Jak sovětští projektanti navrhovali města?

O silvestrovském večeru sledují miliony Rusů romantickou komedii z roku 1976 Ironie osudu, je to národní tradice. Hlavní hrdina filmu se ocitne namol v Leningradu a neví, že přiletěl letadlem z Moskvy. Sedne do taxíku a řekne řidiči svou adresu v Moskvě, ale stejná ulice je i v Leningradu a také budova vypadá úplně stejně. Doklopýtá dovnitř a klíč pasuje do dveří jeho domnělého bytu. Nevšimne si drobných rozdílů a usne v posteli někoho jiného.



Nechci vyzradit pointu, ale umíte si představit, jak takové dobrodružství dopadne. Celý vtip je postaven na realitě sovětského bydlení, je natolik unifikované, že je tento scénář věrohodný. Třešničkou na dortu je pak úvod filmu, kde se vysvětluje, proč Sověti stavěli takto. Návrhy místních architektů se překreslovaly podle ústředního plánu, a tak po celém SSSR začaly vznikat úplně stejné nevýrazné paneláky, bez ohledu na klima.



Kéž by se víc komedií odvíjelo od podobné stavitelské zápletky! Rusové, máte štěstí. My musíme trpět Lásku nebeskou. Film podporuje stereotyp, který má mnoho lidí o Rusku a zemích východního bloku. Při představě ruských měst nás napadnou ty ponuré paneláky různých výšek, usazené na krajích měst v nevýrazné krajině. V tomto videu se dozvíme, jak odstranění soukromého vlastnictví, snaha o bytovou výstavbu pro všechny a potřeba společného bydlení vedly k tomu, že města v Sovětském svazu byla dost odlišná od těch na západě.



Stručně z historie, Sovětský svaz, Svaz sovětských socialistických republik, existoval mezi lety 1922–1991. Sovětský svaz navázal na Říjnovou revoluci roku 1917, kdy bolševici vedení Leninem svrhli prozatímní vládu po monarchii Romanovců. Bolševická vláda zavedla socialismus s centrálním dohledem nad výstavbou. Věřili, že fyzický vzhled města posílí principy sovětského socialismu a že by se města měla navrhovat právě s tímto záměrem.



Soukromé vlastnictví bylo potlačeno a vláda měla dohled nad celou zemí. Jak si dokážete představit, tyto změny zásadně ovlivnily plánování, navrhování i stavění měst. Je důležité vědět, že Sovětský svaz na vrcholu moci ovládal šestinu celkové plochy souše na Zemi. Během 69 let své historie protínal 11 časových pásem na dvou kontinentech. Budu o sovětském plánování mluvit obecně, ale lišilo se krajově a jeho myšlenka se časem vyvíjela.



Je úžasné porovnat města v Estonsku, které bylo ve styku se západní Evropou, s ruskými vnitrozemskými městy. To je námět třeba na další video. Sovětské plánování se ve 20. a 30. letech po vzniku SSSR soustředilo na přechod od soukromého vlastnictví ke státnímu nebo na první pokusy o výstavbu měst podle socialistických principů. Tehdejší architekti a projektanti vynikali ve stylu známém jako konstruktivismus. Strohý, industriální a funkční design architektům a projektantům vyhovoval při zajišťování bydlení pro miliony lidí.



Navíc, v Rusku měli univerzitu modernistické architektury, která se podobala slavnější Bauhaus v Německu. Vznikly tu myšlenky konstruktivismu, jenž ovlivnil svět za železnou oponou. Základním principem designu sovětského města bylo, že každý měl trávit čas venku ve společném prostředí, kde pracoval, jedl chodil mezi lidi atd. Sovětské domy se tedy stavěly s nejmenší možnou rozlohou bytů. Výsledkem byly vlastně koleje a takto se používají i dnes.



Jsou postaveny v konstruktivismu, takže nejsou jen malé, ale i prosté. Není překvapením, že bydlení v industriálních pokojích nebylo u veřejnosti nijak populární. Ale to netrvalo dlouho. Dalším typem bytového domu byly takzvané stalinky, spojené s vládou Stalina od roku 1930 do 1950. Měly dvě varianty, menší ze škvárových tvárnic se stavěly pro dělníky, zatímco zdobné větší cihlové budovy byly pro elitu komunistické strany.



Větší stalinky stárnou elegantně a představují jedny z nejlepších budov v historii Sovětského svazu. Bytové jednotky v těchto domech byly vysoce ceněné po rozpadu SSSR. Plánování měst za 2. světové války ustalo, většina zdrojů totiž šla na přestavbu infrastruktury a měst po válce. Další velká epocha v sovětském plánování přišla s Chruščovem po smrti Stalina. Zajímal se o domácí politiku a reformu a byty patřily k jeho největším obavám už od dob, kdy byl 1.



tajemníkem komunistické strany v Moskvě. V roce 1950 v Moskvě vedl velký projekt výstavby bytů, jeho cílem byla stavba mnoha domů a rychle. Chruščov s architekty a projektanty vypracoval vzorový dům, chruščovku. Všechny měly pět pater, protože výtahy byly povinné od šestipatrových domů a výtahy v rozpočtu nebyly. Stavěly se z prefabrikovaných betonových panelů a skupina stavbařů je sestavila na místě do dvou týdnů. Byty v chruščovkách byly malé, ale větší než v konstruktivistických domech.



