Proč je Tokio největší město na světě?

Překlad: Lukkul www.videacesky.cz Velké Tokio. Bydlí zde přes 38 milionů lidí a je to nejlidnatější oblast na Zemi s největší ekonomikou i železniční sítí ze všech měst. Tokio je obrovské. Ale proč je nejlidnatější místo na Zemi právě zde, na hornatém ostrově v Ohnivém kruhu? Současné Tokio je výsledkem geografie, politiky a historie, tak pojďme na to.



Začneme tady, Tokio je hlavní město Japonska, ostrovního státu v Tichém oceánu. Leží u Tokijského zálivu, přírodního přístavu. Nachází se v nížině Kantó, největším rovinatém území v Japonsku. Je to strategicky výborné místo pro město, které tam po staletí bylo.



Mělo tak dobrou polohu, že šógun Tokugawa Iejasu, vládce Japonska, sem přestěhoval politické i správní centrum, zatímco císař, nyní jen loutka, stále žil v Kjótu. A Tokiu se tehdy říkalo Edo, vysvětlíme si to. Přesun hlavního města vyvolal rychlý nárůst populace, což se čekalo, národní vlády následuje mnoho pracovníků. Ale opatření dynastie Tokugawa vyhnala počty do extrému. Nejdříve si musíme vysvětlit hierarchii japonské společnosti 17.



století. Japonsko bylo feudální společností v čele s císařem, ale v tomto období byl pouze loutkou. Opravdovou moc měl šógun a po něm daimjóové, krajští vládci. Pod nimi byli samurajové, výhradně válečníci. A základnu tvořili rolníci, dělníci a obchodníci. Šógunát Tokugawa byl dlouhým obdobím relativního míru a role samurajů se změnily z válečníků na správce a úředníky. Přesunuli se do měst, aby byli blíže státním i krajským vládám.



To vedlo k celojaponské urbanizaci a v 17. století Japonsko bylo mimo Evropu nejurbanizovanější společností. 16 % ze 30 milionů obyvatel žilo ve městech. Šógun také speciální politikou zajistil, aby Edo rostlo rychleji než jiná města. Vyžadoval od daimjóů, aby žili střídavě rok v Edu a rok ve svém městě. Jejich rodiny však musely celou dobu bydlet v Edu. Tímto krokem šógun upevnil svou moc, protože polovina krajských vlád neustále sídlila v Edu.



Edo bylo národní metropolí a z poloviny i krajskou a žilo zde plno byrokratů. Populace samurajských úředníků stále kolísala mezi 350–400 000. Tento obrovský počet úředníků přilákal do Eda také 500 000 dělníků, obchodníků, sluhů a řemeslníků. Okolo roku 1700 bylo Edo zřejmě největším městem na světě s asi milionem obyvatel. Jak vypadalo milionové město v 18.



století? Odrážela se v něm jak striktní společenská hierarchie, tak také schopnost obrany. Hlavní města se stavěla okolo hradu daimjóa, nebo jako v Edu, šóguna. Hrad obklopovala území samurajů a prostý lid tvořil vnější kruh. Samurajští válečníci tak byli mezi prostým lidem a daimjóy či šógunem. Na rozdíl od evropských měst japonská nebyla opevněná. Pozemky nižších tříd zde brali spíše za formu ochrany před vetřelci, ne něco, co potřebuje ochranu.



Často pomocí příkopů a řek budovali ještě větší odloučení. Ulice byly úzké a hrbolaté s křižovatkami tří cest. Zní to jako předměstí v USA se čtvrtěmi za plotem a negeometrickou uliční sítí. Ale občas geometrická byla, například u tržišť před hlavními branami hradu. A ulice ve čtvrti prostého lidu byly také často rozvržené do mřížky. Mřížky měly rozměry 60 na 60 kenů, kde 1 ken je 1,8 metru.



Šířka cest se často pohybovala mezi 5,4 až 20 metry. Edo vynikalo v mistrném využití půdy s dvoupodlažními obchody u hlavních tříd a hustým osídlením za nimi. Jedna z nejšílenějších věcí na Edu byla hustota zalidnění, až 58 000 obyvatel na 1 km². A ještě šílenější je, že se všichni tísnili v jednopodlažních domech. Edo nadále rostlo i v novém období Meidži. Toto období začalo po pádu šógunátu Tokagawů, kdy bylo obnoveno císařství.



