Jump Britain

Překlad: LaBleue Korekce: BugHer0 www.videacesky.cz Tento film je o novém městském sportu zvaném freerunning. Freerunning je nebezpečná aktivita, která by měla být provozována pouze pod odborným dohledem. TRÉNINK PODLE BRUCE LEEHO V roce 2003 podnikl Sébastien Foucan se skupinkou francouzských freerunnerů neobvyklou cestu po střechách nejslavnějších londýnských památek. Zájem o extrémní sporty freerunning a parkour od té doby prudce vzrostl.

Letos se Sébastien vrací do Londýna, aby se vydal na další cestu, tentokrát po nejvýznamnějších a nejvěhlasnějších památkách Spojeného království. Nyní se k němu ale na jeho cestě připojí i několik britských nováčků. Společně zdolají Velkou Británii. SEVERNÍ IRSKO WALES SKOTSKO ANGLIE Když se o parkouru celosvětově dozvědělo širší publikum, jen málokdo věřil, že jde o něco víc než jen o podívanou na muže skákající ze střechy na střechu.

Kouzlo parkouru však bylo mnohem silnější, než se očekávalo. Ve Spojeném království se zrodilo hnutí zasvěcené pohybu. Když lidé schází po schodech nebo prochází turniketem, někdo jde vždycky o něco rychleji, o něco efektivněji.

Někteří lidé si zkracují cestu, protože se chtějí dostat do cíle rychleji. Dělají různé pohyby a otočky. My jsme tento přístup jen dále rozpracovali a vnesli do něj více jistoty, entuziasmu a fantazie. Ústřední filozofie freerunningu přináší odlišný způsob nahlížení na městský prostor. Překážky se stávají jakýmsi městským nábytkem, odrazovým můstkem i doskočištěm.

Každý má svůj vlastní styl pohybu. Někteří se pohybují velmi elegantně a plynule, zatímco jiní jsou mnohem výbušnější a dynamičtější. V parkouru každý uvažuje jinak. Různí freerunneři používají různé techniky. Vytváří různé styly pohybu, i když překonávají jen obyčejnou bednu. I s obyčejným zábradlím se toho dá udělat tolik.

Je to neuvěřitelné. Když vidíte, jak k tomuto pohybu lidi ani nepotřebují kola nebo brusle a používají jen své vlastní tělo, je to prostě fascinující. Nejdůležitějším prostředkem v šíření parkouru byl internet. Každý si může pořídit kameru a nahrát na internet 5minutové video. A tak se to šíří. Zpočátku nebylo snadné parkour na internetu nalézt. Mimo jiné i proto, že nikdo pořádně nevěděl, jak se parkour píše.

Bylo jen otázkou času, než vznikla i britská internetová stránka. Z Francie se to rozšířilo velmi rychle, někdy během roku 2003. A Urban Freeflow byl prvním místem, kde mohli lidé o parkouru diskutovat. Za vznikem stránky Urban Freeflow stál bývalý boxer, který na tuto novou francouzskou disciplínu přešel krátce před tím. S boxem jsem skončil ve 26 letech, protože jsem se oženil a měl dítě.

Dal jsem se na bojová umění, abych tu mezeru zaplnil. Nikdy jsem ale neměl pocit, že by se to prázdno podařilo opravdu zaplnit. Ale pak jsem objevil parkour. A bylo to. Našel jsem pár lidí v Londýně a sešel se s nimi, abych vyzkoušel, jak to půjde. A zjistil jsem, že se mi to opravdu hodně líbí.

Urban Freeflow vzniknul víceméně dva dny poté. A od 10. února 2003 měly tyto stránky už více než 5 milionů návštěv. Britská scéna se začala organizovat a stejně jako ve Francii se po celé zemi dávaly dohromady skupinky freerunnerů. Dostal jsem od Eze e-mail, kde psal, že chce v Anglii začít dělat parkourový trénink, kde by mohli Angličani společně trénovat a radit si.

Psal, že by se s námi chtěl seznámit. Opravdu jsem se bál, protože rodiče mě přesvědčovali, že by to mohl být nějaký pedofil. Říkali: "Nikdy se s lidmi neseznamuj přes internet. Ještě tě někdo znásilní." Ani jsem nevěděl, jak bude Ez vypadat. A když jsem uviděl toho obrovského, silného chlapa s tím drsným výrazem, řekl jsem si: "Tak tohle ne!"

