Loutkářské umění

Budu k vám upřímná,
jako malá jsem nesnášela Pinocchia a marionety pro mě byly to samé
co břichomluvecké loutky, tedy neskutečně děsivé. Ale nedávno jsem se seznámila
se dvěma výjimečnými lidmi, kteří můj strach změnili v lásku a obdiv
k tomuhle starobylému umění. Jmenuji se Erin Cantelo
a tohle jsou Subkultury. Právě teď jste v mojí tajné svatyni. Mám tu různě po krabicích
schovanou hromadu kreseb.

Patří nám tady ten koutek,
potom divadlo a pak ještě skladiště vedle něj. V něm je kolem tří tisíc loutek. První představení jsem viděl v šesti letech. Byl jsem v místním obchodním domě a viděli jsme první představení toho dne. A protože nás zaujalo,
zůstali jsme na všech šest představení. Chodil jsem do dramaťáku,
učil se hrát na klavír, a ještě tančil.

A moje máma říkala:
"K čemu mu to všechno jednou bude?" V osmi letech jsem měl dost loutek na to,
abych udělal půlhodinové představení. A najednou ze mě byl bavič. Padesát let jsem měl
obchodního partnera Altona Wooda. Procestovali jsme, co se dalo. Alton byl o hodně vyšší než já
a měl senzační smích. "Rád bych šel na představení,
co budeš dělat pro RKO. Chci vidět, co dokážeš,
když budeš na plátně," říkal.

Když skončilo natáčení, řekl mi: "Co kdybych se ti postaral o účetnictví
a obchod a tys dál vyráběl svoje loutky? Uděláme spolu show." Od toho dne jsme spolu vystupovali
a protáhlo se to na padesát let. Vymýšleli jsme představení
a animované filmy a pořady pro televizi. Když mi bylo sedm, pomáhal jsem
svému strýčkovi. Dělal Bobovi zahradníka. A to bylo úplně poprvé,
co jsem kdy viděl loutku. Na loutkářství nejvíc zbožňuju,
když diváky zaujmete, když je rozesmějete a oni se dobře baví.

Ten pocit, který z toho máte,
je vážně skvělý. Myslím, že o tomhle to právě bylo. Že mi došlo, že tohle
je dobrý způsob, jak lidi rozesmát. Když mi bylo šestnáct, měl jsem
na pravé tváři zvětšující se nádor, který mi znemožňoval slyšet, cítit
nebo správně poznat chuť. Měl jsem skvělý život, nikdy jsem nebyl nemocný,
a najednou to zničehonic přišlo. Po operaci jsem rovnou nastupoval
do maturitního ročníku a míval jsem deprese, uzavřel jsem se ve svojí
bublině a nechtěl jsem se nijak projevovat.

Vždycky, když vidím nějakou loutku,
přemýšlím: "Proč tuhle loutku vyrobil?" Když se podíváte na Bobovy loutky,
většina z nich má v sobě něco z něj samotného. To, že jsem přišel za Bobem a začal pro
něj pracovat, že jsem mu mohl pomoct a zároveň promítnout kus sebe,
kus osobnosti do loutek, bylo pro mě skvělé. Pomohlo mi to vrátit se zpátky do života. Teď, když mi má být 88 let, nevím,
jak se mám chovat.

88 mi ještě nikdy nebylo. Miluju to, že tu každý den můžu být
a dělat to, co mě baví. Bobův plán je přetvořit
celou budovu ve skvělé místo. Bude tu loutkářské studio,
samotné divadlo, další divadelní prostor pro loutkáře
nebo jiné vystupující, kteří k nám přijedou. Hodně učeben.
Učebna loutkářství, výroby loutek... Mám několik malých triků,
které ostatní loutkáři nepoužívají, a to jsou ty věci, které nutně
potřebuji předat někomu dál. Je to tu už tak dlouho.

Je to tradice, u které nechceme,
aby prostě jen tak vyprchala a ztratila se. Když jdete na představení,
zaplatíte vstupné, a když sledujete představení, nemáte s sebou o nic víc
než kus papíru v ruce. Ale domů si odnesete myšlenku představení,
iluzi, fantasknost, lásku, drama, hudbu. A to vám zůstane.
Už na vždycky. Mně se to stalo v šesti letech. A pořád o tom vyprávím.