Podivuhodná mezipřistání: Praha

Vypráví se, že v 8. století vyslovila kněžna Libuše následující proroctví: „Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat.“ A tak byla založena Praha – na základě proroctví. Tento příběh je jen jedním z mála, které se s Prahou pojí, jelikož patří mezi ta nejtajemnější města vůbec. V 16. století byla považována za hlavní město alchymie a esoterismu. Dědictví, které můžete stále pociťovat na každém rohu. V tomto prastarém městě se stačí procházet a narazíte na mnohé poklady.



Ale já jsem tu proto, abych vám představil ty nejpodivnější a nejtajemnější. Pokud jste připraveni objevit tisíc a jednu kuriozit stověžatého města, následujte mě. PODIVUHODNÁ MEZIPŘISTÁNÍ Se svou pohádkovou architekturou je Praha jedním z nejkrásnějších měst Evropy. Historické centrum patří pod světové dědictví UNESCO a zdejší obdivuhodná směs stylů svědčí o jeho kulturním bohatství. Barokní fasády, které lemují překrásné secesní budovy, stejně jako divy gotické architektury jako Týnský chrám nebo okázalý Karlův most, zdobený 30 sochami.



Ale mezi tím proslulým historickým dědictvím se vynořují i podivuhodné moderní budovy. Jedním z nejnápadnějších příkladů je Tančící dům. Budova na nábřeží Vltavy v dekonstruktivistickém stylu je společným dílem architektů Franka Gehryho a Vlada Miluniće. Ihned vás zaujme svými dvěma zkroucenými věžemi, jakoby uvězněnými ve víru.



Jejich křivky mají evokovat tančící pár, koneckonců jsou přezdívány Ginger a Fred na počest Freda Astaira a Ginger Rogersové. Díky těmto střetům klasického s moderním je Praha město plné vizuálních překvapení. Navíc je třeba vědět, kam se dívat, jako když se procházíte Husovou ulicí v srdci Starého Města. V této ulici se vám naskytne jeden z nejpřekvapivějších pohledů. Většina si ho ale vůbec nevšimne. To proto, že abyste ho spatřili, musíte zvednout hlavu.



Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o člověka v nesnázích, ale když se podíváme pozorněji, zjistíme, že jde o sochu Sigmunda Freuda. Socha jménem Viselec má více než 2 metry a je dílem českého umělce Davida Černého. Uvažuje nad vlivem slavného psychoanalytika na myšlení 20. století a stalo se, že když ji kolemjdoucí spatřili, volali o pomoc. Socha patří mezi mnohé surreálné vize, které Černý rozsel po městě. Jedna se nachází v pasáži paláce Lucerna, jedné z nejhezčích secesních budov tady. Tuhle nejspíš neminete.



Dílo prostě nazvané Kůň představuje Václava I., svatého patrona Čechů, hrdě posazeného na břiše svého mrtvého koně, který je provazy přivázán ke kupoli pasáže. Scéna jako z Monty Pythonů přímo naráží na jezdeckou sochu z Václavského náměstí, které se nachází nedaleko. Tato socha stojí pevně na svém místě a stala se národním symbolem. David Černý ji zparodoval jako správný provokatér. ČŮRAJÍCÍ POSTAVY Ale umělcův nejpozoruhodnější příspěvek do pražských bizarností se nachází jinde, ve čtvrti Žižkov.



Se svými 216 metry je žižkovský vysílač nejvyšší budovou v Praze. V 80. letech ho vybudovali architekti Václav Aulický a Jiří Kozák a přinejmenším lze říct, že si místní jeho futuristický design hned neoblíbili. Ale právě jeho největší podivuhodnost mu přinesla popularitu. Na každé straně po něm lezou obrovská mimina. Jak jste asi poznali, kovová batolata jsou prací Davida Černého.



Nejdříve byla na sloupy vysazena dočasně v roce 2000, ale díky všeobecné popularitě tam jsou nadobro od roku 2001. Když jsme přišli natáčet, byla bohužel zrovna v rekonstrukci. Naštěstí se tři Černého mimina batolí v parku Kampa, hned vedle Karlova mostu. Tato malá bronzová monstra mají místo obličeje jakýsi čárový kód a tak trochu vytváří dojem, že je Praha dvojníkem Silent Hillu… Jedna z dalších pozoruhodných instalací nás čeká v Městské knihovně a tentokrát je dílem slovenského umělce Mateje Kréna.



Už při vstupu do budovy si za schodištěm všimnete obrovského pilíře s otvorem tvaru slzy. Dílo jménem Idiom se skládá z 8000 nakupených knih a pravé překvapení nastane, když nahlédnete dovnitř. Nacházíme se v opravdové věži z papíru a zdá se, že se rozpíná do nekonečna. Tuto závratnou iluzi vytváří dvě zrcadla, umístěná na dvou koncích sloupu. Ve skutečnosti má stavba jen 5 metrů, ale je zřejmé, že i tak je iluze působivá. Když je řeč o věžích…



Praze se neříká „stověžatá“ náhodou. Náboženské budovy jsou všudypřítomné a jedna je krásnější než druhá. Velmi pozoruhodný je kostel sv. Mikuláše, považovaný za jednu z nejhezčích barokních budov v Evropě. Nebo Chrám sv. Víta, největší kostel v zemi a mistrovské dílo gotické architektury. Nebo ještě honosná Španělská synagoga, která je s hispánsko-maurskými dekoracemi jednou z nejhezčích synagog na světě. Ale znáte mě, když je řeč o posvátných místech, musí tam být nějaké nečekané zvláštnosti.