Císařská vojska Edo dobyla roku 1868. Císař přesunul hlavní město z Kjóta do Eda a usadil se na hradu Edo, kterému se nyní říká Císařský palác. Císař také přejmenoval Edo na Tokio neboli Východní hlavní město. Období Meidži přineslo řadu změn, nemáme dost času na všechny, ale je to konec feudálního rozdělení na daimjóy, samuraje a prostý lid. Japonsko skončilo s politikou izolace a začalo obchodovat a navštěvovat cizinu. Tyto interakce vedly k masivní industrializaci a modernizaci a za jednu generaci bylo Japonsko politickou a vojenskou mocností Pacifiku.



Období Meidži proměnilo i Tokio. Císař po převzetí moci ukončil vládu krajských daimjóů a jejich hlavní sídla připadla vládě. To v Tokiu uvolnilo mnoho místa, protože daimjóové tam vlastnili pozemky. Některé nemovitosti se v rámci japonské industrializace prodaly podnikům, společnost Mitsubishi zde koupila jednu nemovitost, kterou vlastní dodnes. Jiné pozemky se změnily v parky, vojenské základny nebo vládní budovy.



Konec 19. století je po světě ve znamení železnice. Japonsku utekl start, ale snažilo se to dohnat. V předešlém období se od osobní dopravy odrazovalo, cesty s jen pár mosty nebyly udržované. Japonsko své železnice postavilo díky značnému kapitálu a nabytým znalostem. První trať vybudovaná roku 1872 spojila Tokio s Jokohamou. Většinu prvních tratí stavěly soukromé společnosti, ale vláda nakonec tratě znárodnila kromě lokálních do města.



To připravilo půdu pro současnou železniční síť, neuvěřitelně hustou, ale vlastněnou různými soukromými společnostmi. Na počátku období Taišó v Tokiu žilo už přes 7 milionů lidí a rychle se rozrůstalo. Problémy vyplývající z průmyslové revoluce dosahovaly kritické úrovně. Tokio je přelidněné, bez přístupu k pitné vodě a kanalizaci a plné domů ze dřeva, které neustále hoří. Netýkalo se to jen Tokia, všechna průmyslová města světa měla stejné problémy, ale Japonsko se lišilo extrémně centralizovanou vládou.



Toto se vine celým videem. Místní úřady na rozdíl od Evropy a USA neměly dostatek moci k řešení problémů. Navíc projektování na Západě bylo spoluprací projektantů, architektů, sociálních reformátorů, inženýrů a vládních úředníků. Při plánování města měli na zřeteli především veřejné blaho a kvalitu života. V Japonsku všechno řídila vláda, kterou zajímala spíš infrastruktura než přelidnění a sociální reformy.



Bohužel pro chudší obyvatele byly tyto reformy nezbytně důležité, rodiny často žily v bytech o rozloze 9 m² a venkovní latrínu sdílelo 15 až 20 rodin. První zákon o územním plánování v Japonsku, schválený roku 1919, symbolizoval zdálky všudypřítomný beton. K vydání tohoto zákona bylo třeba mnoho úsilí, vláda totiž nechtěla regulovat soukromý majetek nebo plánovat nad rámec infrastruktury.



Japonsku chyběla silná občanská společnost se spolky a organizacemi hájícími reformu územního plánování. Nebyly skoro žádné krajské vlády a Tokio řídila přímo národní vláda. Zákon o územním plánování roku 1919 zavedl územní a stavební zákon a řízení růstu. Zákon o územním plánování se osvědčil po Velkém zemětřesení v Kantó roku 1923. Zemětřesení o magnitudě 7,9 Tokio zpustošilo.



Ve městech bývají otřesy nebezpečné, ale smrtící jsou až následné požáry. V Japonsku zemřelo asi 140 000 lidí, včetně mnoha obětí následných požárů. Město přestavbu využilo k modernizaci silnic, železnic a veřejných služeb. Přibyly parky a ke snížení rizika požárů se stavělo podle nového zákona. Období po přestavbě mezi lety 1930 a 1945 zastihlo Japonsko ve vojenském režimu. A tokijským územním plánům se nevěnovala pozornost.



