistát i za nulové viditelnosti. Jiná letadla musela
přistát na okolních letištích.
A jeho počet záložních systémů zajistil
L-1011 pověst bezpečného letadla. Lockheed dokonce věnoval pozornost palubě. Nebyl tam typický levně vypadající interiér. Byla to elegantní a prostorná kabina,
která se s konkurencí nedala srovnat. Z každého pohledu
to bylo excelentní letadlo. Předběhlo svou dobu. Jak se takové obdivované letadlo mohlo stát obří finanční katastrofou?
Abyste na to mohli odpovědět,
musíte se vrátit do roku 1966. Vše začalo u Franka Kolka,
člověka ve vedení American Airlines. V American si přáli nový typ letadla. V té době byli všichni nadšení z Boeingu 747, obřího a efektivního letadla,
které mělo být pro aerolinky lukrativní. Ale Kolk měl obavu z toho, že nezaplní
sedadla v něčem tak obřím, jako je 747. Potřeboval něco,
co unese asi 250 cestujících, ale bude to efektivní
jako dopravní letadla druhé generace.
Kolk tedy kontaktoval výrobce letadel. Boeing na to neměl kapacitu,
věnoval se výrobě 747 a 737. Douglas a Lockheed projevili zájem. Kolk chtěl letadlo s dvěma motory, ale federální letecké pravidlo
o 60 minutách představovalo problém. 60minutové pravidlo znamenalo,
že každé dvouproudové civilní letadlo nesmí být vzdáleno více
než 60 minut letu od letiště, kde by v případě nutnosti přistálo.
Pro aerolinky, které chtěly
létat za oceán, to nebylo praktické. Ale třetím motorem šlo obejít
toto pravidlo o 60 minutách, zatímco stále bylo efektivnější
než čtyřmotorová letadla. Douglas, který byl právě
v procesu spojení s McDonnell Aircraft, měl zkušenosti
s výrobou proudových letadel. Chtěli zachovat nízkou cenu vývoje, proto chtěli použít technologie
a systémy, které už vyvinuli. Lockheed nikdy předtím
proudové letadlo nevytvořil.
A jejich předchozí komerční letadlo,
turbovrtulová Electra, bylo katastrofou. Poznamenaly ho nehody a špatné prodeje. Lockheed chtěl dokázat, že na to má. Rozhodl se postavit moderní letadlo, vedle kterého by letadlo
Douglasu vypadalo jako hračka. Přeci jen to byla společnost,
která právě vyrobila SR-71 Blackbird, takže dopravní letadlo by měli zvládnout. Design Lockheedu si vyžádal motor v trupu,
kam se vzduch nasával rourou ve tvaru S.
Problémem bylo,
že takový motor se nevyráběl. Návrh na něco podobného
měl pouze Rolls-Royce. Jejich návrh byl slibný. Byl to lehký a efektivní motor,
který byl dal L-1011 výhodu. Ale jde o to, že někdo
v Rolls-Royce byl velmi dobrý řečník, protože toho hodně nasliboval,
ale moc toho nesplnil. Už předtím, než motor Rolls-Royce
selhal v simulaci srážky s ptákem a rozmetal své nové lopatky Hyfill na kusy, byly s ním problémy.
I po letech práce nedokázali
v Rolls-Royce vytvořit výkon, který slíbili. Finanční situace tam navíc byla složitá. V roce 1971 museli vyhlásit bankrot. Rolls za viníka označoval
právě program L-1011. Pro Lockheed to taky nevypadalo dobře. I jejich finanční situace se zhoršovala. Potýkal se s prodražováním projektu
a zrušením jiných vojenských projektů.
Bankrot Rolls-Royce znamenal,
že pro L-1011 neměli motor. Hledání alternativy
by znamenalo obří zpoždění, které si Lockheed nemohl dovolit. Nic více britského
než Rolls-Royce neexistovalo, proto britská vláda nechtěla nechat
tak důležitou národní společnost zmizet. Vláda společnost odkoupila a s Američany vyjednala
bankovní půjčky pro Lockheed. Tím si pojistili, že vznikne L-1011,
pro který se motory odkoupí.
To Rolls-Royce umožnilo
překonat výrobní problémy a vytvořit úžasný motor. Ale Lockheed se po celou dobu
musel obávat něčeho jiného. Už roky American Airlines
snily po tichém letadle s motory téměř bez zplodin. Mělo by být pohodlné jako 747, ale zároveň by mělo být schopné přistát
na téměř každém komerčním letišti. Představujeme vám
nové luxusní letadlo DC-10.
I před debaklem s motorem se American Airlines rozhodly
obrátit i na konkurenční DC-10. McDonnell Douglas
byl osvědčeným výrobcem, který už dopravní letadla vyráběl. Lockeheed byl nováčkem. Přestože se L-1011
zpočátku dobře prodával, zaostával za prodeji DC-10. I přesto, že se DC-10 uvolňovaly
dveře od nákladového prostoru a on tak zasypával Středozápad
součástkami z motoru.
Problémem bylo, že to byly
dvě velké ryby v malém rybníčku. Trh nebyl tak velký, aby v něm
dokázala přežít dvě třímotorová letadla. Prodeje obou strojů tím trpěly. Na konci 70. let a na začátku 80. let
do hry vstoupilo nové letadlo. Efektivní dvouproudové letadlo,
které Frank Kolk vždy chtěl. Nový Airbus představil A300. Znatelně ukousl z prodejů
tříproudových L-1011 i DC-10.
Lockheed prodal jen polovinu TriStarů,
které potřeboval k zaplacení vývoje. Nakonec výrobu v roce 1984 ukončil. TriStar nebyl dokonalý,
ale to není žádný stroj. Podle některých byl příliš komplikovaný
a údržba byla drahá. Ale bylo to nejpokročilejší
letadlo té doby, možná až na Concorde. TriStar byl velice bezpečný a milovali ho piloti i cestující.
Nedokázalo však překonat
počáteční potíže a měnící se trh a velkou konkurenci. L-1011 bylo technologickým zázrakem, ale sám Lockheed přiznává,
že to byla finanční katastrofa. Je zde vidět, že design,
konstrukce a byznys jdou ruku v ruce. K úspěchu v letectví a jiných oblastech
je třeba velké množství dovedností. Překlad: Mithril
www.videacesky.cz
Související videa
Komentáře
Žádné komentářeBuďte první, kdo napíše komentář