To je například kostela sv. Jakuba Většího. Dle legendy se do kostela jednoho dne dostal zloděj a ve chvíli, kdy chtěl ukrást cenný předmět, mu madona sevřela zápěstí. A sevřela jej tak pevně, že mu museli ruku uříznout, aby byl osvobozen. Poté byla zavěšena na zeď jako odstrašující příklad a můžeme ji tam vidět dodnes. V Loretě, poblíž Pražského hradu, na nás čeká podivuhodná socha. Socha náboženské postavy, vousaté a ukřižované.



Na tom by nebylo nic podivného, jenže tady jde o ženu. Svatá Starosta je jednou z neuvěřitelných postav katolické tradice. Legenda praví, že ji otec nutil k sňatku s pohanským králem. Dívka prosila nebesa, aby ji toho ušetřila, a její přání bylo naplněno dost kreativně. Do druhého dne jí tvář pokryl plnovous, který by jí dřevorubec záviděl. Nečekané ochlupení jejího nápadníka odradí a za trest ji otec nechá ukřižovat. Mučednice se stane oblíbeným symbolem nešťastně provdaných žen. Ale její existence nepochybně spočívá na nedorozumění.



Od 14. století zobrazování Ježíše v tunice začne kolovat Evropou. Změnou odívání Krista, kterého znávali oděného spíš spoře, si ho lidé spletli se ženou a tato chyba světu dala legendu o Starostě. Dodnes můžeme najít vícero soch svaté Starosty napříč Evropou a tato pražská je zvlášť působivá. Hned vedle Lorety se nachází další pozoruhodný kostel. Ale tentokrát kvůli jeho fasádě. Černé body, které lze vidět na kostele Panny Marie Andělské, nejsou typicky českou dekorací.



Jde o dělové koule, které jsou ve stěnách zabudovány od roku 1757, kdy Fridrich II. nechal obléhat Prahu. Ve čtvrti Josefov na fasádě Staronové synagogy najdeme kuriozitu, kterou by někteří mohli minout, i když se pojí s velmi známou pražskou legendou, tou o golemovi. V židovské mytologii hliněná socha golema ožívá díky kabalistickým kouzlům.



Pražský golem měl být stvořen v 16. století rabím Löwem, aby chránil Židy před pogromy. Ale jednoho dne se golem osvobodí a začne společnost terorizovat. Rabí nakonec stvoření deaktivoval a prý ho zavřel ve sklepě Staronové synagogy, nejstarší dodnes fungující v Evropě. Dveře do sklepa se nachází zezadu, na vrcholu žebříku přibitého ke zdi. Nicméně dodnes tento prostor zůstává veřejnosti zapovězen. Možná kvůli bezpečnosti…



Nedaleko se nachází starý židovský hřbitov, čehož jsme využili k návštěvě jeho fascinujících hrobů. Nefunguje již od 18. století, ale hostí asi 12 000 náhrobních kamenů ve vzájemné těsné blízkosti. Jsou takto rozmístěné, protože byl hřbitov pro všechny nebožtíky příliš malý. Proto se na některých místech nachází až 12 hrobních vrstev a ten celek je pozoruhodný. Následující místo je bezpochybně jedno z nejneuvěřitelnějších v Česku a stojí za tím i jeho umístění.



Abyste ho navštívili, musíte odjet z Prahy a vydat se do města Kutná Hora. Tam, asi hodinu cesty z hlavního města, se nachází kostnice v Sedlci. Kaple, řazená mezi nejděsivější místa na světě, ve svém druhu unikátní, je plně zdobena lidskými kosterními pozůstatky. Její příběh sahá do 13. století: Sedlecký opat přinesl z Jeruzaléma trochu půdy a rozmístil ji po hřbitově. Od té doby bylo místo považováno za svatou půdu a tisíce lidí z celé Evropy si zde přáli být pohřbeni.



Ale za nějaký čas místa ubylo a kosti se začaly skladovat uvnitř kaple. V roce 1511 je poloslepý mnich shromáždí do šesti pyramid. Ale až při opravách v roce 1870 dostane kostnice svou současnou podobu. Sochař František Rint je pověřen, aby kosti uspořádal uměleckým způsobem, a práce se zhostí s potěšením. Ozdoby, svícny, monstrance… Prakticky veškeré zařízení pochází z recyklace umrlčích pozůstatků.