Ale pak jsem za ním uviděl Asida s tím jeho širokým úsměvem, jako by celý den dělal tu nejúžasnější věc na světě. A řekl jsem si: "Jo! Tohle je budoucnost." Kerbie vyrostl v Surrey, obklopen poválečnou městskou výstavbou, podobnou té v Lisses, francouzské kolébce parkouru. Přestěhovali jsme se tam, když mi bylo sedm. Začali jsme všude jezdit na skejtech.

Ale městská rada nám skejtování zakazovala. Začali jsme si hledat zábavu v parcích. Ale z parků nás vyhnali, protože už jsme byli moc staří. Začali jsme tedy na všechno lézt a to nás povzbuzovalo k nacházení nových forem pohybu. Pak jsem viděl na internetu video Sébastiena a jeho přátel. A to bylo... něco, na co jsme celou dobu čekali.

Jako bychom dostali zelenou a potvrzení, že tohle je správná cesta. Ale pro Kerbieho se freerunning stal něčím víc než jen fyzickým odreagováním. Když mi bylo kolem 14 nebo 15 let, začal jsem trpět depresemi. Chodil jsem k doktorům a dalším specialistům, ale nikdo nepřišel na to, proč mám deprese. Někdy to bylo hodně špatné. A pak jsem začal chodit ven a dělat parkour, a to mi dalo zapomenout na sebe a na všechny mé problémy.

Stal se ze mě Kerbie. Už jsem nebyl John. Už jsem neměl na ramenou tu tíhu, co měl John. Byl jsem Kerbie, dělal jsem freerunning, dával videa na internet. Lidi mě znali. Věděli, kdo jsem. Získal jsem díky tomu nejlepší přátele, jaké jsem si mohl přát. Kerbie a další člen jeho týmu se v rámci přípravy na nadcházející výzvu rozhodli podniknout cestu do Paříže, aby si prohlédli předměstí, kde se freerunning zrodil, a zatrénovali si se Sébastienem Foucanem na jeho domácí půdě.

Moc nevím, co od toho čekat. Je v tom hodně očekávání. Ohledně toho, co se tam dá dělat, co tam všechno mají... Doufám, že to tam bude takové, jak každý říká.

Nechtěl bych být zklamaný, až tam přijedu. Sébastiena považuji za hlavního propagátora parkouru. Zabýval se filozofií a intelektuální stránkou parkouru velmi do hloubky. Jeho parkour je na úplně jiné úrovni. Protože trénuje velmi tvrdě a věnuje tomu mnoho času. On sám vždycky říká: "Na parkouru není žádné tajemství. Je to celé jen o tréninku." Prostě jít ven a dát se do toho.

Lisses je bezpochyby Mekkou parkouru. Takže místní lidé hodně z těch dovedností taky pochytili. Klidně si jen tak trénují na ulici. Všechny ty děti kolem... Architektura Lisses se pro učení parkouru vyloženě hodí. Úplně vidím, jak se tady parkour zrodil. Tady, když jsme byli děti... Na to jsem se zrovna chtěl zeptat.

Tady to je. Máme tady spoustu věcí... ...na trénování. Sébastien je pro parkour velmi důležitý. Vlastně nám všem otevřel oči a ukázal, o čem freerunning opravdu je. Umění pohybu. Ukázal nám, jak se má dělat. Není to o těch velkých úžasných skocích, které někdy můžete vidět.

Je to všechno o... drobných detailech v práci nohou, o umístění nohou a rukou, o tom, jak se hýbete. Tohle je taky slavné místo. Ano, tady. Na začátku bylo třeba jen tohle. Například. Tohle byl první skok. A potom...

odsud sem. - Opravdu? Tohle dokážeš? - Ano. To bylo super. Ale ještě vám chci ukázat spoustu věcí tamhle. Dobře. Dostat se na tuhle střechu... Jak jsi to... To je... To je tedy něco, vylézt až tam!

A tamhle vám taky můžu něco ukázat. Scházíte se tady ještě někdy? - Společně? - Ano, na trénink. Ano. Ale trénovat je nejlepší, když jsi sám. Myslíš? Ano. Protože se při tom potřebuješ soustředit sám na sebe.

Můžeš pak chodit skákat s kamarády, ale když trénuješ sám, je to jiné. Máš trochu strach. A musíš zjistit proč. Musíš nalézt řešení. A... A tak dále. Tohle je dobrý.