1+1 měl plochu 30 m², 3+1 dvakrát tolik. Kuchyně byly malé, pouhých 6 m². Byty sice byly skvěle navrženy pro malé rodiny, ale v domácnosti nakonec bydlelo několik generací. Když Chruščov získal moc v SSSR, rozšířil ruskou bytovou výstavbu po celé zemi. Na vrcholu jeho vlády žilo v chruščovkách 60 milionů lidí. To je celá populace Itálie a všichni bydleli ve stejných domech. Komunistická strana nebyla proti zdobnosti nebo kráse, ale její prioritou byla všudypřítomnost a rovnost.



Sovětský svaz slíbil domov pro každého a mohli to zvládnout jedině masovou produkcí jen několika plánů. Stavební plány společnost polarizovaly, mnozí chtěli lepší vybavenost, větší byt, ale mnohým se líbily. Sovětská vláda je srovnávala se sociálními byty v USA, kde obvykle bydlely rodiny s nižšími příjmy. O budovy se často vůbec nikdo nestaral, zatímco chruščovky byly pro každého a udržované.



Strana na tomto příkladu zdůrazňovala výhody svého politického systému. V tomto videu jsem zatím dlouho mluvil o bydlení, bylo totiž klíčové pro socialistickou agendu komunistické strany, ale sovětské plánování měst mělo i jiné podoby. Protože jaké prostředí všechny ty chruščovky vytvořily? Mikrorajón, ale budu používat termín mikroregion, než abych pořád komolil slovo mikrorajón.



Mikroregion tvořily bloky domů nových měst spolu s původní zástavbou. Byly to pozemky od 10 do 60 hektarů, kde bydlelo 20 000 lidí, s domovy důchodců, školkami, obchody a restauracemi. Záměrem bylo, aby vše, co člověk potřebuje každý den, kromě práce, měl do půl kilometru od domu. V mikroregionech stály i budovy, kam se nechodí tak často, jako polikliniky, ale ty nebyly v každém mikroregionu, někdy od nich obyvatelé bydlí i dál než 1,5 km.



Podél mikroregionů zpravidla vedly hlavní ulice. Byly navrženy tak, aby obyvatelé mohli všude v oblasti dojít pěšky. Hlavní ulicí jezdí auta, autobusy a tramvaje. Obyvatelé měli po celém městě jezdit hromadnou dopravou, třeba při ježdění do práce. Oproti západu byl sovětský režim více centralizován, města ale byla centralizovaná méně. Města se na západě v 50.



a 60. letech projektovala tak, aby lidé jezdili z předměstí do centra a zpět, zatímco v sovětském městě mohl člověk jet odkudkoliv kamkoliv. Mnoho nových měst v SSSR se stavělo u dolů nebo oceláren a většina lidí do centra ani nejezdila. Mikroregiony byly klíčové pro výstavbu socialistického města. Říkalo se jim nejmenší správní jednotky v sovětské reorganizaci městského území. Byly projektovány tak, aby každý měl stejné bydlení i občanské vybavení. Žádný mikroregion neměl být lepší než jiný.



Města nebyla tak centralizovaná, proto obyvatelé mikroregionu blíže centru neměli automaticky kratší cestu. Soběstačná jednotka mikroregionu byla pro město perfektní, téměř pořád. Když začalo přibývat pracovních míst v kancelářích či továrnách, mohly se přistavět nové mikroregiony v podobě jednoduchých bloků. Po Chruščovovi přišel Brežněv a zaměření na efektivitu a standardizovanost se dostalo na okraj. Pokud vidíte sovětský panelák vyšší než pět pater, pravděpodobně byl postaven po roce 1964, kdy se k moci dostal Brežněv.



Stále byly standardizované, pořád to byl Sovětský svaz, ale více se zohledňovaly klimatické a místní podmínky. Místo jednoho standardizovaného typu jich bylo několik. Jak se sovětská města rozšiřovala, projektanti si začali cenit hustoty. Nové paneláky teď měly od 9 do 16 pater a měly výtahy. Byty byly větší a hezčí než v chruščovce, ale menší než ve stalince. Tento model plánování přetrval až do rozpadu SSSR.



Sovětská města ukazují, jak se s jiným společenským zřízením může lišit jejich uspořádání. Socialistické hledisko volalo po odstranění soukromého vlastnictví, zdůrazňovalo společné bydlení a byty pro všechny. Tak vznikla masová výstavba paneláků ve standardizovaných čtvrtích v docházkové vzdálenosti kamkoliv, třeba do práce. Toto video nepropaguje ani nekritizuje takový typ města. Ale mně přijde skvělé, že ať už je Rusové milují, nebo ne, na silvestra si najdou čas, aby se tomu zasmáli.



Překlad: Lukkul www.videacesky.cz