Ale v Tokiu tehdy došlo k významným událostem. Zaprvé, roku 1943 se v Tokiu změnila správní struktura. Město a jeho prefektura se sloučily do rozsáhlejší metropole Tokio, která město spravuje dodnes. Roku 1945 přišel další významný milník, armáda USA vybombardovala většinu Tokia. Považuje se za nejničivější bombardování v dějinách. Zemřelo zhruba 100 000 civilistů a další milion přišel o domov. 41 km² Tokia bylo srovnáno se zemí, to se rovná polovině Manhattanu.



Přestavba škod po válce trvala roky. Ale snaha o přestavbu byla úplně jiná než po předchozím zemětřesení. Tehdy se ekonomice dařilo a proudila sem pomoc z celé země. Jenže ekonomika po válce byla zdevastovaná a přestavbu nepotřebovalo zdaleka jen Tokio. Toto je velký plán pro Tokio. I s rozsáhlými plochami zeleně sahajícími až k centru.



Ale Japonsko na něj nemělo. Většina města se přestavěla stylem ad hoc podle zachovaných silnic a hranic pozemků. To málo, co Japonsko mělo v letech po válce, šlo na obnovu ekonomiky. To se vyplatilo, ekonomika Japonska i Tokia rostla od 50. do 80. let závratnou rychlostí. V Tokiu se začalo usazovat stále více obrovských korporací, které se díky zaměření Japonska na export staly celosvětovými značkami. Týká se to značek Honda, Hitachi, Sony, Mitsubishi, Canon, Toshiba a Subaru.



S tím se pojil dlouhý trend migrace z venkova do měst, Tokio se neustále rozrůstalo. Přes 70 % japonské populace žilo ve městech a největší bylo Tokio. A jeden plán se nakonec uskutečnil, přípravy na Olympijské hry v Tokiu 1964. Byl to velký návrat Japonska na světovou scénu a město příležitost využilo ke zlepšení infrastruktury. Postavili 138 km dálnic a také ohromně rozšířili systém metra.



Tokio mělo před zvolením hostitelským městem pouze tři linky, jedna přibyla před hrami a další byly schváleny před a dokončeny poté. Postavili i jednokolejku a vysokorychlostní železnici do Ósaky. Ekonomický rozkvět vyřešil část dřívějších problémů, ale vytvořil nové. Co vznikne, když na jedno místo dáte bez pravidel továrny, auta a lidi? Znečištění. Ještě zhoršené špatným územním plánováním. Územní členění naštěstí zavedl zákon z roku 1919, ale neřešilo rozdělení domů od továren, omezení zástavby ani dopravu a smog.



V 60. letech přestalo růst centrum Tokia a rostly především okolní oblasti. Tokio nemělo normy územního členění jako města v USA a noví developeři často budovali nevyhovující veřejné služby. Byla tu i zvláštnost, husté a soukromé příměstské tratě komplikovaly rozrůstání. Za delší jízdy se platilo víc, takže firmy chtěly územní rozvoj dál od centra města.



To způsobilo prudký neregulovaný růst dál za periferii. Odpovědí na nové výzvy byl roku 1968 přijatý zákon o územním plánování. Rozšířil počet přípustných zón ve městech ze čtyř na osm. To je stále mnohem méně než u většiny územních plánů v USA. Zákon také zahrnoval podobné nařízení o dělení. Samosprávy dřív nepřinutily developery stavět infrastrukturu či na ni přispívat. Zákon také umožnil veřejnosti účast při plánování v rámci snah o demokratický obraz Japonska po okupaci USA.



A to nejdůležitější, plány mohla připravit města, ne ústřední vláda, ale jistě pod dohledem vlády a v souladu s pravidly. Japonský ekonomický růst dál pokračoval v 70. a 80. letech a populace Tokia se mezi 1955 a 1985 více než zdvojnásobila. Ale její růst zpomalil v 90. letech poté, co praskla ekonomická bublina. Počet obyvatel v 90.



letech vzrostl o necelé 2 miliony, mezi lety 2000 a 2010 o 2 miliony. Od 90. let je Tokio vyspělou moderní metropolí a jedno z kulturně i ekonomicky nejvýznamnějších měst na světě. Růst ve srovnání s roky po válce zpomalil, ale největší metropolitní oblast na světě i počet obyvatel stále roste. Dosáhla toho díky přesunu kapitálu, rychlé industrializaci, centralizovanému plánování a ekonomickému boomu.