Mezi nejpozoruhodnější díla tohoto místa patří děsivý lustr, sestavený ze všech kostí lidského těla. Podobně jako tento obrovský erb. Erb, který vidíte za mnou, je určitě ten nejhrůznější na světě. Patří rodině Schwarzenbergů, kteří místo koupili v 19. století a celé ho zrestaurovali. Odhadem se na ohromující dekorace využilo ostatků celkem 40 tisíc osob. Pro zajímavost, zpěvák Marilyn Manson zde chtěl před pár lety natáčet videoklip, ale jeho žádost byla zamítnuta.



S návratem do Prahy vám pro změnu nabídnu muzeum plné kostlivců, ale nejenom jich… Hrdličkovo muzeum člověka, slavnostně otevřené roku 1937, se věnuje lidskému tělu a jeho vývoji. Bylo založeno Alešem Hrdličkou, českým antropologem, známým pro teorii, že všichni lidé mají stejný původ. Muzeum má jen dvě síně, ale je plné zajímavostí z oblasti lidské anatomie.



Kromě koster, posmrtných masek a jiných druhů uchovaných ve formaldehydu zde najdeme i tři egyptské mumie, staré 3000 let. Mezi kostlivci vystavenými v muzeu je jeden zvlášť zajímavý. Jde o prvního místního kustoda, přál se stát součástí sbírky po své smrti v roce 1971. Hrdličkovo muzeum se nachází uvnitř Přírodovědecké fakulty. A jedna zajímavost, asi před sto lety jistý Albert Einstein působil v této budově jako profesor.



Na povrchu není třeba krásu Prahy a jejích památek nijak dokazovat, ale její podzemí nabízí svůj zlomek nedoceněných pokladů. A jak uvidíte, v Praze stojí za to vidět i stoky… Stará čistírna odpadních vod v Bubenči je vrcholem průmyslové architektury. Budova z počátku 20. století si podobu uchovává od roku 1906, což z ní dělá evropský unikát. Ukrývá obrovské parní stroje, které se používaly k čištění vod a jako by vypadly ze steampunkových snů.



Ale nejpozoruhodnější část čističky se nachází pod ní. Můžeme zde objevovat kanálový labyrint z červených cihel jako z jiné doby. Pozoruhodné stoky posloužily mnohým filmům jako kulisy, např. Mission Impossible 4, Bladovi 2 nebo Bídníkům. Když jsme tam byli, zrovna se tam připravovalo natáčení Carnival Row, seriálu s Orlandem Bloomem, který vyjde v roce 2019. Dnes je ze staré čističky muzeum. Ale i když zde stojí více než století, zůstala v provozu až do roku 1967.



Za poslední částí výpravy se musíme znovu vydat na cestu a dojet asi 120 km od Prahy do malé české vesničky Luková. Místo, o kterém budu vyprávět, jsem chtěl už roky spatřit na vlastní oči. Fotky, které jsem z něj našel, byly ovšem tak působivé, že jsem se bál, že budu zklamán. Ale udál se pravý opak… Ještě jednou se podíváme do kostela. Ale tentokrát nás nezajímá budova, ale spíše její zvláštní obyvatelé.



Ne, nesníte, tato budova, ztracená uprostřed lesů, je plná duchů. Abychom pochopili proč, musíme nahlédnout do minulosti. Kostel sv. Jiří v Lukové pochází ze 14. století a jeho historie je poznamenána množstvím požárů a jinými zkázami. Ránu z milosti dostal v roce 1968, když se uprostřed pohřebního obřadu zřítila část střechy. To vesničany přesvědčilo, že je budova prokletá, a rozhodli se ji opustit.



Kostel sv. Jiří tak postupně chátral a vše cenné z něj bylo ukradeno, a to včetně zvonu. Ale asi po 40 letech se místní rozhodli, že by si tato památka zasloužila renovaci. Jenže na to nikdo neměl potřebné peníze. V roce 2014 dostal ale student Jakub Hadrava zajímavý nápad, jak peníze vydělat: Vytvořit duchy a vystavit je v prázdném kostele.



Jeho nápad zafungoval. Výstava přilákala mnohé návštěvníky a jejich příspěvky umožnily kostel obnovit a opravit střechu. Dodnes tam 32 duchů chytá v tichosti prach. Některým připomínají zdejší německy mluvící obyvatelstvo, které bylo z Česka vyhnáno po válce. Některým připomínají duše lidí, kteří do kostela běžně chodívali. Vybavíte si i mozkomory z Harryho Pottera nebo Nazgûly z Pána prstenů. Jakkoliv si je interpretujeme, jejich přítomnost je fascinující i znepokojivá.



Nikdy jsem nikde takovou atmosféru nepocítil. Zvuk, který slyšíte, jsme při natáčení neslyšeli a žádný jsme nepřidávali. Doteď nechápeme, jak se na nahrávku dostal. V 30. letech André Breton o Praze řekl, že je magickým hlavním městem Evropy. Město je teď sice modernější, jeho ulice a památky jsou ale magií stále prostoupeny. Každá výprava napříč českým hlavním městem skrývá utajené poklady a doufám, že se je díky tomuto videu rozhodnete objevit.



Brzy se uvidíme u dalšího mezipřistání. Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz